9°C
Olympijská vítězka Emmons o životě ve Státech, rakovině a výchově dětí!
Střílela na třech olympiádách, doma má zlato, stříbro a bronz. Kateřina Emmons (37) je však hlavně rodič: s manželem Matthewem vychovává hned 4 potomky! „Máma je titul, který si musíte zasloužit,“ má sportovní střelkyně jasno.
Jak na něčem takovém pracujete?
„Ne vždy je to úplně snadné, se čtyřmi dětmi je toho dost. Ale když se člověk snaží, vždy to nějak dáte. A když jsou situace vyhrocenější, snažíme se o tom s nimi mluvit.“
Vy jste pořád hrozně vysmátá. Dovedete se na děti vůbec rozčílit?
„Jo, my máme s manželem oba slušnou jiskru.“ (směje se)
Co je těžší: získat na olympiádě kompletní sbírku medailí, nebo vychovávat 4 děti?
„Role mámy je ultimátní životní úkol. Ve střelbě to bylo o mně. Když jsem to podělala, tak hlavně sobě, ale tady na vás závisí malé lidské bytosti. Na tom, jak my se postavíme k jejich výchově, závisí celá jejich budoucnost a to, jak budou vnímat svět. Je to hrozná zodpovědnost, děti jsou určitě těžší.“
S rodinou bydlíte na samotě poblíž Plzně. Jak se vám v bývalém mlýně žije?
„Moc dobře. Má to tedy svoje specifika, která jsme pocítili nedávno při velkých bouřkách. Stromy v lese padaly jako hrušky, takže v autě radši vozím motorovou pilu, abych se dostala domů.“
Vy vážně umíte s motorovkou?
„No jasně, navíc jsem ji od manžela dostala na Valentýna. (směje se) Teď se hodila, přes cestu nám popadalo pár stromů a já je musela odklidit na stranu, abych projela. Ale to je naprosto nepatrné minus života na samotě.“
Jaké jsou plusy?
„Ten asi největší jsme pocítili během karantény. Spousta našich známých byla zavřená ve městě, my mohli do přírody. Okolo nás dva a půl kilometrů není nic, takže naše děti prakticky nevěděly, co je to rouška.“
Nebojíte se někdy sama s dětmi uprostřed lesa?
„To už mě přešlo. Dobrou školu jsem dostala v Minnesotě, tam nám kolem domu chodili medvědi. Nějakou dobu jsem tam byla s Julčou sama, byla miminko, a mně došlo, že se nemůžu bát, bála by se i ona. Začala jsem být statečná.“
Bylo opravdu ve hře, že byste s rodinou v Americe zůstali navždy?
„Stoprocentně. My chtěli v Minnesotě zůstat, přesun do Čech jsme neplánovali. Jenže člověk míní a život mění.“
Co se stalo?
„Z tamního sportovního střeleckého centra vznikly sklady. Museli jsme odejít do Colorada, ale tam jsme dlouhodobě zůstat nechtěli. Říkali jsme si, že si buď najdeme místo ve Státech, kde bychom chtěli žít, nebo půjdeme sem.“
Co rozhodlo pro Českou republiku?
„Byli jsme ze stěhování tak psychicky vyčerpaní, že jsme už neměli na to začínat někde úplně od nuly. Tady mám rodinu aspoň já, měli jsme tu malý byt, přátele. Jsme tu oba spokojení, manžel mi pravidelně říká, že už je tady doma.“
Dovedete si představit, že byste byla Američanka?
„Já bych byla vždy Češka v Americe. Ale představit si to dovedu. Oba jsme si toho druhého brali i s jeho kulturou a vědomím, že můžeme žít na jiném kontinentu.“
Jak je na tom manžel s češtinou?
„Výborně! Trénuje Davida Hrčkuláka a Petra Nymburského, kteří jsou oba na olympiádě, a běžně s nimi mluví česky.“
A co u vás doma? V jakém jazyce se hádáte?
„Teď už to víc prolínáme. (směje se) Spolu primárně mluvíme anglicky. S dětmi se já bavím česky a Matt anglicky, mají dva mateřské jazyky.“
S manželem jste před pár lety prošli těžkým obdobím, když u něj lékaři odhalili rakovinu. Je už vše v pořádku?
„Naštěstí ano, pravidelně chodí se štítnou žlázou na testy. Manžel je dodnes vděčný, že si toho čeští doktoři všimli a poslali ho na sono, ve Státech by se to nejspíš takhle brzy neodhalilo. V Americe ho ale operovali, chirurg nad ním strávil asi čtyři hodiny a všechny lymfatické uzliny vyčistil. Prý toho bylo strašně moc.“
Letošní olympiáda je kvůli covidu specifická. Kdybyste ještě závodila, těšila byste se na ni?
„Řeknu to jinak: když si to v sobě nesrovnáte a uděláte si z toho hrůzu, dopadne to zle. Oni nemají na výběr, taková situace prostě je. Děsná škoda, protože v Japonsku by to jinak bylo báječné, to víme všichni, ale s tím nic nenaděláte.“
Kariéru jste ukončila před šesti lety. Zasteskne se vám někdy po střelbě?
„Moc mě bavily vypjaté momenty, to byla výzva a já mám výzvy ráda. Taky mi chybí atmosféra závodů, ale jinak si myslím, že jsem skončila ve správný moment. Už toho bylo dost a já byla připravená zase na něco jiného ve svém životě.“
