Emmons a Špotáková: šampionky prozradily, jak vychovávají své děti | iSportLIFE | iSport.cz
11.3.2021 • 12:06

Emmons a Špotáková: šampionky prozradily, jak vychovávají své děti

Vstoupit do diskuse
0

Ve sportu toho dokázaly tolik, že by jejich úspěchy vydaly na několik kariér. Jenže také olympijské vítězky Kateřina Emmons a Barbora Špotáková řeší běžné lidské starosti, které tíží všechny rodiče – dlouhé měsíce distanční výuky, chybějící tělocvik i sport v kroužcích a klubech. Proto jako mámy spojily síly pod heslem „Děti si zaslouží pohyb“ a rozhodly se podpořit a motivovat rodiče k tomu, aby s dětmi byli co nejvíc aktivní.



Povídala jsem si nedávno se známou – učitelkou. Vyprávěla mi, že děti se v téhle době bez tělocviku a sportu musí nejprve trochu vybít díky pohybu, než se dokážou soustředit, protože to jsou takové malé papiňáky. Máte doma papiňáky?
KATEŘINA: „Čtyři.“
BARBORA: „Já taky, i když jen dva. Sedím tady u velké gymnastické žíněnky, na které se pořád běhá. Barák máme uzpůsobený tak, aby kluci mohli běhat, sportovat a pak se s nimi dalo vydržet.“
KATEŘINA: „Já se snažím, když už máme tu možnost a luxus, pořád ládovat děti ven. Během celého loňského roku jsme si ověřili, že vyjet z města byl dobrý tah. Máme svobodu pohybu, jelikož jsme tu na samotě, a snažíme se ji využít úplně maximálně. Potřebujeme, aby se děti vyběhaly, protože to opravdu jsou takové malé papiňáčky. Ne vždy se jim chce, ale nejstarší Julča už sama zjistila, že je na tom díky pohybu líp. I známky ve škole se jí zvedly. Je aktivnější, má do toho jinou chuť, když se venku vybije a mozek dostane víc kyslíku a trochu slunka.“
BARBORA: „Jo, souhlasím.“

Obě jste zaměstnané ženy. Bára je stále aktivní sportovkyně v přípravě na olympijské hry v Tokiu, Kateřina se po kariéře věnuje více oborům najednou. Zvedají děti vás, nebo naopak vy musíte děti víc pobízet k pohybu?
BARBORA:
„Někdy tak, někdy tak. Teď zrovna trénuju hodně, tak se odpoledne fakt musím přemlouvat k tomu být s nimi aktivní, protože bych si připadala blbě, kdybych s nimi jen ležela na gauči. I proto máme byt uzpůsobený tak, aby se i tady kluci mohli vyblbnout a mě to přitom nestálo tolik energie. Takže stojím s hokejkou a odpaluju a nemusím vyloženě jít na kopec bobovat. Ale někdy se jim samozřejmě taky nechce a pak jde jen o ten moment, aby se překonali, protože potom jsou venku spokojení. Vykopat je, to je někdy hrozný, ovšem to zná každá máma. Člověk musí být i tvrdý a připadá si blbě, že zakřičí nebo je nepříjemný – jenže pak jsou odměněni všichni.“
KATEŘINA: „Naprostý souhlas, já to mám ještě v různých věkových skupinách. O malé holky se nebojím, ony mají krátké nožičky a mají pohybu dost, protože jim to všechno dává víc zabrat. Ty se vyblbnou i jen v pokojíčku. Ale u těch velkých je to už něco jiného. I s Julčou to dalo na jaře práci, jít s ní na prochajdu a donutit ji, aby se občas rozeběhla. Ale když to na začátku vydržíte a překonáte, že od dítěte uslyšíte nevrlé věci, stojí to za to. Pak už si Julča chodila zaběhat sama.“
BARBORA: „Jak říkáš, pak už dítě chodí ven samo. Má návyk a pohyb mu samotnému chybí. Jde o důslednost a o to vydržet.“
KATEŘINA: „Někdy si připadám jako macecha. A jednou mi Julča řekla: Ty jsi zlá, neměla bys mě nutit.“

Co jste jí odpověděla?
KATEŘINA: „Jůlinko, o tomhle s tebou nemůžu diskutovat, protože ty ještě nejsi schopná dohlédnout tak daleko, abys věděla, co to s tebou udělá, když tu budeš jen sedět a lenivět. Ale nějak jsme to blbé období překonaly.“

