Věra Čáslavská: Čechům chybí vlastenectví, proto to tady tak vypadá

Nebyl to klidný a rozjímavý narozeninový rozhovor. Věra Čáslavská během něho s telefonem u ucha pochodovala Stromovkou, jela tramvají a autobusem. Před zítřejšími narozeninami měla hektický čas. To vše proto, aby lidem mohla říct svůj příběh.

Dnes na premiéře v Lucerně, za hrdé podpory deníku Sport, oslaví dokumentární film Věra 68 Olgy Sommerové. A hned zítra, v den svých sedmdesátin, pojede do Ostravy pokřtít knihu Pavla Kosatíka „Věra Čáslavská – Život na Olympu.“

Když jste před dvěma a půl lety po dlouhé pauze opět promluvila pro média, řekla jste mi, že toho máte ještě hodně co vykonat. Takhle nějak jste si to představovala?
„(Směje se.) Abych se přiznala, já jsem to takhle neplánovala. Všechno se vyrojilo za pochodu. Najednou se to stalo – vůbec jsem nechtěla něco takového dělat. Dostala jsem se do fáze, že jsem vskočila do rychlíku a ten mne nekompromisně unášel bůhví kam. Vlastně jsem do něj ani nenaskočila, byla jsem do něj vmáčknutá. Cítila jsem se polapená bez úniku, byla to taková zvláštní nedefinovatelná situace plná otazníků. A pak najednou vznikl film, abych pravdu řekla, docela dost bolel... I narozeniny oslavím prací, pojedeme křtít knihu do Ostravy. Budu docela ráda, až to budeme mít šťastně za sebou.“

Jak se těšíte na velkou premiéru do Lucerny, která bude i předčasnou oslavou vašich kulatých narozenin?
„Je to úplně jinak, než jsem to plánovala. Původně jsem na svoje narozeniny měla jet do Oklahomy na přijetí do gymnastické Síně slávy. Když jsem byla loni v Japonsku, lámal mě tam manažer té akce. Že prý by mě vzali i do Las Vegas. Já už jsem nikam létat nechtěla. Pak jsem si řekla: Zmiznu, ulehčím všem, kteří mi chtějí přát, od starostí. Jenže pak to v Oklahomě o pár dní odložili. Já o té sedmdesátce nechci ani slyšet. Hroznej věk! To kdyby se tak slavila aspoň třiatřicítka…“

Měla jste po návratu k veřejnému životu potřebu o svém životě mluvit?
„Já jsem na tom byla před pár lety tak mizerně, že jsem požádala Olgu Sommerovou, aby mi natočila requiem. Cítila jsem, že brzy vyletím komínem a tak jsem chtěla ušetřit pár mých kamarádů od starostí, především však moje děti – Radku a Martina, funusy zrovna dvakrát moc nemusím. Chtěla jsem se jen rozloučit, už jsem to měla vymyšlené, žádné obstrukce a obřadnosti. Jenže Olga mi vysvětlila, že k tomu musí mít nějaké současné záběry, že jen z archivu to udělat nelze. Tak jsem byla hodná a poslušná, respektovala jsem ji na slovo, točilo se o sto šest, stále nové a nové záběry. A requiem nikde. Vůbec jsem neměla touhu se prezentovat, to vyplynulo samo ze situace. Jako když žena přijde do jiného stavu, čas běží a najednou, dítě je na světě. A tak podobné to bylo i s tím naším filmem.“

A zároveň jste s historikem Pavlem Kosatíkem připravovala knihu.
„U obou byly začátky rozpačité. Když jsem potom poznávala jejich práci, už jsem se nastartovala a snažila se, abych všem jejich přáním a představám vyhověla, začalo mě to bavit, maximálně jsem spolupracovala.“

Věra Čáslavská na vrcholu slávy • Archiv Věry ČáslavskéBylo to náročné?
„To bylo. Pan Kosatík chtěl pořád nějaké doklady a lejstra. Chtěl mít všechno, do posledního puntíku, zdokumentované. Byl neuvěřitelně precizní, je detailista. Stále jsem byla ponořená v nějakých papírech, jednou jsem dopis od arcibiskupa Tomáška hledala celých pět hodin! A Olga? Ta mě na příklad nechala neustále chodit v čerstvě napadaném sněhu, což by nebylo nic výjimečného. Řekla mi: Věro, jdi a já vykročila. Stále jsem šla a šla, a čekala, že zavolají stop. Jenže nikdo nevolal, tak jsem šla stále vpřed, až do lesa… A oni na mě v tom lese zapomněli.“

V závěrečné scéně filmu je působivá situace, v níž cvičíte prostná s utěrkou v kuchyni, nakonec vyběhnete do sněhu a uděláte perfektní provaz.
„To byla jen taková sranda. Já netrénuju. Kdybych si sem tam zacvičila a protáhla tělo, bylo by to úplně jiné. Ale líbilo se mi to.“

