Fotbalový rebel Besta je na pracáku: Mám klid, na chleba vydělám
Je mu teprve jedenatřicet let, ale vrcholový fotbal už ho prý neláká. V Mikulovicích na Jesenicku, kde snad všechny cesty světa končí, hraje MSFL a je spokojený. Kariéru si prý užil, nic by dodatečně neměnil. A také své povaze je Aleš Besta stále věrný. Říká, co si myslí. Záchranu v lize by přál Brnu. Baník a Slavia, kde také hrával, jsou mu prý ukradené…
Do Mikulovic to má z Ostravy, kde žije, hodinu a půl cesty. Absolvuje ji jednou až dvakrát týdně. To mu stačí, během týdne si občas zajde zatrénovat s Vítkovicemi. V boji o záchranu ve třetí lize už Mikulovicím pomohl dvěma góly.
Jak se stalo, že jste se ocitl v Mikulovicích?
„Jednoduše. Ozval se mi trenér Mura, jestli bych měl zájem v Mikulovicích hrát. Zajel jsem se tam podívat a zjistil jsem, že podmínky jsou výborné. Takže jsme se domluvili, jsem tu spokojený.“
Vážně se vám po ligovém fotbale nestýská?
„Ne. Jsem tady moc spokojený. Pěkná vesnice, hezký areál, lidi jsou v pohodě, děláme i body. Na čem se tady domluvíme, to platí, fakt se tady cítím moc dobře. Po zápase spolu všichni posedíme, náš sponzor připraví hostinu, je nám tady všem fajn.“
Není na takový fotbalový život ještě brzy. Je vám jedenatřicet let…
„Já už nic jiného, pokud jde o fotbal, nechci. Žiju v Ostravě, mám tam svůj klid a trénovat každý den už mě prostě nebaví. Do Mikulovic jedu na trénink jednou týdně, jednou pak na zápas, jinak si chodím zatrénovat s Vítkovicemi, a to mi stačí. Už mám nějaký věk a motivace trochu chybí.“
Čím se živíte? Fotbalem?
„Jsem na úřadu práce. A hraju si tady v Mikulovicích.“
Vy jste na úřadu práce?
„Jsem, žádnou smlouvu v Mikulovicích nemám, na chleba si vždycky nějak vydělám.“
Máte našetřeno z dob, kdy jste hrával profesionálně?
„Nemám, všechno jsem už utratil.“
A jak tedy žijete?
„Žiju, beru podporu v nezaměstnanosti. Občas se naskytla nějaká brigáda, jak říkám, člověk se vždycky nějak uživí.“
Docházíte na úřad práce pravidelně?
„Jo, zrovna koncem měsíce mám na úřadě domluvenou schůzku s paní Wozniakovou. Úřad mi zaplatil rekvalifikační kurz, můžu si udělat všechna řidičská oprávnění. Co budu dělat, se ještě uvidí.“
Ještě docela nedávno jste byl hráčem Slavie. Dvakrát jste se s ní loučil, nikdy ne v dobrém. Poprvé za trenéra Jarolíma, podruhé…
(skočí do řeči) „Podruhé spíš za nikoho. Byl tam Petrouš, nebo kdo, já už ani nevím, co tam bylo za trenéra. Už tehdy to ve Slavii vypadalo špatně a dnes už je to úplná katastrofa. To už není Slavia, co bývala. Dnes je na pokraji sestupu.“
Nemyslíte si zkrátka, že jste prvoligovou scénu opustil příliš brzy?
„Nemyslím. Je mi jedenatřicet, už nemám motivaci. Teď už hraju fotbal jenom tak pro radost. Na dohrání, jak se říká. Já byl v mužích od svých šestnácti let. Takže jsem ve vrcholovém fotbale strávil čtrnáct let. A to mi prostě stačí.“
Vážně jste nikdy neměl vyšší ambice?
„Býval jsem nechtěným hráčem. V Baníku mě odstrčili jako nepotřebného. A nakonec se mi podařilo se v lize prosadit a hrát ji v Brně tři roky v kuse. Kdybych tam neměl ty drobné neshody, ke kterým došlo, byl bych tam možná dodnes. Z hráče, kterého nikde moc nechtěli, jsem se vypracoval v útočníka, který měl jednu dobu nabídky snad ze všech našich ligových klubů.“
Nedalo se z toho vytěžit víc?
„Když si vzpomenu, jak jsem měl v takových sedmnácti letech strach, že když se neprosadím v nějakém Púchově na Slovensku, neprosadím se už asi nikde, dopadlo to asi nejlépe, jak mohlo. Vytěžil jsem, myslím si, maximum.“
Jak dnes s odstupem vzpomínáte třeba na incident, kdy vás měl v Brně na tréninku po tvrdém souboji s Markem Střeštíkem kouč Petr Uličný držet pod krkem, a pak jste musel pryč?
„Jsem typ člověka, který na takové věci rychle přestane myslet. To se prostě stalo, už je to pryč a nemá cenu na to myslet. Ale pokud jde o toho Střeštíka, jsem pořád přesvědčen, že jsem tehdy udělal správnou věc. Kdyby na něj v té době bylo tvrdších více lidí, nemusel být dnes v Györu, nebo kde to je, ale mohl být třeba v Borussii Dortmund. Myslel si, že je mistr světa, kašlal na to a okolí na něj nepřitlačilo.“
Tento rys povahy vám zůstal. V utkání s Kroměříží jste se slovně pustil do Bohumila Páníka, trenéra soupeře…
„Přece není možné, aby trenér po vstřeleném gólu volal na své hráče, aby teď nehráli fotbal, ať to rozkouskujou a kopou to na tribunu. To je směšné. A trapné. A u pana Páníka, tak zkušeného trenéra, mě to překvapilo, koukal jsem jak tele na vrata. Vždyť tu MSFL hrají mladí kluci, kteří se fotbal teprve učí. To se mají učit kopat míč na tribunu?“
Jak na vás v MSFL reagují soupeři?
„Stala se mi jedna moc příjemná věc. Hráli jsme v Třebíči a za ně nastoupil v obraně nějaký mladý kluk. A on mi během zápasu najednou říká, jestli bych se mu po zápase nepodepsal. Že prý se na mě chodil dívat na Zbrojovku.“
Vyhověl jste?
„Slíbil jsem mu to. Proč ne? To je přece příjemné, když vám tohle někdo řekne.“
V první lize teď bojují o záchranu tři kluby, ve kterých jste působil. Baník, Brno a Slavia. Kterému z nich byste přál záchranu?
„Brnu. Čtyři a půl roku jsem tam byl. Jestli spadne Baník? To je mi ukradené. Možná by mu to prospělo. A Slavia? Ta je mi taky jedno. To už prostě není ta Slavia, kterou jsem poznal já.“
