Ze svahu rychlostí 200 km/h? Žádný problém

Nebo obujte „skočky“ a jako Jakub Janda zkuste letět z mamutího můstku jako pták. A nudit se nebudete ani v ledovém korytu v roli skeletonisty.

Tam nahoře na mamutím můstku je Jakub Janda vždycky nejistý. Nervozně donekonečna kontroluje, jestli je jeho lyžařské vázání v pořádku. A když se pustí z lavičky, pořádně si vynadá.

Ale nahoře nad strání většinou zjistí, že tohle dobrodružství má něco do sebe. Ví, jaké je to, co by každý chtěl na chvíli zažít. Létá.

„Rychlost na mamutu se pohybuje asi o deset kilometrů výš než na velkých můstcích. Tlak za hranou je docela velký. Ještě když fouká protivítr…

Skokansky se tomu říká: Dostal jsem kopačku za hranou,“ vysvětluje Jakub Janda v obsáhlém rozhovoru, který najdete uvnitř čísla. „Strašně rychle přijdou lyže. Člověk se až někdy diví, co ty provázky a umělá hmota vydrží. Někdy je to taková pecka… Když třeba prošlápnete hranu, lyže jdou extrémně nahoru. Někdy dostanete ránu, že jste z toho špatný. Ale když letíte a ve vzduchu nevznikne žádný problém, je to něco úžasného. Připadáte si hrozně volný jako pták. Letíte si. Je to fantastické! Nejde to popsat. Musí se to zkusit.“

Na první zkušenost z mamutího můstku si pamatuje velmi dobře, přestože se váže až k březnu v roce 1996. V Harrachově tehdy ležel mladíček v horečkách, ale nesmírně se těšil. Do chvíle, než vylezl na věž…

„Měl jsem startovní číslo dvě. Díval jsem se na předskokana a říkal jsem si: Ten vyletí krásně a bude kopírovat buben. Vyletěl předskokan a říkal jsem si, na co tam ten buben je. Připadalo mi, že letí asi ve čtyřicetimetrové výšce. Zeshora odjížděl chlap a dole dopadla jenom tečka. Říkal jsem si: Tady toto ne!“

Jak se s prvním letem vypořádal, co si pro sebe mumlal v nájezdové stopě, co prožíval během letu a v čem se to liší od skoku s padákem, prozrazuje v pátečním rozhovoru.

V celé řadě riskantních zimních sportů je však jeden, jemuž lze bez potíží nasadit korunu. Rychlostní lyžování. Odvětví pro kurážné dobrodruhy. Na speciálních tratích sviští rychlostí přes 200 kilometrů v hodině a ti nejlepší strčí do kapsy i závodní sporťáky.

„První meta je 180 kilometrů v hodině. Magická hranice je 200. Pak to začíná pořádně hučet. Odpor vzduchu rapidně roste. Nemám zvukové odhlučnění, mám pocit, jako když jedu v tanku. Je to síla,“ říká Michal Příhoda, český reprezentant a předseda sportovního klubu Skispeed. „Nějakých 160 je jen taková legrace.“

V honbě za rekordy drží prim Ital Simone Origone, který ve Francii dosáhl rychlosti 251,4 km/h. Tím vyrazil dech i zběhlým kolegům a soupeře inspiroval k novým snům. Ty však bývají vykoupeny také tragickými konci.

Za poslední čtyři roky došlo ke dvěma úmrtím. „Ale byla to spíš smůla nebo nepozornost. Jeden závodník přijížděl na start. Neměl na sobě bundu ale už hladkou závodní kombinézu. Uklouzl, dostal se do skluzu a skončil pomlácený v boulích. Od té doby je při příchodu povinná bunda, aby se nikdo v případě smeknutí nekontrolovaně nerozjel dolů,“ říká Příhoda.

Druhý tragický případ vzal život ženské závodnici. „Startér usoudil, že je trať příliš rychlá, proto start posunul o 50 metrů níž. Při přesunu jedna žena uklouzla, dostala se mimo sjezdovku a pak neměla naději. Lidi musí mít zkušenosti a rizika je třeba omezit na minimum,“ míní Příhoda.

V čem je výjimečná kombinéza rychlostních sjezdařů, v jakých úsecích se nejčastěji padá a jak se pádům nejsnáze čelí, čtěte v pátečním Sport Magazínu.

V pátečním Sport Magazínu na téma „Zimní adrenalin“ najdete
- rozhovor s Jakubem Jandu o létání a seskocích padákem
- téma rychlostního lyžování: jak se dá přežít rychlost přes 200 km/h
- rozhovor se sjezdařem Ondřejem Bankem o nebezpečí na svazích
- příběh skeletonisty Josefa Chuchly: jak se burácí na ledě hlavou napřed
- infografiku o rekordních rychlostech a výkonech v zimních sportech
- kvíz o lyžařských pádech
- Svět podle fotbalisty Romana Bednáře z Premier League