Žádné jiné dvě věci neovlivnily naši generaci tak jako míč a kytara. Třeba počínání Bona z U2 nebo sira Alexe Fergusona nemohou ignorovat ani papež, ani anglická královna. To je důkaz společenské prestiže, kterou si sport a rocková hudba vydobyly.
Naše květinová generace beatníků se dočkala nebývalé věci. Původně jsem chtěl psát pouze o utkání kvalifikace Německo-Česko, které bylo svým způsobem příznačným potvrzením statu quo, ale pak jsem se dozvěděl, že Bob Dylan obdržel Nobelovu cenu za literaturu, což vnímám jako průlomovou záležitost.
Je na čase v rámci Česka uznat i Nohavicu a Radůzu jako významné literáty. Jestliže nechám stranou, že Dylanovo ocenění je zároveň uznáním hodnot, kterými naše generace žila, pak z hlediska sportu je pro mě Dylanovo poselství zásadní. Jeho umělecká dráha je čirou ukázkou toho, co znamená jít tvrdošijně vlastní cestou.
O tom každý z nás trenérů, kteří se utkali s davovým názorem nebo alespoň většinovým odporem, ví své. Dylan totiž v roce 1965, už jako známý a oblíbený písničkář s akustickou kytarou a harmonikou, na folkovém festivalu v Newportu zničehonic vystoupil s rockovou kapelou. Byl tehdy svými skalními fanoušky vnímán jako zrádce folku a vypískali ho. Ale Dylan věděl své a kašlal na to.
Elektrická kytara Fender Stratocaster, na kterou tam hrál, byla prodána v dražbě za 965 tisíc dolarů, tedy asi 19,4 milionu korun. Podle aukční síně Christies jde o nejvyšší cenu zaplacenou v dražbě za kytaru. Tak se tvoří dějiny, přátelé. A tedy „jeho Bobstvo“ minulý týden dospělo na vrchol.
Ta cena není za hudbu a literaturu, je za postoj. A to už s naší sportovní činností souvisí zásadně, protože jsou to právě postoje, které jsou součástí osobnosti související s chápáním, myšlením a cítěním. Postoje naznačují pocity člověka ve vztahu k určité činnosti, v našem případě ke sportu.
A teď k tomu Německu. Onehdy jsem se rozplýval nad tím, že Němci hrají nejlepší fotbal na světě. To si myslím nadále, protože mají až nestoudnou pokoru k systémům, kterým se dokážou podřídit jako nikdo jiný. Druhá světová válka potvrdila, že bohužel někdy až patologicky.
Nicméně když jsme v naší „páteční tenisové partě“ s hercem Jardou Duškem a trenérem Hřebíkem začali glosovat fotbal, ukázalo se, jak to tak obvykle chodí, že jsme se dívali každý na jiný zápas. Odstartoval jsem to výrokem: „Naši nehráli špatně, oni tam vůbec nebyli. Připadalo mi to tak, že si hrají děti s dospělými.“
Jarda Hřebík se jal objasňovat některé fotbalové standardy a principy, které zná fotbalový trenér a my ostatní je tak nějak mlhavě tušíme či dovedeme si je představit. Hlavní polemika nastala, když jsme se začali pídit po příčinách stavu v kolektivních hrách v Česku.
Hráči svou hru nemilují, tvrdil Jarda Dušek
Zatvrzele tvrdím, že trenérské rošády nic nevyřeší, ani ve fotbalu, ani v jiných hrách. Je to stejné, jako když střídáte doktory, ale neznáte diagnózu nemoci či hůře byla stanovena chybně.
Z toho důvodu jsem před časem hájil Vrbu i Jandače , protože jsem cítil jejich kritiku jako nepřiměřenou. Jen si vzpomeňte, jak se Vrbovi vyčítalo, že hrál proti Španělsku zanďoura. Proti Německu jsme hráli možná otevřeněji, ale taky jsme jich mohli dostat deset.
Ve zmíněné trojici jsme po sobě stříleli argumenty. Já osobně se domnívám, že v současné dospělé generaci (25+) budeme muset uznat, že ten vlak v příští stanici nedohoníme. Myslím si, že současný fotbal (stejně jako můj volejbal) si vynutil nároky časového presu, které zatím přesahují možnosti současných hráčů. Nekombinují s lehkostí, jak říkají fotbalisté, „nemají klid na míči“, ale já tvrdím, že ho nemohou mít. Schází herní rychlost či adaptace na nedostatek času v moderní hře.
Komentátor Bosák poznamenal dle mého nepřesně, že se nejedná o rychlost pohybu, ale rychlost myšlení. Nepřesně proto, že to nelze oddělit. Rychlost pohybu je vázána na rychlost vnímání a rozhodování, přičemž hlava při bleskovém rozhodování automaticky kalkuluje s tím, co zvládne tělo, které ji nese. Zná přesně jeho možnosti. Vlastní pohyb je potom vyjádřením skrytých psychických procesů.
Takže se jedná o celek, který v sobě zahrnuje vědomě řízené akce i nevědomě řízené automaty. Tento léty utvářený herní „autopilot“, na nějž se hráč především musí spoléhat, je u našich současných dospělých hráčů úhlem pohledu světového fotbalu nedostatečný.
Jarda Hřebík oponoval tím, že se to správným vysvětlováním ze strany trenérů a pochopením ze strany hráčů dá po kvalitním tréninku zlepšit. Tvrdí, že panuje velká neznalost toho, co je špičkový fotbal. Je to logické, fotbalový trenér se nemůže vzdát. Chci být také spíše optimistou, ale myslím, že toho bohužel dosáhneme až v následující generaci. Jen abychom i tu neprošvihli.
Jinak to viděl Jarda Dušek coby zastánce netušených možností duševních schopností člověka. Tvrdil, že důvodem stavu je, že hráči svou hru nemilují. V důsledku toho mohou být sice dobří a bohatí, ale nemohou dospět k mistrovství, které si hra na mezinárodní scéně žádá.
Náš kamarád Viktor, tedy čtvrtý v naší tenisové partě a představitel zdravého názoru lidu, dodal, že hru možná milují, ale jen do prvního mercedesu, který si koupí. Pak milují peníze a pestrý život kolem fotbalu víc než fotbal sám. Tak si vyberte podle libosti.
Díky fotbalu a Dylanovi jsem odložil svůj záměr pokračovat z minula v mapování toho, co vnímám jako kulturu sportovního prostředí. Přijde později. Z Dylana si určitě pro náš sport vezměme odvahu jednotlivce rozdat si to s většinovým názorem a jít si neúprosně za svým. Dav totiž nikdy nehromadí ducha, ale blbost.
Související články
