Audova zpověď o životě i hraní v Japonsku: Lidé tu mají úctu k týmu

Málokdo z Čechů v Japonsku byl, ještě míň jich tam pracovalo. Jak se máte tak daleko od nás?
„Dva týdny jsem byl zavřený doma kvůli karanténě. Ale už můžu chodit ven a první dojmy jsou určitě super. Je to v některých ohledech jiný svět, ale musím říct, že zázemí týmu a povaha lidí, kteří jsou hodně kamarádští a snaží se s čímkoli pomoct, to všechno je příjemné. I když jsem cizinec, nedívají se na mě jako na cizince.“

Covid japonské obyvatele netrápí?
„Když vidím, co se děje u nás nebo v jiných zemích v Evropě, to je něco šílenýho. Tady je situace naprosto pod kontrolou. Asi to dokazují i denní čísla nakažených. Je jich kolem jednoho tisíce, což jsou na víc než 125 milionů lidí super čísla. Hodně to vychází z nátury zdejších lidí, protože všichni jsou hodně disciplinovaní. A to přesto, že momentálně nejsou vyhlášena žádná omezení. Všechny sportovní akce se konají s fanoušky. Ne sice s plnou kapacitou, ale třeba na 50, 70 procent. Na některých místech musí být rozestupy, ale celou dobu se hraje. Vlastně jediné, co lidi musí, je nošení roušek. Ať uvnitř, nebo venku. Všichni to dodržují, starají se o to, aby se virus zbytečně nešířil. Tím pádem tu nejsou žádné limity pro život, ani pro sport.“

Tady se teď nesmí skoro nic. Najdete něco, co se nesmí tam?
„Z toho, co jsem viděl, asi ne. Všechna veřejná místa, včetně obchodů, jsou otevřená. Všichni můžou cestovat po Japonsku všude možně, hromadná doprava funguje. Někde, třeba před vstupem do restaurace, nebo když přijedeme do haly, měří lidem teplotu. A všude mají dezinfekční gely na ruce, ty se používají hodně. Jiná výrazná omezení nejsou.“

Pro vás bylo Japonsko dlouholetým snem. Čím vás přitahovalo?
„Byl jsem čtyři roky na americké univerzitě, potom různě po Evropě. Vždycky mě bavilo zkoušet nová místa a zažít nové kultury. A to všechno, hlavně Amerika, protože v té době pro mě byla vzdálenou destinací a úplně jiným světem, mi pomohlo do života hrozně moc. Nejen po basketbalové stránce, ale i v osobním životě. Viděl jsem svět z úplně jiného úhlu. Tak mě tak napadlo, že když už jsem byl v Evropě v několika zemích, pokud by se naskytla možnost podívat se někam do Asie, lákalo by mě to. A nejlepší z asijských zemí mi přišlo právě Japonsko. Liga má dobrou úroveň, zároveň byla šance se do ní dostat. Měl jsem příležitost zažít něco nového, novou kulturu. Japonsko se mi v tomhle směru vždycky líbilo. Co jsem zahlédl ve filmech, jsem chtěl zažít na vlastní kůži.“

Viděl jste film Ztraceno v překladu?
„Neviděl.“

Bill Murray hraje amerického herce, který má v Tokiu natáčet reklamu. Tíží ho tíseň z mrakodrapů, obrovského množství lidí, neustále blikajících neonů, divné kultury. Tahle úzkost vás při nástupu v Jokohamě, druhém největším japonském městě, nepřepadla?
„Jeden víkend, když jsme měli volno, jsem se zajel podívat do centra v Tokiu. Samozřejmě tam podobný pocit je, ale potom, co jsem viděl v minulosti New York, už ne tak silný. Já studoval na škole v New Jersey a New York City bylo vzdálené vlakem asi půl hodiny. Byl jsem tam několikrát a myslím si, že je to jedno z největších a nejvíc vytížených měst vůbec. Něco se tam děje 24 hodin denně. Takže když přijedu do jiného velkoměsta, už to nevnímám jako něco tak úžasného.“

Uznávám, New York je dobrá průprava.
„Jo, super zkušenost. Asi bych tam nechtěl bydlet, ale návštěva je zážitek na celý život. Co všechno je tam k vidění... Kdybych měl New Yorkem procházet denně, můžu tam žít deset let a pořád budu objevovat nová, zajímavá místa, všechny možné typy restaurací, kuchyní. New York byl top. Tokio mi nepřišlo v centru zase tak velké. Samozřejmě ve tmě všechno bliká, září reklamy, všude je hromada lidí, takže v některých ohledech je to podobné. Ale už to pro mě nebyl takový šok.“

Připadáte si v Jokohamě jako v mraveništi?
„Asi záleží, jak kde. Zóna, kde bydlím a kde stojí naše tréninková hala, je spíš periferie u vody, u přístavu. Vypadá to jako průmyslová oblast. Ale blízko centra jsem se byl taky podívat. Na nádraží Jokohama Station se protínají nejrůznější vlaky a metra, denně se prostřídá iks tisíc nebo milionů lidí. Je to jeden z hlavních přestupových uzlů. Tam to asi může působit jako šílenství, obzvlášť ráno a večer, když lidi jedou do práce, z práce. V centru Jokohamy potkáte hodně lidí. Všude obchody, nápisy. Není to úplně jako ve filmech, ale hodně rušno. Naštěstí bydlím a trénujeme bokem, a mně to vyhovuje. Je tady klid.“

Jokohama je skoro dvakrát větší než Brno, ale má desetkrát víc obyvatel. Na kluka, který na Brněnsku vyrůstal, zažíváte opravdu velké světy.
„Určitě. A vlastně od první chvíle, co jsem měl možnost vycestovat. První rok jsem byl na basketbalové akademii na Kanárských ostrovech. Potom už jsem šel do té Ameriky. Viděl jsem věci, které předtím v životě ne. A možná proto mě láká i dál