Pöpperle: Zranění byl šok

O místo brankářské jedničky bude bojovat s Tomášem Dubou. „Bude to pro Spartu prospěšné jako pro tým,“ myslí si třiadvacetiletý gólman.

V zámoří strávil dvě sezony. Odchytal sice také dva zápasy v NHL, ale jinak trávil čas na farmě Syracuse Crunch. Po předchozích úspěšných ročnících v Evropě to byl ústup z výsluní. Tím spíš, že se v lednu zranil. „To byl pro mě šok,“ přiznává.

Proč se vracíte do Sparty?
„Byl jsem tři roky venku a neměl jsem velkou šanci na NHL. V Columbusu podepsali mladého Kanaďana Stevea Masona a už loni na kempu jsem viděl, že ho budou tlačit. Že bude přede mnou chtě nechtě. Když jsem se pak zranil, chtěl jsem do Čech ještě víc. Abych se vyléčil a mohl být s trenérem Brukem. Petr Bříza se to dozvěděl a hned mi volal. Dohodli jsme se.“

Ale poprvé vám volal už před lednovým zraněním, ne?
„Poprvé jsem mu volal já. Bylo to těsně před Vánoci. Už tehdy jsem se chtěl vrátit, akorát že v té době se zranil náš další brankář na farmě a já jsem začal chytat všechno. Takže jsme chtěli návrat nechat na dobu po Vánocích, ale tři zápasy na to jsem si poranil koleno.“

Co se přesně stalo?
„Ze strany na mě jel útočník, křižoval ho obránce, oba se přede mnou srazili a vlítli do mě. Jak jsem byl v rozkleku, přetrhaly se mi vazy v koleně. Ani mě to nebolelo, ale jak jsem došlápl, zjistil jsem, že to nejde. Koleno bolelo a moc nefungovalo. Šel jsem se svléknout.“

Co ukázalo vyšetření?
„První diagnóza byla na šest až osm týdnů. Říkal jsem: 'potěš pánbů'. A když jsem jel druhý den za doktorem, odhadnul to na šest až devět měsíců.“

Co vás v tu chvíli napadlo?
„Byl to obrovský šok. Takové velké zranění jsem nikdy neměl a najednou tohle. Tři dny jsem se s tím srovnával. Ale pak jsem to bral, jak to je, a chtěl jsem se připravit na další sezonu.“

Co jste dělal?
„Měl jsem měsíc, abych koleno rozhýbal a splasknul mi otok. Teprve pak jsem šel na operaci, při které jsem dostal plastiku.“

Pak jste musel odpočívat. Přibral jste?
„Něco jo, ale nemám nadváhu, kterou bych neměl dřív. Je to pořád stejné.“

S hmotností ale trochu bojujete, že?
„Furt. Mám to tak. Když jsem neměl pohyb, snažil jsem se tolik nejíst a šlo to. Ale když jsem doma začal trénovat, svaly šly nahoru a váha taky.“
Pomyslel jste už, jak budete vypadat, až skončíte s hokejovou kariérou? Viděl jste třeba Roberta Kyselu, jak se změnil?
„Já to vím. Jsem s tím smířenej. Počítám, že až skončím, bude ze mě zavalitej občan.“

Bavil jste se o tom někdy s Dominikem Haškem, který je ve čtyřiceti třech letech velmi štíhlý?
„To vyloženě ne. Ale bylo vtipný, když jsme spolu trénovali a tvrdil mi, že potřebuje shodit. Říkal jsem si, jestli si nedělá srandu, když je jak tyčka. Ale nejsem kvůli tomu nešťastný.“

Teď máte sedm měsíců po zranění a už chodíte na led. Všechno je v pořádku?
„Vypadá to mnohem lépe, než kdokoliv čekal. Deset týdnů po operaci jsem nemohl dělat vůbec nic, ale pak jsem to trochu začal zatěžovat a posilovat. Noha teď ještě není tak silná, jak by měla. Při rozkleku to cítím, ale zatěžovat ji už můžu na sto procent.“

Jak dlouho chodíte na led?
„Před třemi týdny jsem jen brusil a před dvěma týdny jsem šel už ve výzbroji. Chytat můžu, sezonu určitě stihnu.“

Sparta vám angažmá nabídla i přesto, že má Tomáše Dubu. Nepřekvapilo vás to?
„Je pravda, že jsem s tím vyloženě nepočítal. Ale dohodli jsme se.“

V týmu nebude jasná brankářská jednička. Jak se na to těšíte?
„Myslím, že s Tomášem budeme vycházet dobře a že to bude prospěšné pro Spartu jako pro tým. I pro nás oba. Měli bychom si pomáhat.“

Ale říká se, že tým má mít jasnou jedničku. Proč by to ve Spartě mělo být jinak?
(zamyslí se) „Jasná jednička je k něčemu dobrá, ale na druhou stranu jste vloni viděl, že jasná jednička se zranila a nevědělo se, co bude. V play off je problém nahradit zraněnou jedničku, která to táhne celou sezonu. Prostě to bude víc v klidu.“

Určitě doufáte, že vás čeká dobrá sezona. V posledních letech to nebylo ono, že?
„Amerika pro mě byla velká rána. Získáte titul v Německu a v Americe ani pomalu nevědí, kdo jste. Nějakej Evropan to tam přišel zkusit za levno. Měli jsme navíc nejstarší stadion v lize, něco hroznýho. K tomu jiná mentalita hráčů. Byla to velká škola pro mě i pro manželku.“

Byli jste tam spolu?
„Sám bych tam nevydržel. Manželka pro mě byla velká opora. Starala se o mě. A taky tam byli Tomáš Klouček a Filip Novák, kteří mi pomohli. Hlavně v první sezoně to bylo těžký.“

Ale tehdy jste odchytal dva zápasy v NHL.
„To byly zrovna ty lepší časy v Americe. Dvakrát jsem byl povolaný asi na týden nahoru do NHL. A ten život se nedá porovnat. Je to obrovský skok.“
A začali vám platit větší peníze, že? Vydělal jste si za dva týdny víc, než za celý rok?
„Zase takovej skok to nebyl. (usmívá se) Ale ten týden je hodně znát.“

Řekněte, když je dolar tak slabý, doveze si hráč nějaké peníze z Ameriky do Evropy, když věčně pobývá na farmě?
„No, moc toho nezbyde. Život v Americe není zrovna levný. Platí se tam třeba byt, což nejsou malé položky. Ale v minusu nejsem. Řešil jsem to třeba tím, že jsem tam koupil auto a tady ho zkoušel prodat, protože měnit v téhle době peníze je neštěstí.“

Ale nový byt jste si pořídil…
„Ten jsme kupovali už před dvěma lety, po sezoně v Berlíně. Neměli jsme v Praze kde bydlet, a když byly peníze, koupili jsme byt v Letňanech.“

A jste spokojení?
„Jsme. Teď nám tady udělali metro. Je to dvě stanice autobusem, nebo deset minut pěšky. Občas zajedu na Spartu metrem.“

Vidíte, před třemi lety, když jste bydlel na Palmovce, jste jezdil jen autem.
„Ale tam to bylo horší, musel bych přestupovat na Florenci. Na Spartu sice jezdila přímo tramvaj, ale tehdy jsem měl první auto, tak jsem s ním chtěl furt jezdit.“