Zpověď atletky Kocembové: Politickým bojkotem olympiády dodnes trpím...
Třiadvacátého července budou v Tokiu zahájeny z loňska odložené hry XXXII. olympiády. V tomto seriálu připomínáme zajímavé osudy našich olympioniků. Tentokrát přinášíme z Ostravy exkluzivní rozhovor s někdejší skvělou atletkou Taťánou Kocembovou Netoličkovou (59).
V roce 1983 na světovém šampionátu v Helsinkách získala Jarmila Kratochvílová zlato a vy stříbro v běhu na 400 metrů. O rok později jste byly hlavními adeptkami na olympijské medaile. Jak jste prožívala zklamání z bojkotu Her v Los Angeles ze strany socialistických zemí včetně Československa?
"Myslím si, že jsem člověk, který umí odpouštět, ale tohle nedokážu překousnout. Dodneška tím těžce trpím. Potkaly jsme se tady v Ostravě na stadionu na jaře před olympiádou s Helenou Fibingerovou a dozvěděly jsme se, že nemůžeme startovat. Že je tady jakýsi bojkot z politických důvodů, které jsme nedokázaly a ani nemohly ovlivnit. Tak jsme se rozplakaly…“
Takže pro vás tehdy zůstala vrcholem sezóny tradiční ostravská Zlatá tretra?
„V podstatě ano. Mítink Zlatá tretra je naše srdeční záležitost, tam jsem vždycky moc ráda závodila. Ale přece jen olympiáda, vrchol snažení a sen každého sportovce, to je o něčem jiném…“
Útěchou vám asi nebyla ani »truc olympiáda« Družba…
„To tedy ne, tehdy měli atleti soutěže v Moskvě, ženy v Praze. A ještě že jsme zůstaly doma! Od chodce Jožky Pribilince jsem se pak dozvěděla, jaké panovaly v Moskvě poměry při závodech, jak tam byli na zahraniční účastníky přísní rozhodčí i pořadatelé. Vyprávěl mi třeba, že když se závodníci připravovali v »call roomu« před startem disciplíny, chtěl vstát a udělat si lehký skipink, aby protáhl nohy. A pořadatel na něho zakřičel: Sedni si! Tak jsem si říkala: Díky Bohu, že to máme v Praze.“
Prý jste byla vždycky na startu pesimistka, je to pravda?
„Ano, a můj trenér Honza Slanina byl vždycky trošku jiného názoru. Pokaždé, když jsem šla na start, mi dal do ponožky lístek s časem, který zaběhnu. A když jsem pak proběhla cílem a podívala se na ten lístek, tak se v drtivé většině případů skutečně trefi l! Na rozdíl ode mě mi věřil, že podám dobrý výkon. Asi mě znal lépe než já. Ale v roce 1984 jsem byla před olympiádou v Los Angeles optimistkou i já. Věřila jsem si, o to větší bylo mé zklamání, že na olympiádu nejedu…“
O čtyři roky později, v roce 1988, ale už českoslovenští sportovci na olympiádu do Soulu jeli, proč jste ve výpravě chyběla?
„Na olympiádu v Soulu jsem se intenzivně připravovala. V roce 1986 jsem měla opakované problémy s páteří. Tak jsme se domluvili s trenérem Honzou Slaninou, který už byl v té době i mým manželem, že skloubíme přípravu s mateřskou dovolenou. Že si moje tělo více než rok před olympiádou odpočine, těhotenstvím zregeneruje, přijdu na jiné myšlenky a tak. Bohužel příroda byla lehce proti, takže se těhotenství proti plánu opozdilo o 90 dnů. Do čtvrtého měsíce jsem pak trénovala, a do přípravy jsem se opět zapojila po porodu a šestinedělí. Ty tři měsíce intenzivního tréninku mi pak ale chyběly, nebyla jsem na olympiádu v Soulu dostatečně připravená. A tehdy mi každý říkal: Ty jsi mladá, máš toho ještě před sebou… No a nakonec z toho nebyla žádná olympiáda. To mě mrzí.“
Mateřství, to je ale jistě výhra nad všechny medaile…
„Samozřejmě, Lucinka, která se tehdy narodila, stejně jako později druhá dcera Janička a syn Tomáš, to jsou moje tři nejkrásnější medaile! Tehdy, když jsem žila v podstatě jenom sportem, jsem si nic jiného nedovedla představit, měla jsem pocit, že sport je to nejvíc a neznala jsem nic jiného. Ale pak přišlo jedno miminko, druhé, třetí, tak si člověk najednou říkal: Panebože, vždyť ten život je o něčem jiném!“
Co je v domě, není pro mě, říká se. A vy jste se provdala za trenéra!
(směje se) „To se sice říká, ale určitě nejsem první ani poslední člověk, který tohle pravidlo porušil. Když je sportovec s trenérem 320 dní v roce, tak to tak může celkem snadno dopadnout. A stalo se, přeskočila jiskřička. Brali jsme se v roce 1986 a byli spolu devět let, bohužel nám manželství nevydrželo, rozvedli jsme se v roce 1995. To se stává…“
S vaším nynějším manželem Jaroslavem Netoličkou (66) jste se seznámili až potom?
