Fotbalový »cestovatel« si libuje v týmech na chvostu tabulek. Vystřídal jich 55!

S fotbalem jste začínal v pražské Slavii, míval jste ambice dotáhnout to třeba až do ligy?
„Jsem z generace kluků, co ještě od dětství mydlili fotbálek na ulici, na sídlišti, na pískových hřištích. Organizovaně jsem pak začal hrát od šesti let, ve Slavii. Vydržel jsem v  Edenu až do dorostu. Tehdy tam byla velká konkurence, ročníky Poborského, Šmicra a dalších borců. Dobrých fotbalistů byly mraky, hrály se nadupané dorostenecké soutěže. Byl jsem docela soudný a netrápil se nereálnými sny.“

Co chybělo, abyste se dostal do vyšších soutěží?
„Fotbal je o technice, rychlosti a důrazu. A právě ten byl pro mě zásadní problém. Tvrdý jsem byl vždycky maximálně hubou, jak se říká. Byl jsem prostě měkoučkej, pro mě byl strop čtvrtá nejvyšší soutěž.“

Na rozdíl od mnoha mladých fotbalistů jste ale u tohoto sportu vydržel až do dneška!
„Fotbal byl dlouhou etapu mého života pro mě naprostou prioritou. Hrál jsem vedle mistráků v krajských soutěžích různé turnájky, rekreačky, hanspaulku... Strašně rád jsem poznával nové týmy, hráče, z  toho asi vyplynulo, že jsem postupně vystřídal tolik klubů.“

Proč jste šel ze Slavie do vojenského klubu?
„Nechtěl jsem se fotbalu vzdát ani během základní vojenské služby a podařilo se mi dostat se do vojenského klubu VTJ Dejvice, hrál jsem za takovou její odnož v Ruzyni. Po vojně jsem šel do Hradištka, kde se hrál krajský přebor. Pak do rezervy Benešova a poté už se to rozjelo. Už se o mně vědělo, začal jsem dostávat další a další nabídky a mě to uchvátilo.“

S nástupem internetu to ještě nabralo grády, co?
„Přesně tak, to už bylo nabídek hodně a vždycky jsem si vybíral podle toho, aby to nebyl okresní přebor nebo ještě nižší soutěže, kde se nadřete a nikdo vám na hřišti většinou nepomůže.“

Co vás tak baví na tom převlékání dresů?
„Já si fotbal strašně užívám. Od první chvíle, co jsem v  novém klubu. Přijedu tam, chci vidět zázemí, kouknu, kdo tam dělá správce. Poznat spoluhráče, trenéry, kustody, fanoušky, hřiště, soupeře. Vždycky jsem se snažil vydržet v každém týmu alespoň půl roku, to je doba, za kterou se dá tým důkladně poznat. Pak už jsem většinou toužil po změně, po poznávání nového prostředí, nových spoluhráčů. To mám prostě v krvi…“

Úraz syna krále Marlenky: Visela mu noha! Dejte ho bokem, hrajeme dál, řekl soupeř

Kde jste hrál nejdéle?
„V  Německu v Oderwitzi, tam se mi to moc líbilo. A pak jsem byl necelé dva roky na Bílé Hoře, kde se hrál krajský přebor. Tam to bylo fajn, každopádně nelituju žádného angažmá, každé mi něco dalo, přinejmenším zážitky a zkušenosti.“

Hrál jste většinou v  klubech, které byly na chvostu tabulek, věděl jste, že se tam lépe prosadíte?
„Je to samozřejmě jeden z důvodů, v  tom se asi liším od spousty kluků, kteří jdou radši sedět na lavičku do lepšího manšaftu. Já chci vždycky hrát. Třeba teď hraju ve Střekově, kterému se vůbec nedaří. Kluci se snaží, ale prohráváme. Každopádně nastupujeme proti dobrým fotbalistům, to je fajn a motivuje mě to.“

Trenéři a hráči asi nenesou kruté prohry, i když jde »jen« o krajskou soutěž, lehce, jak je vnímáte vy?
„Kluci i trenéři bývají frustrovaní, že se prohrává, já to beru jinak. Ne že bych byl rád, ale je to přece jenom fotbal. A když tomu dáte, co je ve vašich silách, nemáte se za co stydět. Když si mě novináři před pár lety všimli, to mi ještě nebylo 40 a už jsem měl za sebou 40 klubů, absolvoval jsem pár rozhovorů. Hráči a trenéři mě pak dost často po prohře nastrčili, abych za tým mluvil já. A to platí do dneška.“

