David Coulthard: Tragická smrt Dana Wheldona ukázala vysokou cenu riskování

Tragédie: Smrt Britského závodníka ukázala, že závodění je stále riskantní, a že cena zůstává velmi vysoká.

Foto: GETTY IMAGES

David Coulthard pro The Telegraph

Mám-li říct pravdu, jsem ještě stále v šoku. Jako závodníkovi jsou vám známa všechna rizika, kterým čelíte, ale to nikdy nezmírní bolest, když jeden z nás zaplatí tu nejvyšší cenu. Nikdy.

Danova smrt je tak hroznou ztrátou. Nepotřeboval v Las Vegas závodit, nemusel se vystavovat riziku a kvůli těm pěti milionům dolarů startovat z konce startovního roštu. Ne na úzkém oválu.

Ale Dan byl závodník skrz naskrz, oblíbený a talentovaný. Byl to někdo, kdo si užíval svého amerického snu — vždyť prakticky měl i ten středoatlantický přízvuk.

Na trati jsme se nepotkali. Vždycky jsem byl pár let před ním, ale naše cesty se občas střetly. Slýchával jsem o něm především od mých známých Skotů a několikanásobného šampiona série IndyCar, Daria Franchittiho. Bůh ví, co si právě teď myslí Dario, který se stal počtvrté šampionem poté, co byl závod ukončen.

Vždycky jsem měl sen o tom sebrat se a jít závodit do Spojených států. Vzpomínám si, jak jsem jako mladý závodník seděl ve společném bytě v Milton Keynes se svými mechaniky a dívali jsme se na volný trénink na Indy500 a mně to tehdy učarovalo.

Pak havaroval Nelson Piquet. Přetrvává ve mně vzpomínka na mého hrdinu; hledí rozevřený, rozlámané nohy visící z kokpitu, poškozený vůz smýkající se po závodní dráze. V ten okamžik se můj sen rozplynul.

Smekám před těmi, kdo teď závodí v IndyCar. Mohl jsem se s rodinou přestěhovat do Spojených států a mohl jsem si možná zařídit život tam. Ale podstupovat tak vysoké riziko na mě bylo jednoduše příliš.

Co se bezpečnosti týče, přišlo mi, že úroveň ve formuli 1 je přijatelná, ale série IndyCar byla, a pravděpodobně stále je, tak 20 let za formulí 1.

Hlavní důvod je prostý: rychlost. Podle mě není potřeba závodit v rychlosti 225 mil za hodinu (přibližně 362 km/h, pozn.), kolo na kolo na okruzích, které jsou prakticky ovály. Nemusíte dělat něco takového, abyste pobavili davy.

Ve formuli 1 máme okruhy, kde jsou zdi blízko. Monako, Valencie, Singapur — ale rychlosti jsem mnohem nižší.

Co stálo za pětimilionovou cenou? Snaha zvýšit upadající zájem? Teď má IRL přední stránky novin. Ale za jakou cenu?

S trochou štěstí to přiměje IRL k zlepšení bezpečnosti. Říkejte si o Maxovi Mosleym co chcete, ale za jednu věc mu ve formuli 1 musíme děkovat — za jeho reakci na Imolu v roce 1994.

Otřesná smrt Ayrtona Senny přišla o víkendu, během kterého již zemřel jeden jezdec, Roland Ratzenberger a další závodník, mladý Rubens Barrichello, měl vážnou nehodu. Už toho bylo dost. Formule jedna od té doby neměla smrtelnou nehodu.

Ale jednoho dne se to stane. Smutné, ale pravdivé.

Felipe Massa v Maďarsku před dvěma lety málem zemřel, když ho do helmy udeřila kovová pružina z jiného vozu. Fatální nehoda Henryho Surteese ve stejném létě při závodě Formule 2 byla tragickou připomínkou nebezpečnosti otevřených kokpitů při velkých rychlostech.

Naši bezpečnost dnes bereme jako samozřejmost, ale neměli bychom zapomínat, jak mimořádně nebezpečný sport to je. A buďme upřímní, právě to je částečný důvod, proč je motosport tak oblíbený.

Není to poprvé co s obdivem vzhlížím k lidem jako je sir Jackie Stewart a napadá mě, že musí být z úplně jiného těsta. Jak mimořádní byli, že dokázali závodit, když smrt byla běžným jevem.

Bylo mi připomenuto, že nebezpečí je nedílnou součástí našeho sportu, když jsem viděl Martina Donnellyho (coby zastupitele jezdců ve skupině traťových komisařů FIA pro závodní víkend v Koreji), jak se kulhá padokem. Byl jeden z těch šťastnějších.

Dan neměl tolik štěstí. Zanechal po sobě ženu a dvě malé děti. Je mi velmi, velmi líto Dana a jeho rodiny.

Strašlivá tragédie a strašlivá, strašlivá ztráta.