Vysoká hra Zdeňka Haníka: Činnost pro vyvolené aneb od Martince k Jágrovi
Kdo střílí góly, dává koše či smečuje, je oku diváka milejší, než ten, kdo vymyslí či umožní, aby finální činnost nastala. Na góly musíte mít čich, jako má třeba Lafata, ale všechny týmové sporty mají magické kouzlo v rozmanitosti a složitosti stavby hry. Herní architekti a konstruktéři mají naopak největší cenu pro mě.
Česko žije mistrovstvím světa v hokeji a to je mimo jiné výzva pro lidi, kteří přemýšlí o hře hlouběji a pokoušejí se pro sebe vysvětlit, jak to všechno vlastně funguje. Je to doba, kdy hře „národ rozumí“, a výborná příležitost, abych této zvýšené vnímavosti využil a složil hold fenoménu, zvanému přihrávka (ve volejbalu nahrávka).
V minulém článku jsem otevřel problematiku zařazení Jaromíra Jágra do národního týmu a psal o tom, že trenér Růžička je před složitým rozhodnutím. Nejsem obdivovatelem bytosti Jaromíra Jágra, i když to raději šeptám (v Čechách je takový výrok nebezpečný), ale jsem obdivovatelem Jágrovy technologie hry.
Lidé žasnou, jak Jágra nikdo nedovede oddělit od puku, oceňují, kolik už dal gólů během své kariéry, avšak ve mně největší úctu vyvolává jeho geniální přihrávka. Je chytrá, rafinovaná až zákeřná, dokonce tak, že jsem si v minulosti několikrát všimnul, jak překvapila i vlastní spoluhráče.
Mám pro přihrávku dlouhodobou slabost, poněvadž ji pokládám za víc než herní činnost. Je „maltou stavby hry“ a druhem neverbální komunikace par excellence.
Nevím, čím to je, ale již od klukovských, „fandovských“ let jsem byl do této činnosti doslova zamilován. V té době mi imponoval Vladimír Martinec, mistr „utajené přihrávky“ a živě si i vzpomínám, jak mě iritovalo, že tento jeho „majstrštyk“ tehdejší televizní komentátoři nedokázali rozebrat a před národem dostatečně vyzdvihnout a vysvětlit.
A potom Páňa, neboli Antonín Panenka, jeho přihrávky jsem už vnímal jako jistý druh umění. Mnohokrát jsem se s ním rval o vítězství na míčových sedmibojích a opakovaně ho obdivoval jako „mistra součinnosti“.
Světoví fotbaloví giganti od Pelého, přes Maradonu, Zidana až k Messimu mě vždy vzrušovali tím, že vedle střílení gólů excelentně nahrávali. A volejbal? Ne nadarmo byl nejlepším hráčem století vyhlášen nahrávač Josef Musil. Nahrávka je prostě víc než smeč, která ovšem lahodí oku diváka víc.
A teď z čeho vyvěrá můj pocit. Nabízím dva pohledy. První bych nazval odborně-herní. Většina trenérů ví, že hráč provádí v herních situacích tři mentální úkony: čte hru, rozhoduje o výběru řešení a realizuje finální pohyb, který je rovněž řízen psychickými procesy. Všechny tři úkony probíhají v souladu a bleskurychle.
Basketbalový driblink či fotbalový trestný kop jsou výsledkem činnosti psychických procesů, ale přihrávka (nahrávka) je víc. Vyžaduje vyšší podíl herní inteligence, jejíž důležitou složkou je „vidět hřiště“.
Je v tom podíl periferního vidění, odhad pohybu hráčů vlastních i soupeřů, vhled a vcítění do komplexní herní situace, herní představivost či předvídavost a jistě i intuice. Přihrávka je rychlejší než jakákoliv jiná individuální činnost.
Když družstvo bytostně uvěří tomu, že nejvíce může hru zrychlit přihrávkami, začíná být neporazitelné. Je to prostě královská činnost pro vyvolené.
Druhý pohled sociálně-psychologický. Jen ignorantovi by nedošlo, že se ve hře i pro individualistu spolupracovat vyplácí. Čili jakási herní ekonomie či kalkulace. Ale na tomto principu opravdoví velikáni nikdy své největší mistrovství nestaví.
Jedná se o něco jiného, určitý druh slasti ze souhry. Vzniká od ochoty existovat vedle sebe na hřišti, a jde přes schopnost sladit vzájemně individuální činnosti až po stav, který nazývám „orgasmus souhry“, kdy je součinnost přirozeně a dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy nad ni.
Teprve zde jsou části spojeny v celek, který je víc než součtem částí. Tak to svého času začala předvádět fotbalová Barcelona a pro užaslého pozorovatele je to okouzlující podívaná. Proto jsem k mistrovskému provedení přihrávky vždy měl a mám neskonalou úctu. Je to víc než činnost, je to pocit, je to styl, je to druh umění. Na tomto základu vzniká vzájemná lidská náklonnost či přátelství, chcete-li.
Česká filharmonie hraje pod vedením Jiřího Bělohlávka v posledních letech skvěle. Muzikanti nehrají lépe, ale hrají více spolu a více pro hudbu. Říká se tomu dokonalá souhra. Je to stejné jako ve sportu, kdo poznal tu „kombinační slast“, ví, o čem je tu řeč.
