Víte o tom, že v nejvýznamnějších soutěžích světa NHL či NBA nejsou požadovány žádné trenérské licence jako třeba u nás nebo jinde v Evropě? Řídí se tam za vodou zákonem trhu. Je to jednoduché: věří se více kvalitě a dobré pověsti než diplomům.
Kolegové z redakce deníku Sport mě postupně naučili, jak se tvoří webový článek, aby měl vyšší šanci, že bude čtený. V první řadě ho „prodává“ známé jméno sportovce či zajímavý slogan v titulku. Kde se to nepovede, zůstane obsah, byť může být kvalitní a exkluzivní, čtenářům utajený. Mně ze statistik vychází, že jakmile se objeví v názvu slovo trenér bez konkrétního jména, čtenost bohužel zpravidla poklesne.
Aréna žádá gladiátory, čili chlapy na scéně, nikoliv za scénou. Ono je to snad i logické. Ale dopřejte nám bývalým i současným trenérům (vždyť jsme byli většinou v minulosti rovněž gladiátory) slyšení. Pokud někteří z vás trochu vidí do trenérské problematiky, resp. do toho, jak připravují v jednotlivých svazech adepty na trenérskou řeholi, možná vás, stejně jako mě, napadla otázka: Co to tady vlastně vyvádíme?
Ten, kdo má probudit vášeň a náruživost ve svých svěřencích, kdo je má strhnout, aby milovali svůj sport, je školen a zkoušen na vědomosti místo na lidské a odborné dovednosti nebo schopnosti činit rozhodnutí.
Cítíte tu nepatřičnost? Požadujeme, aby trenéři měli licence, jinak nemohou trénovat v té či oné soutěži. Ale jen si představte, že si filmový režisér vybírá herce pro film a nemůže obsadit některou z rolí podle své představy, protože vybraný představitel nemá hereckou školu. Chcete své dítě nechat učit hrát na klavír? Nehledáte učitele s diplomem, ale kvalitního učitele.
A tohle se mi hádá v hlavě. Vlastně jsem nucen hájit něco, co není pro trenéra to nejpodstatnější, jen z úcty k tradičním hodnotám akademického vzdělání, kterým jsem rovněž prošel.
Jenomže ti trenéři v Americe, po nichž se nepožaduje žádná licence, jsou nakonec vzdělanější a lidsky i odborně kompetentnější. A víte proč? No stejně, jak to požadujeme u hráčů: jde to u nich zevnitř, vzdělávají se rádi, protože chtějí být lepší, chtějí se dovídat a cítí, že je potřeba se inspirovat, ale volí si sami, kde a jak. V tom je ten fígl.
Blížím se v této rubrice, kterou mi nabídlo před dvěma lety vedení redakce deníku Sport, ke stému článku (tento má pořadové číslo 93), tak předpokládám, že už mě znáte a že očekáváte vysvětlení, kam mířím. Naznačil jsem to v názvu článku. Seděl jsem předminulý týden s „nejlepší trenérkou na světě“ Natálií Hejkovou a „Fakírem“ Jiřím Holečkem v porotě soutěže „Díky, trenére“. Loni s námi hodnotili Jakub Kohák a Pavel Vrba .
To je parádní záležitost, a proto tam chodím rád, samozřejmě bez nároku na honorář. Pořadatelé soutěže vybírají z mnoha set trenérů mládeže nejlepších třicet a pak na základě hlasování zvolí finálovou desítku. V tomto momentě vstupuje naše porota do hry a vybere finálovou čtyřku na základě toho, jak vnímáme předvedenou tréninkovou jednotku s dětmi z vlastního oddílu.
Hodnotíme subjektivně, takže vlastně trochu nespravedlivě, ale věřte, že s nejčistším svědomím. Vybraní čtyři trenéři se posléze utkají kdo s koho, docela nemilosrdným způsobem: vylosují si děti z oddílů svých trenérských kolegů (čili pro ně naprosto neznámých), s nimi bojují v různých disciplínách, kde záleží především na tom, jak dokážou bleskově (v řádech minut) zorganizovat a zmotivovat do té doby naprosto neznámé dětské bytosti.
A jsme u jádra mého sdělení: takto by měly probíhat trenérské zkoušky. Tato soutěž je bližší reálnému trenérskému životu než jakékoliv prověřování vědomostí. Pan Petr Rydl, který tento projekt vymyslel a navíc ho z největší části platí, zasluhuje úctu. Hned oponuji všem, kteří by na mě chtěli zaútočit, že jsem představitel svazu, který rovněž požaduje licence. Ano, jsem a zatím musím zůstat jejich zastáncem, poněvadž nechci nějakým neuváženým rozhodnutím zbourat vzdělávací systém, který se utvářel po desetiletí.
Ovšem mám s tím vnitřně zásadní problém. Hodně už pro toto s kolegy z házené, basketu, florbalu, ragby děláme, ale to sem teď nepatří. Chtěl jsem jen sdělit, že je tady skvělá soutěž, za níž stojí, jak jinak, parta nadšených lidí vedená Petrem Rydlem, a že jsou tady bezejmenní trenéři, kteří jsou vlastně hrdiny mimo světla refl ektorů.
Letos soutěž vyhrál Michal Bíza, fotbalový trenér mládeže z Hodonína, ale ani toto není to hlavní. Podstatné je odhodit politické proklamace „peníze klukům v trenýrkách“ a přebásnit tento laciný slogan na „peníze těm úžasným chlapům a ženským v teplákách“. Aby nemuseli myslet na to, že mají platit složenky, a mohli dávat svoji energii i nadále této úctyhodné a zavazující práci.
Související články