Hrál jste i v zahraničí, jak jste se k tomu dostal?
„Zmínil jsem se třeba na internetu, že mi v životopise ještě chybí, abych si zahrál v Rakousku… a hned se někdo ozval. Většinou čeští trenéři nebo hráči, co měli v tom kterém klubu dobrou pozici. Byly to týmy z nejnižších soutěží, které bych třeba tady v Česku hrát nechtěl, ale v Rakousku či Německu jsou jiné podmínky, a navíc to pro mě byla vždycky velká atrakce poznávat novou zahraniční destinaci.“

Vaší 55. štací je v současnosti vámi již zmíněný severočeský Střekov, kterému se i na vaše poměry extrémně nedaří. Byl jste u debaklu týmu 21:0?
 „Ano, byl to můj první zápas za tenhle tým, takže moc pěkný začátek! V 11. minutě 1:0, ve 12. 2:0, poločas 10:0. Ze zápasu jsem jel s  pocitem, že jsem zažil velký bizár, který mi ale dal zážitek, o kterém se bude psát.“

Jak dlouho ve Střekově zůstanete?
„To nevím, líbí se mi tady. Ale narazil jsem v mé zatím předposlední štaci v  Hrdlořezích na neskutečně férového trenéra Lišku. Chtěl mě do mužstva jako zkušeného mentora pro ostatní fotbalisty, ale já chtěl ještě do nějakého dobrodružství, tak jsem přestoupil do Střekova. Asi jsem ho tím trochu zklamal a teď přemýšlím, že bych tomuhle skvělému člověku měl vyjít vstříc. Tak se tam asi po sezóně na severu vrátím.“

Fotbalista Jaroslav Dolejš prošel během kariéry už pětapadesáti kluby

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• 12
  zobrazit galerii

Dotáhnete to na šedesát angažmá?
„Když zdraví dovolí, možná ano. Vždycky říkám, že když je člověk zdravý, může jít ze 4. třídy do bundesligy. Ale kdo není zdravý, nemůže hrát ani tu 4. třídu. Fotbal, to jsou souboje, nikdo vás nešetří. Tělo trpí a všechno mě bolí mnohem víc než zamlada.“

Za svou fotbalovou kariéru už Jaroslav Dolejš (47) oblékl dres neuvěřitelného počtu 55 klubů. V  Česku, ale i v Polsku, Německu a Rakousku. Většinou působí v klubech, které se pohybují na chvostu tabulek krajských soutěží. Někdo by mohl jeho spoluhráče označit za lůzry, on to tak ale nebere, vždyť bojují ze všech sil!

S fotbalem jste začínal v pražské Slavii, míval jste ambice dotáhnout to třeba až do ligy?
„Jsem z generace kluků, co ještě od dětství mydlili fotbálek na ulici, na sídlišti, na pískových hřištích. Organizovaně jsem pak začal hrát od šesti let, ve Slavii. Vydržel jsem v  Edenu až do dorostu. Tehdy tam byla velká konkurence, ročníky Poborského, Šmicra a dalších borců. Dobrých fotbalistů byly mraky, hrály se nadupané dorostenecké soutěže. Byl jsem docela soudný a netrápil se nereálnými sny.“

Co chybělo, abyste se dostal do vyšších soutěží?
„Fotbal je o technice, rychlosti a důrazu. A právě ten byl pro mě zásadní problém. Tvrdý jsem byl vždycky maximálně hubou, jak se říká. Byl jsem prostě měkoučkej, pro mě byl strop čtvrtá nejvyšší soutěž.“

Na rozdíl od mnoha mladých fotbalistů jste ale u tohoto sportu vydržel až do dneška!
„Fotbal byl dlouhou etapu mého života pro mě naprostou prioritou. Hrál jsem vedle mistráků v krajských soutěžích různé turnájky, rekreačky, hanspaulku... Strašně rád jsem poznával nové týmy, hráče, z  toho asi vyplynulo, že jsem postupně vystřídal tolik klubů.“

Proč jste šel ze Slavie do vojenského klubu?
„Nechtěl jsem se fotbalu vzdát ani během základní vojenské služby a podařilo se mi dostat se do vojenského klubu VTJ Dejvice, hrál jsem za takovou její odnož v Ruzyni. Po vojně jsem šel do Hradištka, kde se hrál krajský přebor. Pak do rezervy Benešova a poté už se to rozjelo. Už se o mně vědělo, začal jsem dostávat další a další nabídky a mě to uchvátilo.“

S nástupem internetu to ještě nabralo grády, co?
„Přesně tak, to už bylo nabídek hodně a vždycky jsem si vybíral podle toho, aby to nebyl okresní přebor nebo ještě nižší soutěže, kde se nadřete a nikdo vám na hřišti většinou nepomůže.“

Definitivní rozchod se sexy manželkou? Fotbalová hvězda byla opět nevěrná!