A jak to dopadlo?
KATEŘINA: „Teď mi udělalo radost, že Julča dostala nápad, že udělá opičí dráhu z polštářů. Naskládala jeden za druhým a jako koník na čtyřech pak dováděla s holkama, vymýšlely různé druhy přeskoků. Což mi připomnělo zvířecí řadu od Marcely Joglové, kterou jsme v rámci kampaně taky uváděli. Gába se pak chytla, vzpomněla si na ta zvířátka, chtěla je vidět a pak cvičit dál. To byla krásná řetězovka, která mě potěšila.“

Kde vlastně hledáte inspiraci pro domácí aktivity s dětmi?
KATEŘINA: „Různě. Tím, že jsem fyzioterapeutka, mám blízko k pozicím z powerjógy, kde musí zabrat střed těla a kde je kontrolovaná koordinace pohybů. Není to jen jóga ve výdrži v pozici, ale je tam nějaká dynamika. Takže podobné cvičení, jako jsme viděli u Marcely. Mám oblíbené cvičitele této dynamické jógy a jedno takové cvičení si předplácím – cvičím ho já a děti v nějaké variantě se mnou, protože to může dělat každý.“
BARBORA: „U nás má inspiraci hlavně můj partner Lukáš, který je v tomhle vynalézavý. Jako chlap si asi víc rozumí s klukama. Kolikrát mě musí tlumit, že se o ně nesmím tolik bát. Aktivity jsou u nás hodně zaměřené na akrobacii, seskoky, furt se něco přelítává. Chystám se, že si udělám kurz na šití hlav. Zatím to bylo třeba jen jednou, ale pořád to tady smrdí průšvihem. Já mám povel, že se od toho musím oprostit, že vše dobře dopadne.“

Jak akrobacie u vás vypadá?
BARBORA: „Docela dobrá dopadová plocha je takový ten pytel naplněný kuličkami. Hodně máme přeskoky. Položí se polštáře a kluci běhají přes překážky, přeskočí gauč a pak udělají takový letmý kotoul do toho pytle. Tím se to zakončí a takhle dokola. Něco jako parkour, který je teď hodně populární a dá se k tomu najít spousta videí. Jenže na to je třeba být fyzicky připravený. Naši kluci jsou zpevnění a šikovní. Ale v okolí jsme zažili zlomené ruce. S tím se asi musí počítat.“
KATEŘINA: „To jo, nějaké zranění k tomu patří. Nebo minimálně nějaký náraz přijde.“
BARBORA: „Ale děti se musejí naučit padat. Kluci to mají moc rádi, furt se někde skáče.“
KATEŘINA: „To potvrzuju, taky mám takového kaskadéra.“
BARBORA: „Vždyť já ho viděla, taky si s mým Jankem rozuměli.“

Olympijské vítězky Kateřina Emmons a Barbora Špotáková se svými dětmi
Olympijské vítězky Kateřina Emmons a Barbora Špotáková se svými dětmi