Věra Čáslavská, někdejší slavná gymnastka a jedna z nejúspěšnějších sportovkyň české a československé historie • Jaroslav Legner SportVe filmu i v knize se vyrovnáváte i s tíživými tématy vašeho života, především smrtí vašeho manžela Josefa Odložila. Bylo těžké se do téhle minulosti znovu ponořit?
„Zajímavé je, že když se do toho člověk musí vžít, vidí to s odstupem času bez emocí a úplně jinak, s větším nadhledem. A taky jsem si uvědomovala jisté souvislosti. Když jsem předtím měla takové to zastřené myšlení, mnoho věcí jsem nechápala. Teď vidím všechno jinak. Já jsem si tím prošla s jiným pohledem. Myslím, že to bylo ku prospěchu věci, utřídila jsem si myšlenky.“

V životě jste zažila dvě kritická období – během normalizace a po smrti manžela – a mluvíte o nich jako o čtyřiceti letech dluhů. Jak to myslíte?
„Byl to můj nejproduktivnější život, kdy jsem mohla zúročovat svoje jméno, které jsem vydřela poctivě. Mohla jsem ho zúročit ve prospěch dalších věcí, vždy jsem toužila udělat něco pro děti, které se ocitnou na rozcestí a dočista samy. Místo toho jsem byla pasivní, apatická, nic jsem nedělala. Chátralo tělo, svaly, hlava, celý člověk odešel. Po revoluci jsem měla nadaci Sakura, která pomohla z Japonska zajistit špičkové přístroje pro diagnostikování rakoviny tlustého střeva a její léčby. To bohužel zkolabovalo také, protože jsem zkolabovala především já. Byla to ztracená léta, hloupě a necitlivě…“

Otevření nových prostor redakce se zúčastnila i olympijská vítězka Věra Čáslavská • Jaroslav Legner Sport

Jak vzpomínáte na poslední setkání s bývalým prezidentem Václavem Havlem, kterému jste v devadesátých letech dělala poradkyni na Hradě, při natáčení vašeho filmu?
„To je až neuvěřitelné… Když jsme byli po revoluci na Hradě, tam to bylo tak hektické, že jsem si s panem Havlem nejvíc popovídala až při natáčení tohohle filmu. Popovídali jsme si docela dobře o Rumunsku, o Ceausescovi, o majetku KSČ. To po revoluci vůbec nebylo možné. Tehdy tam Hrad začal praskat ve švech, jak se tam makalo – všichni chtěli všechno hned a nejlíp jak je možné. Byla to hektická doba, nazývám ji úprkem dějinami. Tam to vibrovalo, práce bylo nad hlavu.“

Celovečerní dokument o vás už se kdysi začal připravovat Hollywood. Je pro vás satisfakce, že po letech vznikl?
„Líp než Olga Sommerová by to Hollywood nedokázal. To říkám s plnou zodpovědností. Američané by natočili pompézní film, možná by Hradčany i pozlatili, bůhví co ještě? Náš film vznikl za velice skromných podmínek, ale tu lásku k vlasti, kterou Olga dokázala ve svém filmu umocnit, by ani ten nejlepší z nejlepších amerických režisérů nedokázal. Je to jednoduché, ale ptám se, co by Hollywoodu bylo do naší červenomodrobílé vlajky. Někomu se možná něco bude zdát naivní, někomu až příliš vlastenecké. Každý jsme jiný. Kdybychom z toho filmu unisono byli na větvi, nebylo by to dobře.“

Věra Čáslavská hovoří s Ájou Vrzáňovou (vpravo) na vyhlášení ankety Sportovec roku. • Michal Beránek SPORTLidmi jste vnímána nejen jako sportovkyně, ale jako silná žena, která se na olympiádě v Mexiku gestem hlavy odklonila od sovětské vlajky a podepsala výzvu Dva tisíce slov k reformě KSČ. Olga Sommerová dokonce řekla, že netočila film o sportovkyni, ale o ženě, která se nenechala zlomit…
„Co říká paní Sommerová, to je její vnímání filmu a světa. Já to vidím jako jeden životní příběh z milionu a milionu lidí. Jeden životní příběh jedné obyčejné dívky, která se během noci proměnila v ženu, nic víc. Všichni máme nějaký svůj příběh, v Olžině filmu je upřednostněno vlastenectví, sounáležitost k zemi, ve které žijeme, pracujeme, pláčeme i se radujeme, prostě, je to prostý příběh jedné sportovkyně, která miluje svou zemi a národ, z nějž pochází. Každý si píšeme svůj příběh v životě.“

Téma vlastenectví je pro vás stále důležité, že?
„Ano, naprosto! To je téma, které v téhle naší společnosti postrádáme. Proto to tady tak vypadá. Dřív v nás byla pokora, od Sokolů jsme se naučili hrdosti a lásce ke své vlasti… A jaké hodnoty vyznáváme dnes? Když nemají vlastenectví v krvi naši představitelé, tak se musíme snažit my zdola. “