Mike Johnston, někdejší kouč Pittsburgh Penguins, vyhlašoval před každou sezonou jednoduchý slogan, který se snažil dostat do všech sfér života klubu od uklízeček a technického personálu, přes hráče a realizační tým až ke generálnímu manažerovi či majiteli klubu. Například: „Nebojím se kontaktu.“ Nebo: „Všechno, co potřebuji k vítězství, už mám v sobě.“ Takový slogan se pak stává vodítkem pro jednání všech příslušníků klubu v celé sezoně.
Řeknete si banální. Nemyslím si. Jestliže členové klubu nevěří něčemu společnému, pak jistojistě věří něčemu jinému. Nelze totiž nevěřit ničemu. Český národ je například znám jako ateistický. Ale o co méně věří v Boha, o to více věří v autority. Ale věří. K jeho vlastní škodě nejednou i populistické. Takže věřit v rámci klubu třeba zcela jednoduchému heslu jako „Všechno, co potřebuji k vítězství, už mám v sobě“, to zatraceně není málo.
Představte si, co to je za sílu, když si to uvědomí ve chvílích nepohody či v těžkých životních situacích třeba brusič bruslí, statistický analytik nebo největší hvězda týmu. V Pittsburghu to je Sidney Crosby . A i brusiče bruslí ten slogan přirozeně a nenásilně spojuje s jeho idolem. To heslo je napsané nejen na každé zdi, ale v srdcích členů klubu.
V tomto ideovém spojenectví není nadřazenost či poníženost. V tom je to kouzlo, že lidé mají touhu patřit k této „partě“. První díl věnovaný tomuto tématu jsem zakončil větou: „Kultura společnosti se tvoří po staletí, ve sportu se klubová kultura tvoří po léta.“ Dnes navážu.
„Všichni lidé musí vědět, kam kráčí klub, a největší diskuse musí probíhat právě v momentu, kdy se určuje, kam má klub směřovat,“ říká jeden z nejuznávanějších expertů v branži Thomas Dimitroff, generální manažer klubu amerického fotbalu Atlanta Falcons.
Mám dojem, že v Čechách stále panuje nešvar, kdy se řeší směřování klubu, až když nastává krizový stav. „Tím, že všichni aktéři znají vizi, zvyšuje se možnost kontroly. Pokud nastanou rozpory, měly by zůstat v odborné rovině a neměly by se přenášet do roviny lidské,“ dodává Dimitroff .
Jistěže není snadné mít stále vřelé vztahy v prostředí, kde „opravdu fouká“. Ovšem pokud dojde k disharmonii či sporům, je nutné, aby se co nejdříve restartovala vzájemná důvěra. Prostě sejít se co nejrychleji opět na jedné palubě. Každý člen realizačního týmu by přitom měl cítit, že se zásadním způsobem podílí na rozhodování, to znamená, že vize musí být neustále komunikována.
Gérard Houllier, dříve trenér fotbalového Liverpoolu, v současnosti pracující v sekci fotbal pro Red Bull, k tomu říká: „Čím víc lidí věří ve vizi, tím větší je šance na úspěch. Společné sdílení emocí spojuje tým a právě v okamžicích neúspěchu se musí prokázat blízkost. Sebevědomí vzniká nejen výsledkem, ale i společnou prací.“
Poctivé sebevědomí se totiž tvoří úspěšně překonanými bolestmi a těžkostmi. A co platí na úrovni individuální, funguje, jak naznačuje Houllier, stejně na úrovni týmové. K tomu jsou ještě potřebné dvě věci: loajalita a zúčastněnost. Co mám těmito pojmy na mysli?
Nejprve loajalita. Jednou jsem se ptal asistenta ve volejbalovém národku: Jsi ještě loajální k prvnímu trenérovi? Opáčil: „Co je to podle tebe loajální?“ Odpověděl jsem otázkou: Jestli jsi jeho? „To asi úplně ne,“ odpověděl upřímně. Samozřejmě jsem měl na mysli, zda je „jeho“ ve smyslu jejich společného díla.
Loajalita členů realizačního týmu ovšem spočívá mj. v tom, že působí na hráče i na hlavního trenéra, aby mu pomáhali předcházet chybám, kterých by se mohl dopustit. Čili loajalita není poklonkování, nýbrž kritická sounáležitost. To je věru těžká disciplína pro kritizujícího i kritizovaného, právě proto, že je sounáležitá, nikoliv nepřátelská či dokonce útočná.
A zúčastněnost? Tím mám třeba na mysli, že pro kondičního trenéra nekončí práce rozvinutím kondiční stránky hráčů, ale stejně jako pro hlavního trenéra teprve kvalitní hrou. Čili že se cítí spoluzodpovědný za herní výkon, nejen za svěřenou oblast. Nebo fyzioterapeut, který je přítomen na každém tréninku nejen fyzicky, ale i mentálně, sleduje hráče jiným úhlem pohledu než v ordinaci. A v případě zranění zná okamžitě jeho mechanismus, což je také důležitý aspekt k urychlení léčby a návratu hráče do hry.
Zvolil jsem jen některé příklady, abych ilustroval další pohled na tematiku očisty kultury prostředí ve sportovních hrách. Protože, jak jsem konstatoval vícekrát při pokusu analyzovat úpadek sportovních her v Čechách, nelze se stále schovávat za rétoriku, že jde o jen zlepšení financování sportu. Kulturu tak snadno nekoupíš, tvoří se po léta a vychází z nás nebo z toho, jací jsme.
Související články