„Ne, znali jsme se už hodně dlouho. Já jsem před lety trénovala v Porubě a on tam hrával fotbal. Z té doby si ho moc nevybavuju, ale on dodnes říká, že mě si pamatuje z doby kolem roku 1977 velmi dobře! Každopádně když pak hrával ve Vítkovicích, už jsme se občas potkávali. V té době by mě ale vůbec nenapadlo, že se jednou vezmeme.“
Jak se to přihodilo, přeskočila zase jiskra?
„Viděli jsme se znovu asi po deseti letech, když přišel do fi rmy, kde jsem po skončení kariéry pracovala, za mým šéfem. Ten tehdy předával vítkovický fotbal právě Jardovi. Tak jsme se tam viděli. On byl před tím v zahraničí, v Belgii, Německu, Malajsii, ani jsem netušila, kde hraje. A najednou se objevil. Já byla zrovna v rozvodovém řízení s prvním manželem, on byl v podobné situaci. Přeskočila druhá jiskra mého života… a dali jsme se dohromady. Brali jsme se v roce 2000, o rok později se nám narodil syn Tomáš, který je mimochodem také fotbalový brankář jako jeho táta. A jsme spolu dodnes.“
Takže máte doma olympionika!
„To je pravda, Jarda byl členem československého týmu, který vyhrál olympijský turnaj v Moskvě v roce 1980. Ten pro změnu bojkotovaly západní země. Nicméně olympijskou medaili na rozdíl ode mě má…“
To nebylo vaší vinou. Každopádně výkon, který jste podaly s Jarmilou Kratochvílovou rok před olympiádou, ve finále běhu na světovém šampionátu v roce 1983 v Helsinkách, byl neuvěřitelný!
„Pro mě samotnou to byl šok! Takový skvělý čas (48,59 - pozn. red.) a ještě k tomu stříbrná medaile ve fi nále v konkurenci nejlepších čtvrtkařek světa, to bylo něco! Vůbec jsem to nečekala. Na třístovce jsme na tom byly s Jarmilou zhruba stejně, potom mi utekla. Já už vláčela nohy za sebou, ale na druhé místo to stačilo. Pak se mě lidi ptali, zda jsem neměla zakázané Jarmilu předběhnout. Ne, opravdu ne! Kdybych na to byla měla, ráda bych ji porazila. Byla to tehdy pro mě taková moje olympiáda…“
Existuje jen málo fotografi í, na kterých se po doběhu čtvrtky radujete...
„To je dáno hlavně tím, že mi po čtvrtce bylo skoro vždycky hrozně blbě, skončila jsem na záchodě a zvracela. V Helsinkách to bylo naštěstí jiné díky Jarmile, která mě po proběhnutí cíle vzala za ruku, a oběhly jsme pak čestné kolo. Brněly mě ruce, bylo mi hrozně, bolela mě hlava, mlátily mi do ní tisíce kovaříčků, ale říkala jsem si, že to musím vydržet. Tisíce lidí na stadionu, miliony diváků před televizními obrazovkami… Byla jsem Jarmile strašně vděčná, že mě vytáhla na to čestné kolo, protože bych jinak hned běžela na záchod a nic bych z toho neměla.“ (usmívá se)
Pokaždé vám bylo po doběhnutí čtvrtky tak zle?
„Ano, vždycky jsem běžela víc, než na co jsem měla, říkali mi taky kamikadze! Čtvrtka prostě bolí, je to nejdelší sprint, jdete až za hranu svých sil, když chcete uspět.“
Takže je špatně všem běžkyním?
„Myslím, že ano, pokud ze sebe vydají všechno. Nevím, jestli má přímo tyto pocity každý, ale opravdu jsou to strašlivé stavy. Říkala mi moje dcera Janička, běžkyně, kterou trénuju, že takhle dopadnou vždycky i Američanky. Jsou krásně namalované, vystajlované, doběhnou, zamávají do kamery a pak jdou za roh, jedna druhé drží vlasy a zvrací do kýble…“
Tak to je síla, říkalo se, že vaše tréninkové dávky z té doby by nezvládlo ani mnoho mužů, byly prý extrémní!
„To si nemyslím, trénink čtvrtky je hodně individuální, já byla spíš sprinterka. My jsme se pro příklad s Jarmilou Kratochvílovou setkaly na určitém čase, třeba 49,50, a ona to šla úplně jiným tréninkem než já. Já ze sprinterského, ona šla vyššími objemy. Můj trénink byl náročný, ale podle mě nic extrémního. Ostatně aplikuji ho dnes na svých svěřencích, tak se jich zeptejte!“ (směje se)
Každopádně takové vypětí a nároky na organismus nutně musely huntovat vaše tělo…
„To je pravda a měla jsem štěstí, že jsem to přečkala ve zdraví. Až na problémy s kyčlí, které mám od loňského úrazu, jsem, musím to zaklepat, zdravotně v pořádku.“
Co bylo tehdy vedle sportovních úspěchů motivací pro takovou dřinu?
