Forrest Gump ze Somálska: z prachu a bídy až na pět olympiád a k roli legendy
Narodil se do války, vyrůstal v uprchlickém táboře, do Ameriky přišel jako vyplašený kluk bez bot. Dnes má za sebou pět olympiád, stovky závodů a miliony uběhnutých kroků. Abdi Abdirahman sice nikdy nezískal olympijské zlato, ale vyhrál tu největší bitvu – s osudem. A inspiruje svět tím, co všechno dokáže člověk, který se nikdy nezastaví. A pokud znáte slavný filmový příběh Forresta Gumpa, tak tohle je jeho variace. Africká, drsná a hlavně skutečná. Tohle je jeden z velkých příběhů sportovních hrdinů dnešní doby.
Abdi se narodil v roce 1977 ve městě Hargeisa, které bylo tehdy součástí válkou rozervaného Somálska. Ve věku šesti let byl s rodinou nucen uprchnout před násilím – skončili v uprchlickém táboře v Keni, kde prožil roky v podmínkách, které si většina lidí ani nedokáže představit.
„Neměl jsem hračky. Měl jsem prach, vodu a prostor. A tak jsem začal běhat. Ne pro radost. Ale protože jsem mohl,“ popisoval později.
Ve 13 letech se jeho rodina dostala do USA a usadila se v Tucsonu. Abdi neuměl anglicky, neznal nikoho a cítil se ztracený, osamocený. Jediná věc, která mu zůstala, bylo běhání.
Na střední škole ho pak objevil trenér, který v něm uviděl přirozený talent. Byl bez zkušeností, bez stylu – ale s obrovskou vytrvalostí. „Neměl jsem techniku, ani taktiku. Měl jsem jen nohy. A touhu jít dál,“ říká dnes.
Na univerzitě se stal hvězdou atletiky a v roce 2000 debutoval na olympiádě v Sydney. Jako reprezentant země, která mu dala druhou šanci. Běžel na olympiádách v Sydney, Aténách, Pekingu, Londýně i Tokiu. Vždy mezi nejlepšími, nikdy však neskončil na stupních vítězů. A přesto ho atletický svět uznává jako symbol nezdolnosti, výdrže a inspirace.
„Nebyl jsem nejrychlejší. Ale nikdy jsem nepřestal běžet. A v životě jsou i důležitější věci než medaile,“ říká dnes.
Ve věku 44 let se postavil na start maratonu v Tokiu. Vedle mladíků, kteří by mohli být jeho synové. Nevyhrál, ale doběhl. Vzápětí pak vydal autobiografii Abdi’s World, kde upřímně mluví o dětství v Somálsku, pocitu vykořenění v Americe i o vnitřních bojích se samotou a pochybnostmi. Přesto nepůsobí jako muž zlomený, ale jako běžec, který pochopil cíl až po závodě.
„Dlouho jsem si myslel, že běhám, abych zapomněl, odkud pocházím. Ale teď běžím, protože vím, kdo jsem,“ říká Abdirahman, který dnes žije v Tucsonu, trénuje mladé běžce a šíří na vlastním příběhu poselství víry, vytrvalosti a naděje. Věří, že sport má moc měnit životy – tak, jako změnil ten jeho.
„Každý má svůj maraton. Můj nezačal výstřelem startéra. Ale rozhodnutím, že budu běžet. A že nikdy nezastavím,“ dodává symbolicky.