Co vás tak baví na tom převlékání dresů?
„Já si fotbal strašně užívám. Od první chvíle, co jsem v  novém klubu. Přijedu tam, chci vidět zázemí, kouknu, kdo tam dělá správce. Poznat spoluhráče, trenéry, kustody, fanoušky, hřiště, soupeře. Vždycky jsem se snažil vydržet v každém týmu alespoň půl roku, to je doba, za kterou se dá tým důkladně poznat. Pak už jsem většinou toužil po změně, po poznávání nového prostředí, nových spoluhráčů. To mám prostě v krvi…“

Kde jste hrál nejdéle?
„V  Německu v Oderwitzi, tam se mi to moc líbilo. A pak jsem byl necelé dva roky na Bílé Hoře, kde se hrál krajský přebor. Tam to bylo fajn, každopádně nelituju žádného angažmá, každé mi něco dalo, přinejmenším zážitky a zkušenosti.“

Hrál jste většinou v  klubech, které byly na chvostu tabulek, věděl jste, že se tam lépe prosadíte?
„Je to samozřejmě jeden z důvodů, v  tom se asi liším od spousty kluků, kteří jdou radši sedět na lavičku do lepšího manšaftu. Já chci vždycky hrát. Třeba teď hraju ve Střekově, kterému se vůbec nedaří. Kluci se snaží, ale prohráváme. Každopádně nastupujeme proti dobrým fotbalistům, to je fajn a motivuje mě to.“

Trenéři a hráči asi nenesou kruté prohry, i když jde »jen« o krajskou soutěž, lehce, jak je vnímáte vy?
„Kluci i trenéři bývají frustrovaní, že se prohrává, já to beru jinak. Ne že bych byl rád, ale je to přece jenom fotbal. A když tomu dáte, co je ve vašich silách, nemáte se za co stydět. Když si mě novináři před pár lety všimli, to mi ještě nebylo 40 a už jsem měl za sebou 40 klubů, absolvoval jsem pár rozhovorů. Hráči a trenéři mě pak dost často po prohře nastrčili, abych za tým mluvil já. A to platí do dneška.“

Hrál jste i v zahraničí, jak jste se k tomu dostal?
„Zmínil jsem se třeba na internetu, že mi v životopise ještě chybí, abych si zahrál v Rakousku… a hned se někdo ozval. Většinou čeští trenéři nebo hráči, co měli v tom kterém klubu dobrou pozici. Byly to týmy z nejnižších soutěží, které bych třeba tady v Česku hrát nechtěl, ale v Rakousku či Německu jsou jiné podmínky, a navíc to pro mě byla vždycky velká atrakce poznávat novou zahraniční destinaci.“

Vaší 55. štací je v současnosti vámi již zmíněný severočeský Střekov, kterému se i na vaše poměry extrémně nedaří. Byl jste u debaklu týmu 21:0?
 „Ano, byl to můj první zápas za tenhle tým, takže moc pěkný začátek! V 11. minutě 1:0, ve 12. 2:0, poločas 10:0. Ze zápasu jsem jel s  pocitem, že jsem zažil velký bizár, který mi ale dal zážitek, o kterém se bude psát.“

Jak dlouho ve Střekově zůstanete?
„To nevím, líbí se mi tady. Ale narazil jsem v mé zatím předposlední štaci v  Hrdlořezích na neskutečně férového trenéra Lišku. Chtěl mě do mužstva jako zkušeného mentora pro ostatní fotbalisty, ale já chtěl ještě do nějakého dobrodružství, tak jsem přestoupil do Střekova. Asi jsem ho tím trochu zklamal a teď přemýšlím, že bych tomuhle skvělému člověku měl vyjít vstříc. Tak se tam asi po sezóně na severu vrátím.“

Dotáhnete to na šedesát angažmá?
„Když zdraví dovolí, možná ano. Vždycky říkám, že když je člověk zdravý, může jít ze 4. třídy do bundesligy. Ale kdo není zdravý, nemůže hrát ani tu 4. třídu. Fotbal, to jsou souboje, nikdo vás nešetří. Tělo trpí a všechno mě bolí mnohem víc než zamlada.“