Kubová o OH: V Riu jsem byla jak autopilot, chci přepsat své staré jméno
Olympijské loučení čeká znakařku Simonu Kubovou (29) na Hrách v Tokiu. Blonďatá plavkyně, která držela české plavání celé desetiletí a pod dívčím jménem Baumrtová nasbírala dvanáct velkých medailí, vyrazí na na svůj třetí svátek pěti kruhů poprvé se svým novým příjmením. A chce mu udělat čest.
S čím do olympijských závodů půjdete?
„Doufám, že bez starostí. Na tu první do Londýna jsem taky jela… Táta je strašně nerad, když to slovo používám, ale jela jsem si to užít. Splnila jsem si sen, kvalifikovala jsem se na olympiádu, měla jsem medaili z Evropy. Všechno bylo skvělé, tam jsem se strašně moc těšila. Naopak do Ria jsem jela s cílem uspět. Tím, jak jsem strašně moc chtěla uspět, tak se to nepodařilo. A teďka to Japonsko…“
V jaké jste pohodě?
„Sezonu nemám úplně optimální. První část byla dobrá, ale nový rok 2021 se mi zatím moc nedaří. Zatím nemůžu mít očekávání skvělých výsledků. Dělám pro to všechno, snažím se udělat maximum pro to, abych tam zaplavala co nejlíp, a budu šťastná, když se to podaří.“
Na vaší první olympiádě v Londýně jste před devíti lety chodila po místech známých z Harryho Pottera. Ještě se vás tahle vášeň drží?
(usmívá se) „Pořád se mě drží, akorát mi k tomu chybí parťačka Martina Moravčíková, která už tři čtyři roky neplave. Trošku mi k tomu chybí bláznivý parťák. Ale pořád se na to ráda podívám. Teď jsem byla s Bárou Seemanovou na pokoji, koukaly jsme na jiné druhy filmů a pohoda…“
Co se vám z první olympiády vybaví?
„Já si pamatuju, když jsem šla do olympijské jídelny a tam jsem najednou viděla všechny sportovní hvězdy jako Serenu Williamsovou, Usaina Bolta. Jedna paní, slečna, měřila metr čtyřicet, pak tam byli dvoumetroví basketbalisti. Byl to pro mě jeden z největších zážitků. Londýn mi přirostl k srdci. Mám ráda Velkou Británii, byli tam rodiče, mohli jsme chodit ven, všechno bylo blízko, olympiáda byla úžasná.“
Nebyla jste z těch hvězd trochu vedle?
„Mně to neznervóznilo. Asi mi to tenkrát pomohlo, protože jsem si tam výrazně zlepšila osobní rekordy, jak na sto i dvě stě znak. Spíš bylo neuvěřitelné, že jsem na ty lidi koukala naživo a byli na stejné soutěži jako já. Měli totožné vstupní pozice a mohli jsme dokázat skoro to stejné. To bylo to úžasné, to si z toho odnáším.“
V Riu už jste byla česká hvězda, jenže nebyla jste v ideální pozici, že?
„Asi nejnáročnější plavecký rok pro mě byl právě 2016. Všechno se to začalo kupit od roku 2014, kdy jsem jela s obrovskými očekáváními na mistrovství Evropy. Kvůli své velké nervozitě jsem nedokázala obhájit medailové posty. To ve mně zanechalo hlubokou stopu. Pak už se to se mnou vezlo. Ale furt jsem doufala, že se to konečně zlomí. Vysnila jsem si čas, dělala jsem pro to všechno.“
Jak jste se tehdy vrátila zpět?
„Jezdila jsem na různá vyšetření, brala doplňky stravy a všechno možné. Já jsem vůbec nemohla dál. Já jsem byla jak autopilot, nevnímala jsem nic okolo. Z olympiády v Riu si nic nepamatuju, já to mám jak v mlze. Na aklimatizačním kempu jsem pořád spala, jenom jsem chodila na tréninky, byla jsem strašně unavená. Je mi to strašně líto. Byla to olympiáda, mohla být poslední. A já si z toho vůbec nic nepamatuju a vůbec jsem si to neužila. To mě zpětně hodně mrzí, ale nešlo mi to v hlavě přecvaknout.“
Rok nato jste byla ve finále stovky na mistrovství světa. Kde přišel zlom?
„To je otázka. Já jsem furt hledala důvod, co mám změnit, aby to konečně vyšlo dobře. Myslím si, že v roce 2017 byly dvě velké změny, že jsem na pět týdnů odjela do Dánska, kde jsem změnila všechno. Tréninky nebyly o tolik odlišné, ale měla jsem tam najednou konkurentku znakařku (Mie Nielsenovou). Byly tam jiné osobnosti, jiný tým. Těch pět týdnů bylo pro mě hodně náročných. Ale hodně mi to pomohlo. A pak myslím, že mi hodně pomohlo i to zasnoubení, že najednou ze mě spadl stres z toho, že budu navždycky sama, že zůstanu na ocet. To byly dvě nejdůležitější věci v tom mém comebacku.“
Teď vezete poprvé na olympiádu jméno Kubová. Jakou stopu chcete v Tokiu zanechat?
„Strašně bych si přála znova přepsat rekordní tabulky, znova přepsat své staré jméno. Co se týče umístění, mým velkým snem vždycky bylo finále. Nebo vždycky ne. Na první olympiádě jsem byla šťastná za semifi nále. Ale tím, jak jsem byla starší a vozila jsem medaile, tak jsem si říkala, že finále olympiády by bylo úžasný. Letošní sezona vůbec nenasvědčuje, že by se finále mělo podařit. Já si nedělám ambice asi ani v semifi nálových postech. Ale strašně bych si přála zaplavat rychle, abych odjela z olympiády spokojená.“
Váš snový čas, který jste zmínila, pořád vyhlížíte?
„Pořád, ale teď k němu vzhlížím ještě z větší dálky. Nedaří se mi časy stlačit pod jednu minutu. Jsem z toho trošku smutná, ale naděje umírá poslední. Myslím si, že cesta, kterou jdeme, je správná. Tréninky jsou psané dobře, omezila jsem aktivity, které by mě mohly vyčerpávat. Přece jenom, už mi není dvacet a všechno je znát. Snažím se pro úspěch udělat všecko.“
