Ervín Režnar, poslední pamětník postupu hokejistů Opavy mezi elitu z roku 1957, zemřel. Ve věku 86 let podlehl těžké nemoci, s níž společně s rodinou bojoval poslední měsíce. Ještě před rokem Ervín Režnar vzpomínal pro Český hokej, přílohu deníku Sport, na své hokejové zážitky. Proč mu třeba jeho máma posílala brusle na vojnu k pohraničníkům? Na čem ztroskotaly námluvy s legendárním LTC Praha? Nebo jak dostal k hokeji Eduarda Uvíru?
Ervín Režnar začínal v rodných Litultovicích na rybníku. V Opavě si ještě na přírodním ledě zahrál i proti LTC Praha. „Hráli jsme 6:6 a Modrému jsem dal tři góly,“ vzpomínal Režnar. „Bylo mi osmnáct a po zápase mi Vovka (Zábrodský) říká: ‚Synečku, máš smůlu, že jsi takový malý. Být trochu vyšší, tak s námi hned jedeš autobusem do Prahy.“
Tátu nikdy hrát neviděl
Hokejové geny zdědil i Ervínův syn Jiří, který se po hokejové kariéře vrhnul na trénování. Naposledy úspěšně vedl Znojmo v EBEL lize. Svého tátu ovšem hokej nikdy hrát neviděl. Když hrál nejstarší z Režnarů s Opavou v roce 1957 elitní soutěž, nebyl ještě na světě.
„Ale pět šest roků zpátky jsem se na srazu bývalých hráčů jihlavské Dukly potkal s Jožkou Čaplou,“ vzpomínal Jiří Režnar setkání s reprezentantem ze stříbrného mistrovství světa 1965. „Viděli jsme se poprvé v životě, kolega mě představil. A Čapla hned říká: ‚Jo, jednoho Režnara z Opavy jsem znal. To byl nepříjemný hajzl.‘ Doslova takhle to řekl. Že to prý před brankou řezal a z toho dával góly. To mě pobavilo, z jeho úst to bylo vyznamenání. Taky jsem se hned přiznal, že jsem jeho syn.“
Proti Čaplovi hrával Ervín Režnar na Slovensku. Ještě když oblékal dres Červené hvězdy Bratislava, kam se dostal během vojny. „Měl jsem rukovat jako tankista, ale nakonec jsem se dostal k pohraniční stráži do Mariánských Lázní,“ vzpomínal Ervín Režnar. „A tam jsem měl štěstí. Přišel jsem na rotu, velitel měl kluka hokejistu a vozil jej na tréninky do Karlových Varů. Byl to nadšenec, v rozkaze napsal, že kdo hrál první nebo druhou ligu, ať si nechá poslat brusle. Tak jsem napsal mamce.“
V první chvíli s žádostí nepochodil. „Mama mi psala, co prý budu s bruslema na vojně dělat? Jezdit po čáře v lese mezi stromy? Ale nakonec mi brusle poslala. Chtěli, abych hrál za Karlovy Vary, ale to jim z ministerstva neschválili. Ale převeleli mě do Červené hvězdy Bratislava.“
Za rodnou Opavu si Režnar zahrál po vojně. „V roce 1957 jsme vybojovali postup do nejvyšší soutěže, rok jsme ji hráli, ale hned jsme vypadli,“ popisoval před rokem. „Z těch kluků už nežije nikdo, jsem poslední. Opava pak ligu vybojovala znovu v roce 1960, ale to už jsem nehrál, to mě vyhnali do JZD.“ U postupu Opavy do extraligy v roce 1996 už byl pro změnu jeho syn Jiří.
Raubíř Uvíra udělal kariéru
Ervín Režnar se hokeji věnoval i po aktivní kariéře. V Opavě byl u založení hokejové školy, pomáhal při výchově talentů. A jedno zvučné jméno připomněl. „Dostal jsem k hokeji třeba Edu Uvíru. Oni jsou z Hlavnice, kousek od nás. Jeho táta mi pomáhal na baráku jako kameník a byl naštvaný. ‚Kruci – synek mě sere‘, říká mi jednou. ‚Pokaždé, co přijdu domů, tak už tam na mě někdo čeká, že Eda někoho vyfackoval nebo jej zbil…‘ Tak jsem mu řekl, ať ho přiveze do hokejové školy. Že mu tam zvednu šunky.“
Urostlý raubíř Uvíra nakonec udělal parádní kariéru. V roce 1985 získal titul mistra světa, z olympiády v Sarajevu 1984 má stříbro. „Eda byl velký divočák, ale taky výborný bruslař, silný psychicky,“ vzpomínal Režnar. „Z ničeho si nedělal hlavu. Že namazal soupeři? Nic. Že namazal znovu? Nic. Pak ten zápas otočil a rozhodl. Když jsme se po letech potkali, děkoval mi. Že kdyby prý tehdy nebylo mě, tak se k hokeji nedostane a kdo ví, jak by skončil. To mě potěšilo, udělalo radost.“
