Sezona začíná! V maďarském Szegedu právě odstartoval Světový pohár v rychlostní kanoistice. Nemohou na něm chybět ani velké české naděje, Martin a Petr Fuksovi. Starší z bratří pojede singl a debl na 500 metrů, Petr vedle společné pětistovky absolvuje také singl na 200 metrů. „Tím, že se nám první nominační závod v deblu nepovedl, musíme ukázat, kam patříme. Proto jsme dali lehkou prioritu deblu,“ vysvětlili ještě před odjezdem na závody.
Do olympiády zbývá rok, přesto jste na nedávné tiskové konferenci řekli, že je na ni, jako téma, ještě moc brzy. Proč?
Martin: „Je to sice už příští rok, ale pro mě to téma ještě není. My nominaci z jediného závodu, což je letos mistrovství světa, a pro mě je důležitý uspět na mistrovství. To, že je to nominace na olympiádu, je až druhotný. Nechci si říkat, že musím dojet do toho a toho místa, abych se dostal do Paříže. Chci prostě získat medaili z mistrovství světa, a to mě automaticky posune do Paříže. Takže teď fakt olympiádu vůbec neřeším a snažím se myslet na šampionát a uspět tam, což pak jde ruku v ruce s tím.“
Jak vám se zdá o olympijských kruzích?
Petr: „Možná trošku víc. Víme, že tam chceme, takže musíme zajet na mistrovství dobře. Proto to trochu v mysli mám. Myslím zkrátka víc na vyjetí olympiády.“
Martin: „Já prostě vždycky, když jsem vyjížděl na olympiádu, ať už v roce 2015 nebo 2019, tak jsem nikdy nemyslel na to, že je to nominace na Hry. A vždycky to dopadlo. Tak doufám, že když půjdu tímhle stylem, že to dopadne stejně.“ (usmívá se)
Martine, vy budete bojovat o závodění na singl kanoi, ale i na deblu s bratrem. Nemůže to tříštit síly?
Martin: „Tak my máme dvě olympijský tratě, což je na singlu, a právě pak na deblu. Takže si myslím, že toho není moc a že toho zvládnu mnohem víc než jet jenom závod na singlu. A proto bych chtěl být i na deblu s bráchou. Už i proto, že nám změnili olympijskou trať z kilometru na pětistovku, na níž mám asi nejlepší výsledky za celou svou kariéru. Tak by nám to mohlo sedět. A když jsme byli v Tokiu, tak bych chtěl bejt s bráchou i v Paříži, to je jasný. Pořád na to máme dobrej věk.“
Během nedávných nominačních závodů jste si zkusili prohodit místa na lodi. Vy jste byl Martine vpředu, Petr na konci lodi. Ale tolik se vám nedařilo.
Martin: „Je to tak. Předtím jsme to zkoušeli na několika trénincích. A ty byly docela dobrý. Ale závod nebyl nejideálnější.“ (druhé místo)
Petr: „Já malinko tušil, že to nebude dobrý, protože jsme trénink nikdy nejeli úplně naplno. Nevěděli jsme tedy, jak se to bude chovat, až oba vytuhneme.“
Martin: „Podcenili jsme to hodně. Mysleli jsme, že si do toho klekneme a půjde to samo. A zjistili jsme, že to fakt nešlo.“
Na videích jste se ale, Martine, po závodech usmíval.
Martin: „Ono to bylo tak v p**eli, že to bylo až směšný. Každý den makáme jak hovada, a pak předvedeme tohle…“
Co udělalo takový rozdíl, když jste prohodili své role? Co bylo špatně?
