Dvě tréninkové fáze měl Roman Šebrle za sebou, jeho dlouhý den v začátku přípravy na novou sezonu ale ještě nekončil. S tenisovou raketou čekala těžká výzva: zápas s Robertem Změlíkem. I v přátelském boji dvou slavných atletů bylo znát, že prohrávají neradi.
V černočervené kombinaci Robert Změlík, příležitostný hráč od základní čáry s drtivým, leč proměnlivým servisem.
Ve svítivě oranžovém tričku Roman Šebrle, talentovaný začátečník, který má místo honění po kurtu raději klidné procházky po golfových greenech.
Taková byla výchozí situace na začátku dalšího z tradičních tenisových mačů mezi dvěma atletickými šampiony. Zatímco pro Změlíka byl zápas odreagováním po pracovním dni, Šebrle ze sebe dostával únavu po dvoufázovém tréninku.
„Roman hraje tenis jako já golf. Desetkrát na mě potrénoval, ale já jsem začal pinkat o stěnu v deseti letech. Má sen mě aspoň jednou porazit,“ líčí Změlík.
„Já jsem takovej pinkálista. Hraju tak, abych vyhrál.“ Šebrle má drobné zpoždění, a tak Změlík bere koště a mete kurt z umělé trávy vysypané křemičitým pískem. Když přijde soupeř, rozcvička začíná hrou do deseti na pole pro podání. Překvapivě vítězí Šebrle.
„Tys někde trénoval!“ zlobí se Změlík a před rozehráním Šebrleho vyzývá: „Slabší začíná. Slabší v tenise, ne v tomhle pinkání.“
Po pár úderech, které zakončí Změlík mocným forhendem, musí kompliment vytáhnout Šebrle: „Ty máš formu! Já to na tobě vidím.“
„To je tím, že jsem vysvlečenej...,“ odtuší Změlík, který před startem samotného zápasu navrhuje malou sázku. Když utkání skončí 6:0, 6:2 pro něj, nebude se dít nic. Za každý game na jednu nebo druhou stranu ale poražený musí udělat deset kliků.
„Já mám za sebou dvě fáze! To je, jako bych tě vzal na golf a hráli jsme na jamky,“ marně protestuje Šebrle, který začíná podáním. 
První výměnu zakončuje Šebrle ranou do autu. „To je škoda! Takovou mrchu dám!“ ulevuje si. „Zbytečně!“ zařve z plna hrdla po druhé chybě. „Mně to skočilo! Potřebuju game na rozehrání... “ hájí se potřetí.
Po prvních lehce nejistých výměnách se ale Šebrle dostane do tempa a pod bílou střechou se hraje tenis slušné amatérské úrovně. Změlík vládne, ale i Šebrle má základy hry v ruce. „To ne! Není možná, že umíš loby,“ zvolá zoufale Změlík, když Šebrleho dobře mířený „kopec“ zapadne do hřiště kousek od základní čáry.
Když je třeba, Změlík vytáhne prudký servis, na který Šebrle nemá čas reagovat.
„To je v háji... Budeš mít se mnou jenom jedno podání!“ hřímá Šebrle.
„Tak já uberu... “ reaguje smířlivě Změlík.
Jenže ani tím se Šebrlemu nezavděčí: „To ne, to by mě nebavilo!“ Změlík během zápasu zkouší různé finty. Jednou zničehonic vystřihne podání spodem, jako kdysi Michael Chang proti Ivanu Lendlovi.
Poté se zase s rozpřaženýma rukama a upřeným výrazem podívá do stropu a zhluboka se nadechne, zřejmě vzývá sportovního boha.
„Thank you! Thank you!“ křičí nadšeně, když Šebrleho lob lehounce škrtne střechu.
První set končí Změlíkovým vítězstvím 6:4, což znamená, že staršího ze spoluhráčů čeká čtyřicet kliků. První dvacítku si dává ještě před startem druhé sady. Během ní se ale Změlík chytá za stehno a v tašce hledá obinadlo. 
„Co tě bolí? Za tohle bych měl mít fiftýn zadarmo,“ hřímá na oko Šebrle.
„Stařeckej sval,“ ulevuje si Změlík. Přes bolest však pokračuje dál ve hře.
Vrcholný okamžik mače přichází ve chvíli, kdy napínavou výměnu zakončuje Změlík prudkou ranou do pásky, která však dráhu míče jen ztlumí tak, že stejně dopadne na Šebrleho stranu kurtu. 
„Jak říká McEnroe: To není štěstí, to si zaslouží mistři,“ glosuje to pohotově Změlík.
Druhý set končí výsledkem 6:2 pro Změlíka, přestože se během zápasu oba hráči několikrát obracejí pro pomoc do nebes.
„Je zajímavý, že když se pomodlíš ty, tak ti pomůže. A když se pomodlím já, tak to zkoním,“ hořce přemítá Šerbrle.
„Protože se modlíš špatně, nebo ke špatnýmu... “ vysvětluje Změlík.
