Zlatá Ledecká: Jsem ráda, že snowboarďáci neví, co táta dělá
Její srdce se stále nemůže rozhodnout mezi dvěma láskami. Ester Ledecká v minulém týdnu získala dvě zlaté medaile na juniorském mistrovství světa ve snowboardingu, konec sezony si ale chce zpestřit závod na lyžích. Na snowboardovém okruhu se jí líbí přátelštější atmosféra a také fakt, že nikdo nezná povolání jejího tatínka Janka Ledeckého.
Úspěchy máte v obou disciplínách, kde vidíte svou budoucnost?
„Já jsem tuhle sezonu upřednostnila snowboard kvůli nominaci na Soči, což se mi předběžně docela daří. Musím za to strašně poděkovat úseku alpských disciplín, který mi dovolil, že můžu upřednostnit snowboard. Teď začnu do konce sezony lyžovat. Pojedu do Špindlu, tam trochu potrénuju lyže a budu se soustředit na lyžařské závody. Už mi chybí, mám absťák. Nechci nic upřednostňovat, baví mě obojí.“
Rozhodnete se někdy?
„Já si to radši ani nepředstavuju. Oboje mám ráda.“
Snowboardingová a lyžařská komunita se přitom docela liší, jaké je přecházet sem a tam?
„Když jsem začala vážně jezdit na snowboardu, po spoustě závodů, co jsem odjela na lyžích, byla jsem strašně příjemně překvapená, že po závodě za mnou přijde nějaká holka a řekne: Super, jela si úžasně. A myslí to opravdu upřímně. Tam si všichni strašně pomáhají, nejsou tak krátkozrací jako na lyžích. Myslí dopředu, že bude taky hezký, až se jim to povede a já jim pogratuluju. Já jsem tohle na lyžích nikdy nezažila.“
Co vás na každé z těch disciplín baví?
„Je to o pocitu, jaký mám, když jedu dolů skopce. Jsou to maličkosti. Na slalomu miluju, jak mlátím do bran. Na snowboardu, když se položím do oblouku. Ten kontakt se sněhem je daleko blíž. Já si můžu sáhnout na sníh. Když se mi to podaří, sednu si na zadek a znova se zvednu. Jsou to maličkosti.“
Váš tatínek, zpěvák a skladatel Janek Ledecký, nechce vaši kariéru zastiňovat. Ovlivňovala vás někdy ve sportu jeho sláva?
„Já jsem naštěstí v prostředí, kde říkají mému tátovi Ester's daddy a vůbec nevědí, že dělá to, co dělá. Mám hroznou radost, že to takhle je.“
Muziku máte v rodině, kapelu má i váš bratr Jonáš, vy byste si na pěveckou kariéru netroufla?
„To zatím opravdu nevím. Doufám, že se budu rozhodovat potom, až skončím se snowboardem, lyžemi, což nevím, kdy bude. To mi bude šedesát... Nevím, jestli mně ještě hlasivky vydrží. Asi by mě to bavilo, ale já se hrozně stydím před lidmi. Jsem radši, když jsem schovaná v helmě a jedu sama skopce. Ale na olympiádě to nějak zvládnu, jestli se tam nominuju.“
