První zlato Číny? V hlídání čehokoliv
Patnáct minut do přistání… Deset minut… Sedm… Křídlo letadla se zařezává do husté šedivé kaše… Pět minut… Tři minuty… Prásk!
Čtěte iSport.cz v Googlu přednostně
Nastavte si iSport.cz jako preferovaný zdroj a naše články uvidíte ve vyhledávání výš.
Stokrát jsem si četl o pekingském podnebí, stokrát jsem se chystal na šok z těžkého vzduchu, který přijde. Když skutečně přišel, vrávorám jako z hospody.
Po pár minutách na letišti mě škrábe v krku. Po hodině čekání na odvoz si připadám jako omámený. Ale po dvou hodinách zkoumání začínám mít pocit, že tahle olympiáda se stejně může vydařit.
Do očí mi poprvé udeří slunce, skryté mezi mraky. Ty se později roztrhají. Viděl jsem ho naposled? Snad ne, prý je na poměry hezky. Zatímco slunko není, hledím kolem sebe.
Třeba na reklamní šoty na velkých obrazových plochách, jejichž hlavním námětem je uklízení. Lidé v nich zametají, vytírají zem hadry, uklízejí sedačky na stadionech. Po chvilce je to až úsměvné. Kdyby se na olympiádě soutěžilo v zametání, bezesporu by Čína měla další zlato.
To první jí patří v hlídání čehokoliv. Co sto metrů stojí strnulý voják, ruce podél těla. Hlídají brány, ploty, sami sebe. Dva střeží hasičská auta, která se nepoužívají. Dva pomocníci u dveří vám škubou kufr z ruky, chtějí vám ho nést, a další na to dohlíží.
Hlídají, ať při kontrole otevřete láhev s vodou a napijete se z ní. Bůh ví, zda nechcete do olympijské vesnice pronést otrávený lektvar?
V letadle mezi Moskvou a Pekingem jsem viděl, jak jeden čínský turista naházel svému spolucestujícímu na stolek odpadky a použité kelímky na stolek a přesednul si.
Ale v Pekingu se hostitelé zatím předhánějí ve zdvořilosti. Běda kdybyste se dotkli dveří! Vždy je sami otevřou. A pořád se usmívají.
I když pár hostesek se už přede mnou usmívat zapomnělo. Aspoň kousek lidskosti v té vší strojené parádě, říkám si. Nakonec ta olympiáda třeba opravdu bude normální a lidská.
