Bylo jí teprve patnáct let, ale Jan Kodeš na tuhle holku nedal dopustit, když přišlo na boje v tenisové lize. „Nechte mě hrát s Martinou Navrátilovou a garantuju vám z mixu bod,“ říkal činovníkům na tenisové Spartě, kde prožil nejlepší léta kariéry. Ve čtvrtek za to dostal čestné členství v pražském klubu.
Všechny tři grandslamové tituly vyhrál jako sparťan. Před čtyřiceti lety po tom wimbledonském byl vyhlášený i nejlepším sportovcem tělovýchovné jednoty Sparta. A nyní, v 67 letech, se symbolicky vrátil ke kořenům, když obdržel čestné členství klubu ležícím v pražském Stromovce.
Vaše jméno je spjato již dlouhé roky především se štvanickým klubem ČLTK, ale coby aktivní tenista jste proslul především jako hvězda Sparty.
„Také jsem tam strávil jedenáct let od roku 1967 do 1978. Byla to i moje nejlepší reprezentační léta v Davis Cupu, na grandslamech a mezinárodních turnajích. Strašně rád na ně vzpomínám, měli jsme tady výbornou partu. Hrál tady s námi Franta Pála, Honza Písecký, Renata Tomanová, Míla Holubová a samozřejmě mladé holky Hanka Mandlíková s Martinou Navrátilovou. Hráli se šachy, dělali jsme večírky. Udělal jsem tady sedm titulů v lize. Mám nádherné vzpomínky.“
Jaká je nejsilnější?
„Sparta pro mě v té době udělala opravdu hodně. Dělala nadstandardní věci. Dám příklad: když začala zima, areál se zamknul, protože hala tu ještě nebyla, a byl problém s tréninkem. Jenže mě zrovna čekali turnaje v Argentině. Šéf klubu pan Cajthaml sem chodil jen kvůli mně a jeden kurt se pro mě stále udržoval, i když už třeba sněžilo. A já trénoval na Jižní Ameriku v kulichu, teplákách, přes ně jsem měl šusťákovinu. Ano, mohl jsem sice trénovat v hale na Klamovce, ale to je rozdíl. Když pak přijedete do Buenos Aires, šoupnou vás na velký centr, tak než se člověk vzpamatuje, může být venku. Lidi sem chodili jen kvůli mně, abych měl kde trénovat. Na tohle rád vzpomínám.“
Na co ještě?
„Na mixy s Martinou Navrátilovou. Hráli jsme extraligu a v ní byly mixy důležitý, protože extraliga byla hodně vyrovnaná. Rudá Hvězda, Sparta, Ostrava a ČLTK, to byly čtyři silné kluby. Hrálo se na sedmnáct zápasů a většinou právě mixy rozhodovaly. Se mnou se vždycky činovníci hádali a chtěli, abych hrál s Renatou Tomanovou a Pála aby nastupoval s Holubovou. Já jim říkal: ne, já chci hrát s Martinou Navrátilovou, protože tam vám jistíme bod. Vždyť jí je patnáct, říkali mi furt. To nevadí, ona stojí na síti, nebojí se, oni to do ní praští, ale ona stejně zahraje volej, kdežto Renata bude uhýbat a bude mi to nechávat. Takže to skončilo tak, že Renata hrála s Pálou, já s Martinou a Holubová nehrála vůbec. A dělali jsme v mixu oba páry body. Porazili jsme tenkrát třeba Nečas – Lendlová, to byla tenkrát strašně silná dvojice. Ivanova máma byla velká deblistka. Pak jsme si s Martinou zahráli ještě tři Wimbledony, ale v sedmdesátým pátým už zůstala na US Open.“
Jak se vám zamlouvá obdržet čestné členství na Spartě?
„Vážím si toho. Je to takové logické vyústění, že jsem se stal čestným členem klubu, protože shodou okolností jsem byl v roce 1973 vyhlášený nejlepším sportovcem celé tělovýchovné jednoty Sparta. Tenkrát tam byl zahrnutý hokej, fotbal, všechno. Byla to velká věc.“
Jste dodnes tak trochu v srdci sparťanem?
„To je trochu komplikovaný, protože ve fotbale jsem slávista, což je naše rodinná tradice. Ale nejsem zarytý slávista, že bych Spartu nenáviděl a nefandil jí. Je to tak, že fandím Spartě proti všem kromě Slavie.“ (smích)