Máte tip na to, jak dovést děti k tomu, aby byly posílené, než začnou zkoušet podobné vylomeniny?
KATEŘINA: „Já bych řekla, že začít postupně. Pokud se rodič nikdy ničemu nevěnoval a dítě je ještě takové neobratné, tak by to chtělo podívat se na instruktážní videa, na internetu jsou jich mraky. Na co si dát pozor a jak by se dítě mělo zpevnit. Nejsou to věci, které by malé dítě nepochopilo. Já to svým dětem taky vysvětluju – jak mají dopadat, že musí pokrčit kolínka, že musejí být takoví péráčci, aby do toho nešly moc tvrdě. Malinko jim pomoct. Některé děti to ale v sobě nemají nebo se příliš bojí, tak s nimi rodiče nemusejí dělat psí kusy.“
BARBORA: „Jak jsem říkala, u nás to řídí Lukáš. Přehnaná opatrnost matek je někdy na škodu. Děti by i samy byly aktivní, ale jak vidí vystrašenost v matčiných očích, jsou z toho samy ještě víc vyděšené. Dítě se jinak nezpevní, než že si to samo vyzkouší. Je třeba dětem i trochu věřit, ony nejsou hloupé a nechtějí si samy ublížit. Co si tisíckrát vyzkoušejí, v tom se pak zdokonalují. Vidím to i tady. Některé návštěvy pomalu hlídají i tříleté dítě na schodech. Ale přece mu musím věřit, že už schody xkrát v životě vidělo. Chce to malinko sportovnější přístup. Když přijdete na pískoviště, vidíte rozdíl v hlídání u mámy sportovní a nesportovní. Já jsem se taky bála a byla jsem odpůrce trampolín. Ale pak přišel covid, tak jsme hned dvě pořídili, jednu na chatu a jednu domů, protože děti i ta trampolína zpevňuje. Sice se říká, že je z trampolín hodně úrazů, ale i tam se hodně zpevní střed těla. Takže už nejsem úplně proti. Sama jsem si zkoušela skákat dvacet minut a měla jsem toho docela dost, a to jsem trénovaná.“
KATEŘINA: „Je třeba využít potenciál, který v sobě děti mají. A ty malé děti ho mají úplně všechen, protože ony ještě střed těla používat umí. A dokud to umí, tak to chce živit aktivitami jako trampolína, akrobacie, opičí dráhy. Tím tohle svoje umění pořád posilují a ponesou si to dál, to je dobrý. A to, co říkala Barča o přehnané opatrnosti, je stoprocentní pravda.“

Máte konkrétní zkušenost?
KATEŘINA: „Sama jsem to viděla, když jsem loni cvičila se školkou jednou týdně jako odborník ve výuce. Byly to tříleté čtyřleté děti. Bylo znát, že některé nejsou zvyklé lézt do výšky či přelézat třeba kmeny. Používali jsme tam obrácené lavičky, přes které jsme chodili, nebo švédské bedny, z nich jsme skákali. Jakmile jsem jim ukázala, jak na to, a prošli jsme si to, přestaly se bát. Začaly být odvážné a rozuměly a hezky se na tom pohybovaly. Není to vždycky jen o dětech, ale také o rodičích.“
BARBORA: „Přesně, pokud se jim něco chce dělat, je třeba jim v tom trochu pomoct a podpořit je, i když je to trošku nebezpečné. Rozhodně jim v tom nebránit a nedělat z nich nemehla.“

Jaké jste byly vy jako děti? Bojácné, nebo jste lezly po stromech?
KATEŘINA: „Já jsem lezla po stromech a skákala ze střech různých garáží u babičky na chatě. Babi a dědu mohlo trefit. Skákali jsme asi ze dvou metrů dolů. Hrozná sranda. A lezli jsme i na hromady uhlí a podobně.“
BARBORA: „Já mám o šest a půl roku staršího bráchu a ten mě cvičil dost a dal mi hodně. Vidím to teď, jak se mladší Darek dotahuje na staršího Janka. Takže starší bratr se na mně určitě podepsal. A měla jsem hodně kamarádů – kluků. V parku jsme hráli sportovní hry, skákali různě ze stromů. Nevím, jestli jsem byla nebojácná, protože pud sebezáchovy mám docela silný. Ale v Jablonci na poliklinice mě znali – určitě tak patnáct zlomenin jsem za dětství měla.“
KATEŘINA: „Tak to je slušný, já měla jen jednu z bruslí.“
BARBORA: „Asi jsem byla nešikovná.“

K čemu se vracíte teď jako k pohybovým aktivitám z vlastního dětství?
KATEŘINA: „Já se to teď snažím udělat o něco líp, protože mě třeba hodně mrzelo, že jsem si v dětství nevyzkoušela nic jiného než bazén. Hodně jsem záviděla sestře, která je motýl a vždycky poletovala z jednoho sportu na druhý a chtěla si všechno zkusit. Dařilo se jí to, jezdila na koních, dělala gymnastiku, atletiku. Když jsem já v osmi letech chtěla něco zkusit, tak mi všude řekli, že už jsem moc stará, a mě to hrozně ranilo. Tak se snažím dětem nabídnout různé aktivity a nejsme nikde natvrdo zapsaní.“