Martin: „Základní pravidlo je, že ten vepředu udává tempo a ten vzadu řídí. Já byl od začátku své kariéry vždy vzadu. Vždy jsem řídil loď, Péťa byl vždy vepředu a udával tempo. Proto jsme to tak dělali i spolu od začátku. Byla moje iniciativa to změnit, protože když je člověk vepředu, tak si myslím, že může dát sto procent svého záběru, jako když je na singlu. A toho jsem chtěl docílit, protože mi přišlo, že vzadu nemůžu dát svých sto procent. Proto jsme to zkusili. Ale nevyšlo to. Hrozně se mi to tam kývalo, nebyl jsem schopnej udělat jediný záběr, jak jsem zvyklej.“
Petr: „Nejeli jsme prostě jako jeden člověk. Bylo to takový… Rozhozený.“
Martin: „Každý jinak, jako když nejsme na jedné lodi.“
Proč jste se rozhodli to zkusit?
Martin: „Hodně lidí nám říkalo, proč nejezdíme obráceně. Teď jsme to zkusili a máme klid na duši, že jezdíme správně.“
Petře, vy jste koncem roku absolvoval vojenský přijímač ve Vyškově. Jaké to bylo?
Petr: „V pohodě. Jen co se týče jako fyzické zátěže jsem čekal, že to bude trošku těžší. Ale nakonec tam fyzických aktivit nebylo tolik. Takže jsem možná malinko zklamanej. Ale jinak jsem si to užil. Odmala se mi líbily uniformy…“
Martin: (skočí do řeči) „A hrát si na vojáky.“
Petr: „Ano, zbraně a hrát si na vojáky. Takže jsem si to zažil v reálu a bavilo mě to.“
Martin: „Zas takový hry to nejsou.“
Je pravda, že vás před odjezdem Martin varoval, že to zas taková legrace není…
Martin: „Já ho trošku litoval, že tam jede.“
Petr: „Já jsem si to užil, podle mě víc než brácha… Nebo ne, že bych si to užil, ale že bych z toho byl nějakej špatnej a měl na to špatný vzpomínky, to ani ne. Mě to vlastně i bavilo.“
Martin: „Tak přece jen šest týdnů, oproti třem měsícům, to je rozdíl.“
Takže vy jste to měl na přijímači těžší?
Martin: „To neříkám, ale pro mě to byl fakt hroznej výstup z komfortní zóny. Už jenom vstávat tak brzo a chodit spát tak pozdě. Protože jinak chodím spát docela brzo, a mám rád si naspat devět deset hodin. Myslím, že to ke sportu patří. A najednou spí člověk třeba šest hodin. Opravdu úplný výstup z komfortní zóny. Pak taky jídlo…“
Petr: „Mně asi nevadilo to, jak to bylo naplánované. Jenom jsem vstal, oni řekli, co mám udělat, já to udělal a pohoda. Nemusel jsem na nic myslet, neměl jsem z ničeho stres.“
Martin: „No, já jsem možná nad vším až moc přemejšlel, klasicky. A Péťa to má klasicky tak, že nad tím nepřemýšlí. Určitě to zvládnul líp, než já, myslím. Mě to tam fakt s*alo, už jsem chtěl být doma.“
Petr: „Mě taky samozřejmě. A hlavně, seš tam šest týdnů s různými lidmi. Člověk si tam najde kamarády, ale i lidi, co ho štvou. Ale jinak dobrý.“
Když to pro vás bylo takové vykročení z běžného rytmu života, podepsalo se to nějak na vaší formě? Přece jen jste spal o tolik méně, měl jste jinou stravu… Měl jste pocit, že vám to něco ubralo?
Martin: „Naopak. Když jsem byl tam, tak mě to hrozně s*alo. Ale rok potom jsem měl skoro svou nejlepší sezonu. Cítil jsem se strašně odpočatě… Přece jen furt trénuju. A ty tři měsíce jsem se jen tak udržoval, a celou následující sezonu jsem měl strašně moc energie. To už jsem od té doby nikdy moc neměl. Až minulý rok to bylo dost podobný roku 2017.“
Aha, takže sportovní dráze to naopak pomohlo.
Martin: „Ano. Samozřejmě, že hned po tom mi to uškodilo. Měl jsem najednou devadesát kilo, což jsem nikdy předtím nevážil. Běhalo se mi na h**no, byl jsem slabej. Ale jak jsem měl tolik energie, tak se mi trénovalo tak dobře, že v konečném výsledku, v sezoně to bylo super.“
Na co z přijímače budete rád vzpomínat?
