Letošní Dakarská rally je z pohledu českých závodníků bídná na výsledky. Už devět posádek vypadlo. Vlajku drží nejvýše Martin Macík, pilot kamionu Liaz. Šéf týmu KM Racing se drží po devíti etapách na čtvrtém místě.
Úspěch si ale nechce připouštět. „Zde nemůžete být velkohubý. Jedu prostě tak, abych neudělal chybu,“ odkrýval pro Sport svoji strategii.
Tomeček po Dakaru: Bouračka mě budí ze snů »
O víkendu byl odpočinkový den. Jak jste načerpali sílu?
„Tak unavený jsme přiměřeně Dakaru, mám pocit jako by mě strčili do pračky a otočili bubnem. Člověk cítí, že už je starý, tak se mu ozývají neduhy jako páteř a podobně. A někteří závodníci dojížděli do bivaku ještě ráno z etapy.“
Stěžoval jste si, že v poušti Atacama jste jezdili spíše na kamenech, než na písku. Změnilo se to nějak postupem času?
„Jo, už tam bylo více písku. Jednou jsme dokonce museli vyjet proslulou magickou dunu. Když si představíte hory v Chorvatsko a Dalmácii, tak takové rozměry měla ta duna. Byla skoro kilometr vysoká, nahoře však byla skála. My jsme to vyjeli a pak jsme sjížděli dolů. To mě fakt zatrnulo, v životě jsem nic takového nejel. Jinak Atacama se vyznačuje tím, že je všude sůl. Jeden šutr vedle druhého a skáče se přesto.“
A zapadli jste někdy?
„Ano, třeba v pátek. Tři čtvrtě hodiny jsme se museli vykopávat.“
Myslíte, že je poušť Atacama nejtěžší oblast v historii Dakarské rally?
„Jsem osmiletým účastníkem, ne dvacetiletým. Neznám nigerijské, nebo alžírské pouště. Ale kdekoliv jsem v poušti byl, tak tam bylo aspoň něco zeleného. Tady není vůbec nic. Jenom šutr, písek a vymřeniny. Je to nepředstavitelná poušť. A pořád se to zde drží nad pětačtyřicet stupňů ve stínu.“
Jste zatím nejlepší z českých závodníků, po devíti etapách jste se držel na čtvrtém místě. Uvědomujte si to?
„K Dakaru musí být úcta. Když se začne velkohubě přemítat, tak je to špatné. Zatím nám to jede dobře, ale vím, že to zítra může být jinak. Ten respekt zatím mám.“
A jakou máte strategii?
„Před každou etapou dělám pštrose. Nepodívám se do mapy, nechci se zbytečně nervovat. Prostě vjedu do těch skal a musím je přejet. Jedu tak, abych v zatáčkách neudělal defekt. Kdo neudělá chybu, tak vyhrává.“
A co si myslíte o velkém odpadávání českých posádek?
„Čím máte více lidí, tím je větší pravděpodobnost, že někdo vypadne. Dakar se zásadně zrychluje, je to v podstatě klasická rally soutěž. Já třeba každý den opravuji brzdové obložení. Každý den shoří, v pátek z nich vyšel opravdu plamen. A to se stává skoro každému. Jenže špičkové zázemí české týmy nemají.“
Měli by se české týmy více spojovat, aby lépe vzdorovali továrním týmům?
„Ten projekt je naprosto nereálný. Každý má svůj vlastní tým a je individualista. Pakliže je to tovární tým, tak má jasnou hierarchii. Jak byste velel pěti zdivočelým bláznům, jako jsem já? Navíc nikdo nebude nikdy tak bohatý.“
Jak moc se soukromý český tým liší od továrního Kamazu, nebo Volkswagenu?
„Všechno si dokáží opravit. Třeba VW má devět asistenčních kamionů, Kamaz má pět. To my máme jen jeden. V každém z nich mají všechny možné díly a mechanici jsou v podstatě jako v práci. My tady máme v týmu polovinu nadšenců a profíků.“
A jaký je váš rozpočet na letošní Dakarskou rally?
„Naše struktura je taková, že se sejde spoustu lidí, kteří přinesou i reklamní peníze a podřídí se jistému vedení. Tým má řádově čtrnáct lidí, plus čtyři v press caru. Průměrná hodnota je milion korun na chlapa.“