Jen syn Martin je v cyklistickém klubu, že?
KATEŘINA: „Začal jezdit na biku, což ho baví. Ale není to závazné, naopak se na pohodu učí pohybovat na kole. A Julča třeba na sport není, tak to respektujeme, učíme ji základní věci sami. Jezdíme s ní na kole a spíš tvoříme pozitivní vztah k pohybu a pobytu venku. To je něco, co se na mně hodně podepsalo, protože my jsme každé léto půlku prázdnin trávili na zahradě u jedné mojí babičky. Ale jezdila tam i druhá babička s dědou a ti s námi stanovali. Pořád jsme byli v lese, na loukách a ve skalách. To jsou nejlepší okamžiky mého života a přála bych si, aby si je moje děti odnesly taky.“
BARBORA: „To je krásné. Já jsem z Jablonce. Z Šusťákova, kde to ke sportu vybízelo samo.“

Z Šusťákova?
BARBORA: „To říká jedna moje kamarádka z Prahy. Ale ono to tak opravdu je. Když tam přijedete, tak všichni chodí v šusťákovce.“
KATEŘINA: „Jo, to je přesný.“
BARBORA: „Hodně jsme chodili pěšky, protože jsme neměli auto, to bych taky chtěla. Proto jsme si vybrali místo, kde je všechno v dosahu. A jak říká Katka – vyzkoušet si víc sportů, tak by to mělo být. Tím dáte dětem volbu a můžou se najít. Než začal covid, připojila jsem se do iniciativy Trenéři ve škole na prvním stupni. Vymysleli to fotbaloví trenéři s trenéry z dalších sportů, protože zjistili, že přílišná specializace v brzkém věku je špatná. Tak aby si děti vyzkoušely všechny sporty. Rozjeli to v Dejvicích, děti to nadchlo a rozhýbalo a mělo to obrovský ohlas u rodičů. Akorát potom přišel covid a tahle bohulibá aktivita skončila. Moc se mi to líbilo a mělo by to tak být – pokud to jde, nevázat děti k jednomu sportu.“

Katko, myslíte, že raná plavecká specializace ve vašem případě byla důvodem toho, proč jste pak byla líný teenager, než jste začala se střelbou?
KATEŘINA: „Stoprocentně. Mě to úplně otrávilo. Dlouho jsem se bála to říct nahlas. Zpětně mi přijde, že tam byl v uvozovkách syndrom vyhoření. V přípravkách v bazénu jsem byla už od tří, čtyř let a od šesti let byly docela tvrdé tréninky. Ty pak začnou probíhat dvakrát denně a o víkendech jsou závody. V jedenácti nebo dvanácti už mě to přestávalo bavit, ale taky jsem viděla, že ostatní děti mají jiný život, někam jdou a něco podnikají. A já jsem nemohla, protože byly závody. To mě mrzelo. A taky ta jednostrannost. I když na plavání vůbec nenadávám, protože mě naučilo kousnout se, což mi dalo hodně do dalšího sportování. Plavala jsem pak už tří až pětikilometrové tratě, které jsou těžké. Dochází tam k okamžiku, kdy se musíte zakousnout a plácat rukama nohama, protože už nemůžete. Ale moc mě mrzí, že jsem neměla možnost vyzkoušet toho víc, získat větší obratnost. Plavání bylo pouze plavání, kompenzace nefrčely.“

Báro, vy jste měla cestu k atletice pozvolnější, že?
BARBORA: „Docela jo. Oba rodiče chodili na stadion a já chodila s nimi, ale nenutili mě. Můj první kroužek byla střelba ze vzduchovky vleže.“
KATEŘINA: „To je krásný…“
BARBORA: „Dalo mi to taky něco. Vzpomínám na to, i pár závodů jsem vyhrála, střílelo se v různých sokolovnách. Pak jsem chodila na basketbal a rozhodovala se mezi ním a atletikou, a pak mě to dovedlo k atletice. Dokonce jsem udělala přijímačky na gympl na basket i na atletiku. I na plavání mi to šlo, ale tam jsem nechtěla, protože jsem si přesně představovala to, co Katka popisovala. Naštěstí jsme měli přísnou učitelku plavání, takže jsem tam zažila takový to koště a řekla si: To ani náhodou.“
KATEŘINA: „Jojo, koště se u nás používalo taky. Ne, že by nás tím mlátili…“ (směje se)
BARBORA: „Učitelka nás vždycky tak pošťouchla – zastrč břicho. Střelba se mi líbila.“
KATEŘINA: „Je chytlavá, ale jako sport není moc dobrá. Když se mě ptají, jestli si chodím ještě zastřílet, tak říkám: Ne, proč, to není žádné velké fyzické vybití. Teď hodně sedíme. U střelby zase furt stojíte. Člověk potřebuje něco jiného.“
BARBORA: „Možná pro ty extrémně aktivní kluky, kteří neustále poletují, by najednou to soustředění a klid byly fajn. Pro mě tehdy bylo dobré, že jsem potřebovala to zpomalení.“
KATEŘINA: „Možná máš pravdu. Můj synovec teď začal střílet pistoli. On je hyperaktivní, všude je ho plno. Ale ohromně mu to jde. Jak je u každé aktivity takový roztěkaný, tady se vydrží soustředit hodinu.“

