Prožívá volejbalovou pohádku. Není to tak dávno, co ukončila sportovní kariéru a byla přesvědčená, že se ke hře pod vysokou sítí už nikdy nevrátí. „Dva roky jsem nesáhla na balón, všechno změnila až náhoda,“ vypráví česká blokařka Silvie Pavlová. Tehdy by ji ani ve snu nenapadlo, že ještě někdy začne hrát profesionálně a dokonce se stane součástí základní sestavy české reprezentace. Aktuálně s národním týmem bojuje proti nejlepším celkům světa na olympijské kvalifikaci v Číně.
Sama říká, že důležitou roli v její kariéře mnohokrát sehrála náhoda. A nejinak tomu bylo v případě jejích volejbalových začátků.
„Když jsem přestupovala na druhý stupeň, nikde nebylo volno. Poslední místo zbylo ve sportovně zaměřené třídě, takže jsem tam skončila. Chodila tam i moje kamarádka z dětství, která mě přemluvila, abych si s nimi vyzkoušela volejbalový trénink. No a s míčem to byla láska na první dotek,“ usmívá se hráčka, která naproti vrstevnicím začala s volejbalem až nezvykle pozdě - ve 12 letech.
Několikaletou ztrátu se jí ale podařilo brzy dohnat. Díky tomu, že v dětství oplývala nadprůměrnou výškou, ji trenéři začali stavět na post blokařky. V patnácti letech začala hrát extraligu kadetek, v osmnácti přešla mezi juniorky. Slibně rozjetou kariéru se však rozhodla ukončit. Důvod? Vysoká škola.
„Přestěhovala jsem se do Prahy a začala tam chodit na univerzitu. Nevěděla jsem, jestli budu stíhat skloubit volejbal se studiem. V devatenácti jsem tedy s vrcholovým sportem skončila,“ vysvětluje.
Že se rozhodla správně, nepochybovala. Ostatně volejbal jí v té době ani moc nechyběl. „Člověk si hrozně snadno zvykne, že má spoustu volného času. Jediné, po čem se mi zastesklo, byla týmovost. Měla jsem kolem sebe samozřejmě kamarádky, ale tým je trošku něco jiného. To, že jsem ale nemusela dvakrát denně na trénink, mi najednou vlastně vůbec nevadilo,“ vzpomíná.
Všechno nakonec změnila až další náhoda. „Pojď nám pomoct do prvoligového týmu,“ zněla tehdy nabídka od kamarádky z Prahy. Pavlová, která v té době už dva roky nesáhla na balón, se nejprve zdráhala kývnout. Nakonec ale souhlasila.
„Řekla jsem jí, že uvidíme podle prvních tréninků. Přece jen jsem dva roky nehrála, takže jsem si říkala, abych jim spíš neuškodila, než pomohla. S každým tréninkem to ale bylo lepší a lepší,“ vypráví. Navíc v sobě objevila i ztracenou volejbalovou vášeň. „Zase mě to začalo hrozně bavit. Trénovali jsme dvakrát, třikrát týdně, takže se to dalo dobře skloubit i se školou. Vracet se k vrcholovému volejbalu jsem ale v té době určitě neplánovala.“
Jak to tak ale v jejím životě bývá, události nabraly úplně jiný směr. Na letním volejbalovém kempu pro mládež, kde dělala trenérku, narazila na kouče extraligového Přerova Radima Vlčka. Ten si všiml jejího potenciálu a nabídl jí místo v týmu. „Jelikož mu do sezony chyběla blokařka, tak se mě zeptal, jestli bych si nechtěla vyzkoušet zahrát zase vrcholově.“
Rozhodování nakonec urychlil covid. Veškerá výuka na pražské vysoké škole, kterou Pavlová studovala, totiž začala probíhat online. Slovo tak dalo slovo a nadějná posila se přestěhovala na opačný konec republiky do Přerova.
Přítomnost? Na Hané se příliš dlouho neohřála. Se svým přítelem volejbalistou Dominikem Ducháčem se po bakaláři přesunula do Rakouska. Tady začala hrát za Sokol Vídeň, poté za ambiciózní celek z Lince. S tím se jí uplynulou sezonu podařilo získat unikátní Triple. Tým ovládl superpohár, ligu i domácí pohár.
Společný pokřik, který nabudí k výkonu
Z volejbalistky, která si nedovedla představit, že jednoho dne ještě bude hrát profesionálně, se postupem času stala kvalitní blokařka. Její výkony neunikly ani trenérovi národního týmu Ioannisi Athanasopoulosovi. Ten ji oslovil s nabídkou, která pro mladou hráčku byla jako ze říše snů. Měla se stát posilou národního týmu na srpnovém mistrovství Evropy. První příležitost dostala v zápase se Švédskem.
„Ze začátku jsem měla strach, protože jsem nevěděla, co od národního týmu čekat. Říkala jsem si: Ty jo, všechny jsou to profi hráčky. Za Švédsko navíc hrála jejich hvězdná univerzálka Isabelle Haaková. Já jsem naproti ní ještě pár let zpátky myslela, že už nikdy vrcholově hrát nebudu,“ shrnula své pocity.
Obavy šly ale záhy stranou. Pomohly jí zkušenější spoluhráčky. „První zápas tam byla nervozita. Byl to i souboj hlavy. Potřebovala jsem vstřebat, co se kolem mě děje. Spoluhráčky dobře věděly, čím si procházím, protože každá zažila své poprvé v základní sestavě, a snažily se mě uklidnit.“
Aktuálně se Pavlová s českým týmem nachází v Číně. Tady hrají kvalifikaci na olympiádu v Paříži. „Je tady hrozně přátelská atmosféra a všichni jsme si sedli. Fungujeme společně jako tým, což si myslím, že je naše nejsilnější stránka,“ pochvaluje si.
A společný pokřik, který je nabudí k výkonu? „Kapitánka Míša Mlejnková na hřišti vždycky zakřičí kozičky a zbytek křičíme bombičky. Ale popravdě vůbec nevím, jak to vzniklo. Tak to snad to do konce kvalifikace zjistím,“ usmívá se.
Další zápasy Česka na olympijské kvalifikaci v Číně:
- 22. 9. Mexiko – Česko (10:00)
- 23. 9. Ukrajina – Česko (4:00)
- 24. 9. Kanada – Česko (7:00)
