29. prosince 2021 • 12:45

Drsná zpověď veslařky Součkové: Pojď, zabiješ se. Bude to hezký, když umřeš

Už od útlého věku znala jen překonávání překážek, aby se zavděčila svému okolí. Neuměla vypnout a šla tvrdě za vytyčeným cílem. I to ji v dospělém věku dohnalo. „Nikdy jsem se nenudila. Můj den vypadal tak, že jsem v pět ráno vyskočila z postele, protože jsem věděla, že mám deset minut na to, sníst banán a vyrazit na plavání. Odtud do práce, po ní mám pětadvacet minut, abych vyzvedla mladšího syna ve škole, a pokračuju na loděnici na trénink. Mezi tím a po večerech si ještě musím sednout k počítači, abych dodělala, co jsem do té doby nestihla. Měla jsem v telefonu budíky na minuty, abych se stíhala přesouvat.“

Během prvního lockdownu kvůli pandemii koronaviru byla najednou bezradná. Všechny nalinkované rozvrhy se rozpadly a příliš volného času ji dohánělo k šílenství. Pocit nepotřebnosti ji začal sužovat natolik, že měla nutkání přepínat se ještě více. Ani v totální únavě ale nedokázala vypnout proud myšlenek a nedařilo se jí usnout. „Nepomáhalo nic, ani prášky na spaní. Měla jsem si brát půlku jednoho a já se postupně dostala na tři až čtyři celé. A stejně jsem nemohla zabrat.“

Potíže vyvrcholily jedné noci v polovině listopadu 2020, kdy si při svých toulkách Prahou chtěla sáhnout na život. „Najednou se uprostřed mostu držím zábradlí, který odděluje lávku pro chodce od kolejí. Začínám ho přelejzat. To by tak bylo, aby mi ten další vlak zase pláchnul. Rychle, kdyby se nějakej blížil, ať už to mám za sebou.“

V posledním okamžiku ji ale zachránil pohled na tetování na rukou a ubíhající Vltavu pod mostem. Tetování přineslo vzpomínku na dva syny a řeka na loděnici, kde učí mladé veslaře svému sportu. „Hlasy začínají ustupovat do pozadí. Myšlenky na moje syny, na to, co by museli prožívat a co by s nimi bylo, je vytlačujou. Pohled na vodu a kérky na rukou jako by mi vrátil vědomí. Jako by mě spojil zpátky s fyzickým tělem, který se asi přece jenom přirozeně brání, když ho chcete zabít. Samo od sebe zjevně má nějakej pud sebezáchovy.“

Martina Součková se tak dostalo na úplné dno a zvládla se od něj odrazit. Dnes dokáže se svými démony bojovat mnohem lépe a svůj život zvládá organizovat tak, aby se podobným stavům vyvarovala.

Celý příběh o životním boji veslařky si můžete přečíst ZDE >>>