Učíte děti různé sporty samy, nebo se spoléháte na trenéry v kroužcích a klubech?
KATEŘINA: „Tím, že máme čtyři děti, musíme kalkulovat s tím, že povyrostou a každý budou mít nějakou aktivitu. A těžko se stane, že budou ty aktivity stejné. Tak jsme zatím opatrní, abychom to potom uřídili. Aby se děti nenatěšily na něco, co pak může třeba kvůli jinému sourozenci skončit. To bychom neradi. Ale dá se to řešit i tím, že zaplatíme nějaký kurz, jak dětem vštípit základy třeba sjezdového lyžování, protože my ho s Mattem ani jeden neumíme. U běžek bychom to řešili stejně. Sice oba běžkujeme, ale rádi bychom, aby to naše děti naučil někdo, kdo to opravdu umí, má dobrou techniku, aby si to mohly užít. Spoustu věcí budeme řešit takhle. Ale volejbal, badminton, opičí dráhy, to tady společně zvládáme.“
BARBORA: „My jsme s Lukášem oba hodně sportovní. Pokud to jde, učíme kluky sami. I když Janek je nerad, když ho učí rodiče, takže to někdy pro okolí může vypadat dost drsně. Když jsme ho učili sjezdovat, to bylo fakt hrozný, ale teď už jezdí krásně. A je rád, baví ho to. Stejně to bylo s kolem. Ale plavání bych si ho netroufla učit sama. Plavu dobře, ale neumím tu didaktiku. Na gymnastiku jsme ho také dali, přece jen jsme ty základy neznali. Bohužel gymnastika je v halách a musí se dělat od útlého věku. Nevím, jestli děti, které teď přišly o rok gymnastiky, jsou vůbec schopné to dohnat. Myslím, že gymnastičtí trenéři vám odpovědí, že ne. Říkali nám, že Janek musí chodit třikrát týdně, aby to mělo vůbec nějaký smysl. Když rok gymnastiku nemá, projeví se to hodně. Venku možná uděláte kotoul, ale náčiní musíte mít a potřebujete být uvnitř v teple. To se opravdu projeví a jak říká profesor Kolář, budeme mít covidové děti. My jsme extrémní sportovci, ale ty nůžky se rozevřou víc, bohužel.“

Jste při učení trpělivé mámy?
KATEŘINA: „Asi ne… (smích) Než jsem měla děti, tak jsem si myslela, že jsem vcelku trpělivý člověk. A když byla miminka, byla jsem trpělivá. Ale ta trpělivost odchází, jakmile se z toho krásného, roztomilého a usměvavého miminka, co neodmlouvá, stane človíček, který má svůj rozum a má k tomu co říct. Pak je to samozřejmě sranda. Jsem hodně alergická na to, když u toho učení pořád poslouchám důvody, proč to nejde. Říkám: Pojďme tedy hledat důvody, proč ano, a jak to udělat, abychom to mohli provést.“
BARBORA: „Já se přiznám, že rozhodně trpělivá nejsem. Mám maďarsko-italské předky, tak to s tím asi nějak souvisí. Ale je to nejspíš nátura, díky které jsem dosáhla toho, čeho jsem dosáhla. Výbušnost k tomu patří, tak to prostě je. Člověk se s tím musí naučit nějak pracovat, ale křičí se u nás dost.“

