Video se připravuje ...
Barbora Špotáková pořád umí! Přestože světová rekordmanka v hodu oštěpem v pátek oslaví 42. narozeniny a kondici si udržuje hlavně kvůli figuře a zvládání malých synů, na Zlaté tretře Ostrava atakovala i bez pořádného tréninku český limit pro mistrovství světa v Budapešti. Hodila 57,23 metru a v rozlučkovém závodě s fanoušky skončila šestá. „Ty jo, pivko bych si dala,“ vydechla s úsměvem po nekonečném podepisování a sérii rozhovorů
Do Ostravy přijela Barbora Špotáková v klidu a pohodě. Profesionální kariéru ukončila po minulé sezoně, oštěp bere do ruky jen při tréninku mladých talentů. Nerozhodil ji ani déšť, který se spustil těsně před závodem. „Byla jsem úplně klidná,“ líčila. „Zaprvé máte meteoradar a vidíte, že jsou jen přeháněčky, nehlásili nějaký mordor. Nakonec bylo příjemně. Tohle rozloučení bylo krásný, mám z něho radost, snažila jsem se ji dávat i divákům. Pozitivní hodnocení, pět hvězdiček dávám dneska! A velký dík fyzioterapeutovi Milanovi Javanskému z Mělníka. Dal mě dohromady, bez něj bych těžko závodila.“
Jak se váš start na Zlaté tretře urodil?
„Když jsme se loni s Ali Juckem (manažerem Tretry) viděli v Curychu, tak se mě ptal, jestli bych se tady nerozloučila. Za rok. Já mu slíbila, že určitě přijedu, ráda. Pak jsem začala trénovat nějaké lidi, pořád chci být aktivní. Nechci být rozkydlá. Pořád mě to baví. I kvůli vlastním dětem. Když jste se dvěma malýma klukama, tak musíte být fyzicky připravený, abyste je zvládal. (usmívá se) Já na sobě musím dennodenně makat. V zimě jsem měla naházeno docela dost, jak to lidem furt ukazuju. Říkám si, ty jo, to bych tady mohla i házet. Trošku blbý bylo jaro, pořád byla zima. Já jsem tady byla absolutně bez tréninku z dlouhého rozběhu. To jsem moc nezvládla, to mi moc nešlo. Jinak si myslím, že tam furt něco je.“
S metry jste spokojená?
„Já jsem si přála 55, ale nakonec to bylo i na šede, si myslím. Ale já se fakt bojím o zdraví v tomhle věku. Opravdu jsem se držela pozadu.“
Měla jste i závodní nastavení jako dřív?
„Ne, ne. To už z hlavy vyšumí, to už nejde vrátit. Ze mě to v září spadlo, byla to taková úleva, že už nemusím, ale můžu. Ale už to není ten závodní drajv. Ještě bylo docela odvážné, když manažer Libor Varhaník se startem tady souhlasil, ale říkal: ‚Nemůžeš se nikde rozzávodit. Musíš přijít na Tretru rovnou, ať je to překvapení.‘ To je docela odvážné, mít Tretru jako první závod. Z voleje jsem naběhla, o zdraví jsem se opravdu bála.“
Plánujete další závody?
„Teď jedeme s dětma na první letní dovolenou. Po dvaceti letech! Atleti nemají letní dovolenou. Pojedeme někam na kola, na nějaké putování. Ale chtěla bych do Tábora na mistrovství republiky. Tam se to snese, když tam nějaká veteránka přijde.“
Tady i soupeřky říkaly, že jste byla i přátelštější v sektoru. Bylo to tak?
„No jasně. To ani jinak pobrat nešlo. Ale ať si počkají do Tábora, tam už to bude jiná písnička!“ (zasměje se)
Co by se stalo, pokud byste hodila 58 metrů, což je český limit pro mistrovství světa v Budapešti?
„Limit je 58? Aha... Do Budapešti se půjdu podívat.“
Jak to myslíte?
„Budu tam jako divák a možná budu komentovat pro Českou televizi oštěp ženský. Jedu jen na ženský oštěp. Na tuhle úroveň už to není.“
Máte tričko s logy Tří sester, speciální?
„Tohle tričko bylo na loučení v Curychu. Dokonce jsem z tílka včera sundala číslo z Curychu a oblékla si ho (usmívá se) Nečekala jsem, že ho ještě opráším.“
Nechyběly vám při hodech písničky Tří sester, které vám tady dřív pouštěli?
„Já to právě nemám ráda. Kolikrát se mi snažili pustit Tři sestry, ale ten rytmus je jinej a mně to vždycky hrozně vadilo.“
Jak často vlastně házíte?
„Byla jsem si hodit jen párkrát. Dvakrát jsem byla házet z tartanu. Ale já pořád hážu, jen z krátkého rozběhu a to je hrozný rozdíl.“
Synové tu s vámi byli?
„Je tu starší, ten se mnou jede i do Budapešti. Myslím, že docela kouká na zájem o mě. Protože u nás na tom našem městečku (Unhošť)... A tohle je šílený. Já už jsem na to úplně zapomněla, připomnělo mi to starý léta.“
