Býval zvyklý na obdiv vyprodaných arén. Loni se navlékl do slavného dresu Chicago Bulls a vystřelil na vrchol popularity v roli tahouna při brilantním tažení basketbalové reprezentace na mistrovství světa. Jenže Tomáš Satoranský, nejlíp vydělávající český sportovec současnosti, je už půl roku bez zápasové odměny. A chybí mu záruky, že to další půlrok bude jinak. Se zahálkou a špatnou náladou na něj ale nechoďte. „Nemám prostor na negativní myšlenky,“ hlásí z Ameriky v obsáhlém rozhovoru pro iSport Premium a Sport Magazín.
Od 10. března jste nehrál zápas. Jak se s tím v Chicagu perete?
„Jsem rád, že jsme tu už mohli trénovat spolu, i když s restrikcemi, každý sám na koši s trenérem. Pak od konce září už jsme naskočili do naší bubliny a rozjeli dva týdny, kdy hrajeme pořád pět na pět. Aspoň něco v tomhle období.“
V tomhle hodně dlouhém období… Nemáte pocit, že se vám za poslední půlrok rozbil sportovní život?
„Asi bych nešel do tak silného označení, ale je to komplikované úplně pro všechny. I pro toho, kdo se dostal na nějaký svůj vrchol. Ze začátku to bylo super, protože jsem fakt potřeboval oddych - nejen po té poslední sezoně, ale i po mistrovství světa - a na těle jsem cítil, že jsem si odpočinul. Říká mi to i hodně kondičních trenérů a našich masérů, že mě nikdy nemasírovali takhle svalově odpočatého. Ale když je člověk zvyklý na to, že posledních deset let, ne-li víc, má svůj sportovní režim a nechce přicházet o své dobré roky basketbalu, zasáhne ho to. Není to jednoduchý, ale jsem typ, který se na věci dívá vždycky pozitivně a nenechá se až tolik otrávit. Jsou špatný dny, jsou dobrý dny, ovšem pořád doufám, že se to vyřeší a brzy budeme na palubovce.“
Vnímal jste nařízená omezení rozdílně v Česku a teď v Americe? Každá země to řeší jinak.
„Doma to bylo prima. Nikdy jsem nebyl takhle dlouho v Praze, kolem rodiny a kámošů. S Mířou (Michalem Miřejovským), kondičním trenérem reprezentace, který je mým osobním trenérem, jsme byli dost zaměstnaní. Nedokážu sedět na zadku celý den, takže jsme neustále vymýšleli jinou sportovní přípravu. Hráli jsme strašně moc tenis, jezdili na kole, byla tam nějaká posilovna. A poslední dva měsíce doma jsem hrál i basket pět na pět. To mi pomohlo. Neumím si představit, že hráči tady v Chicagu trénovali tři měsíce jeden na nula. Myslím, že se to podepsalo na jejich psychice. Měl jsem v létě štěstí, že jsem pobýval v Česku bez restrikcí, byl to docela dobrý tah. (úsměv) Navíc jsem byl schopný připojit se k nároďáku a pak trénovat tři, čtyři týdny s USK. Měl jsem toho i dost. Nezbýval mi prostor na negativní přemýšlení.“
Jak reálně vypadalo vaše dočasné angažmá za USK Praha, s přihlédnutím k neznámému termínu startu nové sezony NBA?
„Nebylo to úplně reálný. Lidé z NBA a celá organizace Chicaga se snažili, abychom se co nejdřív připojili k sobě jako skupina a začali co nejdřív hrát. Ani nevím, jak by se to řešilo smluvně. Spíš to byla taková zajímavá myšlenka. Ale tréninky byly prima, vzpomněl jsem si na svoje roky v USK. Jen doufám, že budu mít ještě dlouhou kariéru předtím, než začnu přemýšlet nad návratem do české ligy. Ta už začala, ale my v zámoří pořád nevíme, kdy začneme my. Proslýchá se, že v lednu, ale… Je to prostě náročný.“
Když jste koukal na Tour de France, tenisové US Open nebo rozjezd fotbalové Premier League, štvalo vás to? Nebo jste jim záviděl, že venkovní sporty mají výhodu? Tělocvičny a haly, tedy i basketbal, má COVID jako první na ráně.
„Jako fanoušek sportu obecně jsem byl nadšený, že se sporty vracejí. I když je to pořád zvláštní. Stejný pocit, který jsem měl, když se rozbíhalo dokončení sezony NBA v Orlandu v jejich bubble, jsem zažíval s US Open. Koukal jsem se na finále Zvereva s Thiemem, super tenis, ale postrádal jsem emoce fanoušků. Při skvělých úderech ta odezva chybí. Nejzvláštnější pocit bylo sledovat neuvěřitelnou výměnu a žádný potlesk. Ještě že tam seděli v lóžích family members, nebo kdo to byl. Pro americký fotbal nebo baseball je výhoda, že už můžou proti sobě hrát, soutěžit. Ale myslím si, že restrikcí je tam tolik, že není úplně co závidět. Kdybychom na tom my, Chicago Bulls, byli v sezoně líp, taky jsme měli možnost v Orlandu hrát. Ale dostali jsme se bohužel do pozice, že musíme čekat na další zápasy skoro celý rok, a těžko s tím něco můžeme udělat.“
Po příletu za oceán zkraje září jste se vrátil do jiné Ameriky, než jste z ní odlétal. Na jedné straně komorní play off NBA v bublině, na druhé turbulence v ulicích pod vlivem hnutí Black Lives Matter. Jak to vypadá v Chicagu?
„Máte úplnou pravdu, hlavně s tou mentalitou. Když jsme z Chicaga odlétali s rodinou koncem dubna, dobře si na to pamatuju. Začali jsme tu nosit roušky, i když jsme šli ven. Měli jsme všechny zprávy o lockdownech jenom z Evropy a od nás, takže jsme to brali mnohem vážněji než lidé tady. Spíš jsme se divili jejich reakcím, že to nerespektujou. Reagoval jsem, že dokud se to neděje lidem na jejich území, neberou to vážně. A po pěti měsících, co jsme se vrátili, skočila americká mentalita z extrému do extrému.“
Jak se to projevuje?
„Teď už se tu lidi bojí úplně všeho. My opatření samozřejmě respektujeme, ale venku roušku nenosím. A když mě lidi vidí, pomalu přecházejí do silnice. Reakce jsou přehnané. Lidi se ptají, jestli si k nám můžou přistoupit do výtahu, a že by jim nevadilo, kdybychom odmítli. Cítím tu změnu a je to zvláštní. A co se týká Black Lives Matter a všech těch protestů, na letišti nás celníci varovali, ať - protože vyplňujeme adresu bydliště - nechodíme v naší oblasti po určité hodině ven.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