Obě jste olympijské vítězky. Hraje to roli? Katko, přiznám se, že mě docela překvapilo, že váš syn Martin viděl vaše a Mattovy olympijské medaile až loni, protože je máte schované.
KATEŘINA: „My to nijak neřešíme. Někdo přijel na návštěvu, chtěl si prohlédnout medaile a my jsme zjistili, že je Máťa vlastně neviděl, což bylo vtipné. My jsme pro děti rodiče a je jedno, jestli je někdo olympijský vítěz, nebo ne. Ale už to vnímají. Martin už je o něco větší a Julčini spolužáci vědí, že její maminka někde něco vyhrála. Jenže ve výchově to není o tom, že jste olympijský vítěz, ale že máte nějakou ctižádost a náboj. Takovou tu energii, kterou ve sportu musíte mít, abyste to mohli někam dotáhnout. Tohle se tam projevuje. Ta potřeba, aby děti taky v sobě měly ten zápal, aby z nich sršela energie. Ale to není jen o sportu. Všechno, co člověk dělá srdcem a baví ho, má úplně jiný výsledek, než když se to dělá z donucení nebo bez důvodu.“
BARBORA: „Já se snažím, aby se moc nevzpomínalo, protože ještě chci jít dál. Myslím, že ani Janek medaile neviděl, nemám je doma, ale schované v bance. Spíš mu to připomenou spolužáci nebo učitelka, což ani pro něj není moc dobré. Už za mnou přišel s tím, že sport dělají jen tupí lidé. Bude to pro něj teď zkouška, protože jestli se ve zdraví dočkám olympiády a jestli bude, tak humbuk bude velký a určitě to uslyší hodně. Nic není vidět tolik jako olympijské hry, to se popularita vždycky hodně zvedne. A Darek furt chodí trénovat jako máma, ptá se mě, jestli jdu na trénink, ale v dobrém.“ Padlo tu slovo ctižádost.

Chcete, aby děti příště doskočily dál, kotoul udělaly líp? Nebo necháváte sport jako hru?
KATEŘINA: „Já se musím hodně hlídat, abych v tom nebyla moc urputná. Pořád mám asi tah na branku v tom, že je povzbuzuju, když vidím, že by to mohly zkusit líp. Možná s tím povzbuzováním jdu až trochu za hranu toho, co jsou ještě ochotné přijmout, takže se jim potom už třeba nechce. Když moc tlačím, už je potom nechám, aby to nějak došulily.“
BARBORA: „Mám to určitě podobně. Jsem perfekcionista, musím si dávat pozor, abych je nepochválila a hned za tím neřekla to ALE... Ale mohlo to být ještě lepší, protože vždycky to může být lepší. Mám to tak u sebe, ale nechci to moc používat na ně, protože by je to mohlo demotivovat. Ale jak jsem si toho sama užila tolik, nemám ambice, aby to ve sportu někam dotáhli. To nechám úplně čistě na nich.“

Co děláte, aby se děti zabavily samy, a vy jste měly chvíli klid?
KATEŘINA: „Dám vám vědět, až se mi to podaří. To jsou takové momenty, které u nás přicházejí naprosto nečekaně, a pak si je moc užívám. Tím, že jsou děti čtyři, nedaří se mi jim dát jednu aktivitu. Ale jak se teď krásně zabavily těmi přeskoky přes polštáře na půl hodiny, já jsem si mohla v klidu sednout ke stolu k horkému čaji. To jsou pro mě chvilky neskutečného štěstí.“
BARBORA: „Já se přiznám, že když jim dovolím, že si můžou na youtube vyhledávat písničky, aspoň na to koukám. Ale někdy si u písniček i zazpívají a zaskáčou. Vybíráme, aby nekoukali na blbiny. Janek už zná interprety. Ví, kdo se jak jmenuje, co kdo nazpíval. Tohle tancování u youtube mě i docela baví. A nebráním se i nějaké hře, musí to ale být časově omezené a kontrolované. Člověk taky potřebuje klid, aby na děti načerpal energii, to je jasné.“
KATEŘINA: „To určitě. S tím souhlasím, taky jim nebráním v tabletech. Spíš je učím, jak je používat, že to má nějaké časové omezení. Ale u nás je spíš problém, že se o to za chvíli začnou rvát, protože tolik zařízení nemáme. Takže to cíleně nevyhledávám. Ale Julča je taková naše dýdžejka, takže pouští písničky, a stane se, že děti si zalezou do chodby nebo do pokojíčku a pak to tam roztáčejí.“

Maminka Špotáková: Janek a Darek? Je dobré, když se to rýmuje!

