Je listopad. Měsíc, kdy se tělo hlásí o nezadatelné právo na odpočinek. Aspoň to moje. Každý rok si pro to najde jinou záminku. Někdy zánět achilovky, jindy chudokrevnost nebo natažený kyčelní úpon. Letos přišla řada na tříslo.
Není to zrovna optimistický výčet, ale taková je daň za trapně ambiciózní snahu honit se za co nejlepšími výkony. Běhání jsem nikdy nebral jako sportování pro zdraví. Kdybych běhal poloviční objemy, tak možná. Ale mě vždycky zajímaly hlavně moje časy, osobní rekordy. Bohužel? Ne, bohudík. Bez toho by mě běhání snad ani nebavilo.
Na druhé straně: mohlo být i hůř. Žádná z těch věcí mi nevystavila stopku na dlouhé měsíce. Jen mě připravily o pár dobrých závodů. Hlavně o ty, na které jsem se celkem pečlivě připravoval a kdy jsem měl šanci zaběhnout slušné časy.
Zdravotní problémy menšího rozsahu k běhání prostě patří. Podle některých průzkumů se každou sezonu zraní minimálně 70 procent rekreačních maratonců. Pochybuji, že existuje běžec, kterého nikdy žádné potíže nezastavily třeba jen na pár dnů.
Zranění má aspoň jednu výhodu: pokud nejde přímo o úraz (zakopnutí při seběhu), má vždycky nějakou logickou příčinu. Nepřichází nepozorované odněkud shůry. Vždy jsme něco udělali špatně a vymstilo se nám to.
Běžci dost často nadávají na boty, ale troufám si tvrdit, že s většinou zranění nemají nic společného. Pokud si nevybereme vyloženě nevhodný typ, nemají na naše zdravotní trable velký vliv. Stalo se mi to jen jednou. Od bot renomované značky jsem po pár dnech dostal zánět šlachy, jejíž jméno už jsem raději zapomněl, takže okamžitě letěly do popelnice.
Mnohem častěji zranění přicházejí jako důsledek chyb v tréninku. Kvůli špatné technice, příliš vysokým objemům, nevhodné skladbě, prudkému zvýšení zátěže nebo nedostatečné regeneraci. Zranění tedy nestačí jen vyléčit (nejčastěji klidem), ale dobré je pochopit, proč jsme k němu přišli. Pokud budeme všechno dělat stejně jako před ním, dost pravděpodobně se zase vrátí.
Po pár letech zkušeností se běžci se zraněními srovnají a přestanou panikařit, když se něco přihodí. Dobře už totiž ví, že s tímhle pícháním v lýtku se dá celkem v klidu běhat, že zánět okostice zmizí za pár dnů a že s achilovkou bude třeba být trpělivější. Také se naučí, že na zranění, která nás nenutí změnit styl či dokonce kulhat, je nejlepší léčbou pohyb. Příjemný paradox.
Od doby, co běhám, tedy znám svoje tělo lépe než kdykoli předtím. A nenechám si už moc radit, většinou ani od lidí s diplomy. V dubnu mi doktorka zakázala běhat. Co s tím? Vyhodnotil jsem její verdikt jako nekompetentní a běhám si dál. Vlastně na revers.
