Vysoká hra Zdeňka Haníka: Model Kamavéda, aneb Zacha a syn
Před krátkou dobou došlo ke zvláštní přestřelce mezi vedením hokejového svazu a panem Zachou, otcem jednoho z hráčů reprezentace do 20 let, a to po neúspěchu zmíněného týmu na mistrovství světa. Tento případ nabízí tři témata k diskusi.
Předesílám, že o tomto případu, který se stal příhodným mediálním soustem, vím málo a zprostředkovaně. Otec hráče Zachy napadl na svém webu svaz, potažmo trenéra reprezentace do 20 let, Přerosta, za nepřiměřený přístup vůči synovi.
Začnu problémem, který známe ve všech sportovních odvětvích. Rodič, objevitel talentu, první inspirátor a motivátor, nezřídka první trenér dítěte. Je zpravidla tím nejdůležitějším faktorem, který rozhodne o budoucím osudu potomka, v našem případě o sportovní kariéře.
Za to patří každému rodiči obdiv, chvála, úcta. Často se stává, že rodič zůstane až do konce kariéry trenérem jediným, ať už v oficiální pozici, nebo, a to je častější stav, trenérem za scénou, ale s obřím vlivem na hráče i celé jeho okolí.
Mnohdy se rodič stane dítěti svým jednáním osudným, a někdy dokonce i sportovním katem. Chraň pánbůh, že bych tím chtěl něco naznačovat ke zmíněné kauze. Ovšem případ „rodič – neomylný trenér“ je velmi citlivým tématem a za volejbal přidávám jednu čerstvou zkušenost.
Náš svaz má projekt, kterému říkáme Minivolejbal v barvách. Tisíc dětí ve věku 6–12 let hraje najednou, zpravidla na fotbalovém hřišti, obrovský turnaj, kde dvě nejmladší skupiny hrají jakousi modifikovanou přehazovanou, resp. plácanou.
Děti si to vždy výborně užívají, ale má to jeden háček. Ten se jmenuje RODIČE za lajnou. Ti se dokážou infiltrovat do hry tak vehementně, že děti z toho někdy dostávají tiky. Takže nakonec je otázkou, zda je to utkání dětí, nebo rodičů. A z toho důvodu jsme zavedli jedno pravidlo: rodiče za plot.
Nějaký čas nám to trvalo, vyslechli jsme si pěkných pár nelichotivých přídomků, ale podařilo se. Rodiče visí na plotě, vztekají se, nadávají, ale v úctyhodné vzdálenosti, zatímco děti hrají v pohodě. Tak snad pro inspiraci...
V trenéřině fouká
A teď je tady druhé téma. Trenér nároďáku a jeho osud. Pana Přerosta osobně neznám, ale stavím se na jeho stranu principiálně. Možná situaci nezvládl, jako občas každý z nás, a možná měl smůlu.
Dokonce v deníku Sport jsem se 9. ledna dočetl, že sebekriticky jisté chyby přiznává. Reprezentační trenér je pod strašným tlakem a chce uspět, protože jinak to od celého národa slízne. Tedy vyvozovat závěr, že by chtěl nějakého hráče popravovat a to ještě kvůli jeho otci... Pardon – to už bychom se ocitli v oblasti patologie.
Kariéru trenéra si volí každý sám a měl by vědět, že v této „lokalitě“ dost fouká, zejména jedná-li se o nároďák, poněvadž národní tým bere každý občan ČR za svůj, to není jako v klubu. Proto se zastávám trenérského cechu. Ano, neúspěch bolí určitě nejvíc trenéra samotného a reakce pana Zachy se mi zdála vůči němu jako příliš silná káva.
Tím se dostávám ke třetímu tématu. Jakýkoliv vyhraněný životní postoj zavdává nebezpečí k extrémnímu vychýlení kyvadla na druhou stranu. Za vyhraněný (nikoliv nesprávný) pokládám i model Kamavéda, který obhajuje pan Zacha starší. Jedná se o model výchovy, který se zaměřuje na dosažení nejvyšších možných cílů nejen v oblasti sportu, kdy je dítě v prioritách a hierarchii rodiny zařazeno jednoznačně na první místo.
Působení na dítě má začínat už v prvních dnech jeho života. Minimálně jeden z rodičů se dítěti věnuje od narození na plný úvazek a většina prostředků rodiny směřuje dlouhodobě do dítěte.
Vývoj hráče Zachy je svým způsobem neobvyklý. Nechtěl bych vůbec říct „nesprávný“, ale nějak mi to neštymuje v míře. To kyvadlo se vychyluje příliš na jednu stranu. Možná může být tento model úspěšný v jednotlivém případě, ale rozhodně bych ho nepřijal jako obecný návod pro všechny.
S panem Zachou jsem si kdysi vyměnil několik mailů a poté jsme se potkali. Jeho názory na výchovu se sice zcela neshodovaly s mými, ale rozhodně argumentoval srozumitelně, a třeba i zajímavě. A tak přeji jemu i jeho synovi, ať se jim jejich projekt podaří.
Já naproti tomu dávám přednost životu, jeho nevyzpytatelné a nekonečné síle. Chystá nám stálé zkoušky a překvapení. Žádá po nás, abychom se s nimi vyrovnali a nejednou přehodnotili svůj postoj. Z toho důvodu předem nalinkované cestě člověka životem a hráče sportovním prostředím nevěřím.