Petr: „Na střílení, to mě bavilo. Našel jsem si tam i fajn lidi, měl jsem tam kamarády i kolegy sportovce, ze střelby. A byla s nimi sranda. Bylo i hodně zajímavých zážitků… Přejel mě tank.“
Přejel vás tank?
Petr: „Tak ono je pod ním dost místa. Ležel jsem v okopu pro ležícího střelce a přejel nás tank. Taky jsem myslím ještě nikdy nespal ve spacáku v lese u ohně. To jsem si tam taky vyzkoušel.“
Martin: „To jsem si taky vyzkoušel a zjistil, že bych to už nikdy zažít nechtěl.“
Petr: „No to je pravda. Byla hrozná zima, v noci nás přepadali a ráno jsme vstávali ve čtyři. Byl jsem úplně hotovej. Zima, málo vyspání. Nepohodlný to bylo, spal jsem ve spacáku s botama. Nic moc.“
A co byl možná nejhorší zážitek?
Petr: „To si moc dobře pamatuju. My jsme tam byli v listopadu, v prosinci a byla fakt zima. Byl jsem tam ze začátku a ještě nevěděl, jak mám mít oblečení. Rozpis jsem taky ještě neznal, co se přesně bude dít. A vzal jsem si málo oblečení a poslali nás se plazit. Chlad, mokrá tráva. Když jsme vstali, byli jsme úplně promočení. Žádný věci na převlečení a venku zima. Málem jsem se zbláznil z toho, jaká byla kosa. Druhý den mě naštěstí jen chvíli bolelo v krku.“
Martine, vy jste před časem zmiňoval, že už máte sehnaná všechna povolení a brzy začnete stavět dům. V jaké je to fázi teď?
Martin: „Už stavíme. Budeme dokončovat hrubou stavbu.“
Říkáte, že stavíte. Účastníte se nějak toho procesu?
Martin: „Já? (směje se) Mám funkci… Takzvaného kontrolora. Takže jsem tam byl za celou dobu asi třikrát. Naštěstí mám hodně aktivního dědečka, který dělá takový stavební dozor a je tam asi čtyřikrát denně. Mně posílají jenom fotky, co se tam děje.“
Takže cihly nosit nemusíte.
Martin: „Vůbec. Dělá to firma. Já jsem si taky dříve vysníval, že až budu stavět barák, tak budu nosit cihly, budu jak Rocky.“ (usmívá se)
Petr: „To sis vysníval, jo?“ (pousměje se)
Martin: „No. Je to zajímavý, že si budu stavět vlastní barák. Ale jakmile má na to člověk firmu, tak tohle nedělá.“
Zmíním ještě jednu věc. V poslední době je hodně populární organizace, která pořádá bizarní zápasy Clash of the Stars. Hodně se tam proslavil člověk, který si říká Psychopat Bejr. S ním jste vy oba před lety taky natočili několik videí.
Petr: „Ano, to bylo ještě předtím, než začal na YouTube natáčet bezdomovce.“
Ano, od vás přešel k bezdomovcům.
(smějí se) Martin: „Přivedl ho k nám tehdy kamarád, který se s ním potkal někde na dovolený v Egyptě. Říkal, že natáčí nějaká vide na YouTube, jestli může přijít něco natočit. Tak jsme řekli, že jo.“
A co jste si o něm tehdy pomysleli? Protože se přece jen chová podle své přezdívky.
Petr: „Když se kamera vypnula, tak se choval docela normálně.“
Martin: „Byl trochu podivnej, jen když se to zaplo. Ale jinak úplně v pohodě.“
Petr: „Přišel a řekl: ‚Hoši, zapnu kameru, trochu to přeženu, na oko dám facku, pěstí a takhle.‘ Zapnula se kamera a jelo se.“
Martin: „Takže jsme to brali jako jeho hereckej výkon. Něco takového.“