KATEŘINA EMMONS

Narozena: 17. 11. 1983 v Plzni

Sport: střelba

Kariéra a život: Nejprve závodně plavala, až později se pustila do rodinného sportu – střelby. V roce 2002 se stala mistryní světa ve vzduchové pušce na 10 metrů a navázala tímto titulem na otce a trenéra Petra. Na OH v Aténách 2004 vystřílela ve vzduchovce bronz a společně s tátou šla povzbudit amerického střelce Matthewa Emmonse, který se poslední ranou připravil v jednom ze závodů o zlato. Když pak sama měla krizi, souznění s Mattem jí pomohlo změnit pohled na střelbu, která ji tak znovu začala bavit. I díky tomu na OH v Pekingu, zhruba rok po svatbě, získala zlato v oblíbené vzduchovce a přidala i nečekané stříbro v malorážce na 3x20 ran. Závodila těhotná. Manžel Matt si znovu prožil zklamání, o dva roky později navíc překonával rakovinu štítné žlázy. Přesto v Londýně 2012 plakal radostí, když zvládl nápor předchozích chyb a vybojoval bronz. Kateřina skončila ve vzduchovce čtvrtá. Do Ria 2016 měla jet jako televizní expertka, jenže neplánovaně otěhotněla. Je mámou čtyř dětí (Julie, Martin, Emma, Gabriela) a zabývá se přípravou metodiky pro mladé biatlonisty. Matt pracuje pro americký biatlonový tým a trénuje i české střelce.

BARBORA ŠPOTÁKOVÁ

Narozena: 30. 6. 1981 v Jablonci nad Nisou

Sport: atletika, hod oštěpem

Kariéra a život: Na stadion ji přivedli rodiče, kteří se oba atletice věnovali. V jabloneckém sportovním areálu ale začínala se vzduchovkou, později přidala basketbal a atletiku. Ta u ní zvítězila, ale ještě pár let trvalo, než si namísto víceboje definitivně zvolila hod oštěpem. Na OH debutovala v Aténách 2004, neprošla kvalifikací a skončila na 23. místě. O čtyři roky později se v Pekingu poprvé stala olympijskou vítězkou, v posledním šestém pokusu hodila nový evropský rekord 71,42 metru a překonala do té doby vedoucí Rusku Marii Abakumovovou. Na podzim v téže sezoně pak překonala ve Stuttgartu světový rekord výkonem 72,28 metru. Do sbírky olympijských kovů přidala ještě zlato z Londýna a bronz z Ria de Janeiro. K úspěchům jí vydatně pomáhá podpora celé rodiny, včetně partnera Lukáše Novotného, který je profesionálním hasičem. Vychovávají syny Janka a Darka. Olympijské hry jsou pro ni stále velkou motivací, i proto se ve svých bezmála čtyřiceti letech připravuje na Hry v Tokiu. Ve své sbírce má také tři tituly mistryně světa a kompletní sadu medailí z evropských šampionátů.


Vstoupit do diskuse
0
Další články autora

iSport LIFE

Běh Kolo Testy Inspirace Akce iSport LIFE Columbia běžecké závody

iSport LIFE je web o radosti z pohybu, motivaci, pozitivním a zdravém životní stylu.

Běh, cyklistika, dobré jídlo, zdraví, zážitky, to jsou témata, na které zde narazíte. Těšte se na testy bot, sportovního vybavení, technických vychytávek, reportáže, tipy na výlety. Kdo to myslí s během a cyklistikou trochu vážně, najde zde rady zkušených sportovců.

Prostor tu mají i témata o zdraví a jídle.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá běžecké a cyklistické závody v různých městech v České republice. Přijmi výzvu!

Jízdní kola * Elektrokola * Elektrokoloběžky * Tenisové vybavení na Heureka.cz

23. srpna 2020
Praha
Výsledky
12. září 2020
Brno
Výsledky
10. října 2020
Praha
Zrušeno

www.isportlife.cz je web o životě sportovců. Nenajdete zde však výsledky, časy, rozebírání herních taktik a hledání ideálních sestav. Začíst se naopak můžete do profilů, rozhovorů a příběhů nejen našich, ale i zahraničních sportovců. Poodhalíme vám nejen jejich tréninkové finty, ale i to jak správně odpočívat. iSport LIFE je o životě ve sportu.

Tým kolem www.isportlife.cz pořádá také běžecké závody v různých městech v České republice.

Články odjinud
Články odjinud