9°C
Krásná atletka Klučinová o svém partnerovi: Skládá o mně písničky!
Už přes rok tvoří sportovně-hudební pár. Bývalá vícebojařka Eliška Klučinová (31) a písničkář Jan Pokorný alias Pokáč (29) se poznali na koncertě v Litvínově, strávili spolu první Vánoce a plánují budoucnost.
Pod stromeček si nadělili dárky, na které si dali skromný limit 50 korun. Eliška dostala hrneček, který si může sama pomalovat, Honza zase ponožky, co mu byly malé (nutno dodat, že ani jeden se do stanoveného limitu nevešli). A dost možná zavzpomínali na první rande, které přitom dopadlo šíleně.
Co se na prvním rande přihodilo?
Eliška: Měla jsem hrozně nabitý program, na rande byla asi hodinu a půl času. Dali jsme si jeden drink, a když se mě zeptal, jestli si dáme další…
Honza: Řekla mi, že ne, že musí na florbal. A když dá někdo přednost tomuhle, tak si říkáte, že už to asi nemá cenu.
A ono to klaplo. Teď už tomu chybí jen jedna věc: Honzo, vy jste nazpíval písničky fotbalistům nebo basketbalistům, dočkají se i atleti?
H: Já se pořád snažím přesvědčit Elišku, aby příští rok ještě dala olympiádu v Tokiu, potom by se to možná dalo napsat.
E: Já bych byla ráda, atletika je krásný sport a je škoda, že nemá žádnou hezkou písničku. Honza se na to ale moc netvářil… Písničky o mně skládá, ale ty jsou jen pro mě.
Eliško, vy jste kariéru ukončila loni na podzim. Je návrat k víceboji ještě ve hře?
E: Už mám jasno, vůbec mě neláká vrátit se do té dřiny. Několikrát jsem se vracela po půlroční pauze po zranění a bylo to fakt hrozný.
H: Eliška mi vždycky říká, že jezdit po koncertech je větší zábava než se honit po ovále za mrzký peníz.
Je cesta z atletických oválů do koncertních sálů hodně hrbolatá?
E: Vždycky jsem byla zvyklá mít nalajnovaný režim: V osm hodin snídaně, v deset trénink, pak oběd a tak dále, v jedenáct jsem už chrněla. Hudebníci žijí v úplně jiném světě, tam se normálně chodí spát v šest ráno.“
H: Ale ne úplně nutně kvůli kalbě. Koncert skončí před půlnocí, cestou si na benzince dáte kafe a dva párky a ve čtyři ráno jste doma. Tady si člověk nemůže plánovat den na minuty a moc řešit stravu.
E: Teď vím, kde mají dobré párky a kde jaké kafe...
H: Já jsem původně chtěl být profesionální fotbalista, ale vlastně jsem rád, že se to nestalo. Jako muzikant můžu umřít na pódiu, nemusím po třicítce končit. Zároveň s nikým nesoupeříme, jen jezdíme po republice a děláme lidem radost, což je krásný.
Na koncertech ostatně máte práci oba dva…
H: Eliška často řídí a pak na koncertě prodává trička.
E: Před Vánoci Honzovi odjela na dovolenou slečna, která má na starosti e-shop a prý jestli bych místo ní nechtěla zabalit pár balíků. Jenomže lidi se tak trochu zbláznili a já balila balíky do noci.
H: Ve dvě přišla z práce, balila a v jednu šla spát.
E: Druhý den mi lidi psali, že jim přišla špatná velikost, špatná barva…
Takže jediné, co jste ještě nedělala, je tahat bedny a stavět pódium?
E: Bedňáka už jsem taky dělala! Taky technika, řidiče, prodavačku suvenýrů a tour manažera.
H: Jak jsou vícebojaři všestranní ve sportu, tak se to projevuje i v životě. Jestli někdo sháníte děvče, vícebojařky můžu jen doporučit.
Už jste spolu mluvili o rodině?
H: Já pořád Elišku přemlouvám (směje se). Jsme spolu rok, je to fajn, tak uvidíme, co bude dál.
E: Maminka s tatínkem se mě na to taky pořád ptají a já jim vyhrožuju, že za nimi přestanu jezdit.
Eliško, naposledy jste závodila v září. Zasteskne se vám ještě někdy po víceboji?
E: Mě atletika hrozně bavila, ale poslední roky jsem jenom trénovala a před vrcholem se zranila. A když se to stane pátý rok v řadě, je to vážně na hlavu.
Letos je olympiáda v Tokiu. Nelákalo vás to přece jen ještě vydržet?
E: Původně jsem chtěla, ale tělo si řeklo, že už má dost. Jet tam jen pro čárku za účast se mi nechce. Aby mě předběhlo 20 holek, na které bych normálně měla, to už nemám zapotřebí.
Přemlouval vás někdo?
E: Moje maminka byla asi moje největší fanynka. Ta pořád mluvila o Tokiu, ale na druhou stranu se zase ptala, co děti. Což se teda trochu tluče.
H: A co vyhrálo?
E: Klid (směje se). A mámě jsem řekla, ať už se neptá. Teď už asi každý ví, že jsem skončila. Maximálně je někdo zvědavý, jestli mi to není líto.
A není?
E: Už ne. Aspoň si můžu dát o čokoládu navíc. (smích)
