Dakar, nejnáročnější rallye světa. Michek: Poslední roky jsou hardcore. Co bezpečnost?

Po šesti letech v českém týmu Orion-Moto Racing přichází změna. Martin Michek pečlivě testoval svůj nový stroj v Číně, kde dokonce vyhrál prestižní dálkový závod Taklimakan Rally. Teď je připraven rvát se o vylepšení svého maxima. „Nebudu říkat, že chci být do třicítky, ani by to nebylo fair pro fanoušky,“ hlásí odhodlaně.

Dvakrát jste byl desátý v celkovém pořadí motocyklů na Dakaru. Jaké jsou ambice letos?
„Každý, kdo si stoupne na startovní čáru, chce být nejlepší. Já taky, ale jsem nohama na zemi, mým přáním je, aby u mého jména na konci v pořadí bylo jednociferné číslo. Určitě chci primárně dokončit Dakar ve zdraví, ale nebudu říkat, že chci být do třicítky, ani by to nebylo fair pro fanoušky.“

Dakar si v minulosti vzal životy několika závodníků. Sám jste některé z ročníků zažil, kdy vyhasl život někoho z motorkářů. Jak se promění atmosféra závodu po takové tragédii?
„Do závodu se to promítne hodně. Na počest závodníka je třeba jeden den volna. Všichni víme, že Dakar je neúprosný. Jedna z nejnebezpečnějších rallye světa. Všichni jsme tak trošičku blázni. Adrenalin za hranou nějak potřebujeme. Neříkám, že s tím nemůžeme počítat, že se někomu něco stane. S každým metrem na trati se může stát cokoliv. Je nutné nepřeceňovat abnormálně svoje síly. Vím, že jsem strašný. Doma slíbím všechno, ale pak mi to kolikrát za těmi řídítky taky nejde nějak se krotit. Někdy jedu přes hranu. Je to prostě ve mně, ta chuť dosáhnout na vytčený cíl.“

Posouvá se nějak bezpečnostní složka právě po jistých tragických událostech?
„Máme airbagové vesty. Je to dobrý krok, schválen někdy před čtyřmi lety. Při nárazu pomůže hodně, ale nepomůže všemu. Stačí jeden kámen, který člověk přehlédne, a jde celým tělem do skály, řečiště umí člověka katapultovat, člověk nemá kolem sebe žádný rám jako v autě. Musíme mít u sebe náhradní bombičky s airbagem. Ty, když vybouchnou, tak je to velký náraz. To nás dokáže ochránit. Museli jsme shánět helmy s homologací FIM (Mezinárodní motocyklistická federace). V září ještě nebyly helmy k dostání. Je to všechno na poslední chvíli. Někdy sedmého prosince mi ty helmy přišly. Někdy to vypadá, že FIM mění pravidla, jak se jim zachce, pak je to pro ty velké fabriky trochu problém. Pravidla jsou neúprosná, ale pomáhají motorkářům cítit se bezpečněji.“

Jak vypadala příprava poslední týdny před Dakarem?
„V Evropě je velmi těžké nasimulovat nějak písečné duny, takže jsem vyrazil do Dubaje před Vánoci. Půjčil jsem si tam motorku, protože moje stáj je ještě relativně mladá. Má za sebou nějak rok a půl života, takže nemá tu dealerskou síť strojů ještě po celém světě. Pro Dakar je trénink na písku hrozně potřebný. Číst terén je podstatné, každá duna je jiná, člověk se musí učit číst zrnitost i nafoukání jednotlivých dun a velbloudích trav.“

A co příprava po fyzické stránce?
„Je to odříkání. Práce, které se člověk věnuje denně pět, šest hodin. Je v tom zakomponovaná nějaká posilovna, kolo, běh. Pak ale taky různé výšlapy na hory. Rád chodím na Kleť nebo na Plechý. Někdy se snažím jezdit do Alp. Díky tomu, že jsem letos podepsal s čínskou fabrikou, bylo to složitější. Není úplně snadné motorku dostat sem do Evropy, tak jsem musel obětovat i čas, abych létal do Číny motorku testovat. Byl jsem tam tři neděle, měsíc a makali jsme. Pak podle mých žádostí motorku upravovali. Příprava proto byla podřízena i tomuto. Byl jsem letos v Číně čtyřikrát. Z toho jsem tam i závodil v Taklimakan Rally, kterou jsem vyhrál. Právě tam jsme natestovali spoustu věcí směrem k Dakaru.“