„Vždycky jsem milovala atletiku, to byl hlavní důvod. A pak jeden mnohem prozaičtější spočíval v tom, že mi sport umožnil cestovat do zahraničí, což za socialismu nebylo běžně možné. Dnes sednete do auta a jedete si, kam chcete. Teď samozřejmě pomíjím komplikace způsobené pandemií. To bylo tehdy v 80. letech nemyslitelné.“
Neuvažovala jste, že emigrujete?
„Ne, nikdy. Přitom nabídky jsem měla, ale když jsem si představila, že tady nechám rodinu, a už s ní třeba nikdy nebudu… A všechny příbuzné pak budou kvůli mně perzekuovat, nebudou moci vycestovat, to mi za to nestálo. Nikoho tehdy v 80. letech nenapadlo, že přijde nějaká revoluce.“
Jak se díváte na to, když se dnes zpochybňují fantastické výkony Jarmily Kratochvílové, jejíž světový rekord na 800 metrů platí dodnes?
„Velmi mě to mrzí, já její výkony rozhodně nezpochybňuju. Byla vždycky hrozný dříč, neskutečná poctivka s úžasným charakterem. Byla jsem s ní milionkrát na soustředěních a vím, co absolvovala, vím, že za jejími úspěchy byla obrovská dřina. Vždycky, když se zaběhne, vrhne, hodí nebo zaplave nějaký fantastický výkon, každý si říká, jak je to možné? Co za tím asi je? Hrozně mi to vadí. To je nepřekonatelný výkon, mnohé trvají léta, než se překonají, jiné třeba jen týden. Ale rekordy jsou od toho, aby se překonávaly.“
Čtvrtka je nejdelší sprint, to člověk zvládne běžet 400 metrů pořád naplno?
„Ne, co nejrychleji odstar tujete, druhou stovku jdete naplno, třetí stovku přidáte a čtvrtou fi nišujete! (směje se) Dost vyčerpávající disciplína. Jako čtvrtkařky jsme věděly, co nás po závodě čeká, přesto jsme do toho šly. Kdybych si tehdy mohla vybrat, tak bych asi dělala spíš trojskok. Tehdy ale ještě ženy v této disciplíně nezávodily, takže to nebylo možné. Šest pokusů a nezvracela bych, to mohlo být fajn. A asi by mi to i docela šlo…“
Co bylo nejobtížnější ve čtvrtce natrénovat?
„Určitě rychlost a speciální vytrvalost. Kilometry naběháte, kilogramy naposilujete, ale rychlost, ta pak rychle odchází, i regenerace je s postupujícím věkem pomalejší… Potvrdila jsem si to při tom svém návratu po mateřské.“
Jak jste se dostala k atletice?
„Začínala jsem v deseti letech. Na pionýrském táboře, kam jsem jezdila každý rok, jsem vyhrávala soutěže ve výšce, dálce i ve sprintech. A shodou okolností tam byl vedoucí, který dělal rozhodčího ve vítkovické atletice. Navrhl mi, že bych se tam mohla zastavit a přihlásit se do atletického oddílu. A jsem hrozně ráda, že jsem ho poslechla.“
Tánin život po sportovní kariéře
Taťána Kocembová ukončila kariéru v roce 1989. „Pro sportovce je vždycky složité uplatnit se po skončení kariéry. Každý zaměstnavatel mě tehdy viděl jako matku dvou dětí, která bude pořád doma a nechtěl mě nikdo zaměstnat. Začínala jsem v účtárně ve fi rmě, která se zabývala mléčnými výrobky, což pro mě byla velká zkušenost. Po třetí mateřské dovolené jsem dostala nabídku na skvělou práci v příspěvkové organizaci Centrum individuálních sportů Ostrava,“ říká. Loni oslavilo CISO, kde nyní pracuje jako ředitelka, 15 let činnosti, funguje na podobné regionální bázi jako kdysi střediska vrcholového sportu s velkou podporou zejména Moravskoslezského kraje, města Ostravy a regionálních sponzorů. Podporuje fi - nančně přípravu 85 sportovců z 26 olympijských sportů. Odchovanci jsou například běžec Pavel Maslák, oštěpařka Nikola Ogrodníková, nebo stolní tenisté, účastníci OH v Tokiu Pavel Širůček a Lubomír Jančařík. „A pevně věřím, že k nim brzy přibydou další mladí talenti. Snažíme se hlavně o to, aby zůstali u nás v regionu a neodcházeli do jiných rezortních center,“ uvádí Táňa Kocembová.
Témata:
blesksport, taťána netoličková, Olympijské hry, Ostrava, běh, Tokio, Helsinky, Jarmila Kratochvílová, trenér, Taťána Kocembová, atletika
