Manažer hokejového nároďáku Nedvěd radí trápícím se střelcům: Hlavně nepřemýšlet
Byl na operaci s meniskem a chrupavkou a jen na dálku sledoval zmar ve Finsku. Generální manažer nároďáku Petr Nedvěd (49) coby někdejší čarostřelec moc dobře ví, kde je největší bolest českého hokeje: v žalostné koncovce!
Má vůbec český hokej ještě typické snajpry?
„Nějaké střelce v NHL i Evropě máme, ale málo. Dřív jsme jich měli celou armádu, dnes je spočítáš na jedné ruce. Předtím jsi sestavil nároďák a musel nechávat fantastické hráče doma, teď už to tak není. A se střelci je to stejné, jsou to spojené nádoby. Nepříjemná situace.“
Hokej se hraje na góly, ne na krásu, že?
„Jasně. Můžeme si sice od rána do večera povídat, že šance jsme ve Finsku měli, ale když je pak ten výsledek takový... Hlavně u dospělého národního týmu je všechno o výsledku.“
Kouč Pešán říkal, že těžko může reprezentanty učit koncovce...
„Přesně tak. My jen musíme dát nějaké osnovy, ale nemůžeme hráče během srazu učit střílet. Máš v ruce finální produkt a čekáš výsledek. Nezajímá tě, co se děje s mládeží, jak trénuješ... Na druhou stranu mechanismy jsou už u mládeže dávno nastavené.“
V kariéře jste nastřílel tuny gólů. Jak naučit české hokejisty skórovat?
„Hlavně samotní hráči musejí chtít víc. My si můžeme sypat popel na hlavu, říkat trenérům, co mají dělat, ale je to na hráčích. Pokud všechny ty pokyny nepřijmou za své, tak to skončí u toho, že po nich jen někdo něco chce a oni to musejí splnit. To je ale špatně.“
Ale třeba ne všichni mají potřebné vlohy.
„Je pravda, že ne každý se s tou střelou narodí, ale musíš pro to něco udělat, chtít góly dávat. Jak to ti kluci nebudou mít od mládí v sobě, je to strašně těžký. Všechno u nás děláme plus minus stejně jako v Kanadě, Švédsku či Finsku, jenže když pak nemáme výsledek, je to frustrující. Na druhou stranu po jednom turnaji bych nepanikařil, za měsíc v Moskvě můžeme nasázet 15 gólů...“
...a bude euforie.
„Jako že bychom létali v nebesích, že už jsme na to s tou střelbou kápli? (smích) To zase ne. Ten problém tady je delší dobu, akorát teď se všechno prohrálo, góly chyběly, takže se to víc řeší.“
Měl jste coby hráč fígl, jak ze střelecké mizérie ven?
„U těch vynikajících střelců je potřeba si hlavně říci, jestli se vůbec dostávají do šancí. Pokud ano, je to jen otázka času a nemá cenu panikařit. Samozřejmě musíš na střele zapracovat, ale není to o tom, že teď budeš každý trénink střílet pět set puků, takhle to nefunguje. Problém je, když se do šancí ani nedostáváš.“
Míval jste speciální trénink střelby?
„Mě od narození bavilo střílet. Když se dostaneš na nějakou úroveň, jsi rád za jakoukoli šmudlu, gól do prázdné brány. Ale když jsem vyrůstal, táta mi vždy říkal: Gól po zemi neplatí. (smích) I proto jsem se pořád nutil střílet pod tyč, přišel jsem na trénink a všechno pálil do víka. Tím neustálým opakováním si to pak zautomatizuješ a nemusíš v zápase přemýšlet.“
Protože v tom fofru na dumání není čas, že?
„To je další věc: nemůžeš přemýšlet o střele. Samozřejmě, když jedeš sám na bránu, máš sekundu navíc. Ale v dnešní době je hokej tak rychlý, že musíš pálit hned. To je bum – bum – bum, obrovská rychlost. A to nám momentálně trošku chybí, což je nejspíš i odraz menší kvality našich soutěží, kde ten čas kluci mají.“
Takže co s tím?
„Nemusíme padat do depresí, pracuje se na tom. Nicméně abychom si řekli, že problém se vyřeší do konce sezony, to je utopie. Můžou přijít turnaje, kdy se nám bude střelecky dařit víc, ta nevydařená Karjala byla možná opačný extrém. Ale že budeme najednou sáčkovat každý zápas pět šest gólů, tak to ani náhodou.“
