9°C
Sestry Plíškovy slaví 30: Zaměnili je v porodnici?
To je pech! Půl života stráví bok po boku, a když přijde jejich velký den, dělí je osm
tisíc kilometrů... Jedna se v Miami chystá na prestižní turnaj, druhá v Praze vyhlíží narození prvního potomka. Tenisová dvojčata Karolína a Kristýna Plíškovy. Právě dnes jim je 30 let!
Třicítka – co pro vás tenhle věk znamená? Milník, nebo jen číslo, které neřešíte?
Kristýna: „Asi nic, cítím se furt stejně. Lidi říkají, že s třicítkou se spousta věcí mění, tělo hůř spaluje. (smích) Ale teď je situace trošku jiná, za pár měsíců už budu mít miminko. To je největší milník.“
Karolína: „No, je to hodně let... Radši bych tam chtěla tu dvojku, vypadá to líp, třicítka už zní trošku staře. (smích) Doufejme, že těch dalších deset let bude stejně super, jako bylo od dvacítky do třicítky.“
Narozeniny trávíte odděleně. Štve vás to?
Karolína: „Mě jo.“
Kristýna: „Kdyby Kája byla v Česku, uděláme maličkou oslavu, jen my dvě a kluci. My si ale nikdy na slavení nepotrpěly, ani v osmnácti. Káje jsem dala dárek už dávno, aby ho měla pro štěstí do Ameriky, ona mně taky, takže narozeniny máme vyřešené.“
Karolína: „Odděleně jsme po delší době. Většinou jsme byly spolu v Miami, škoda, že tu ségra se mnou není. I když stejně by nemohla pařit, když čeká mimčo, takže by to bylo jen něco usedlejšího.“
Plánujete mejdan po návratu Karolíny?
Kristýna: „Asi se sejdeme i s partnery u ní nebo u mě doma na večeři, budeme hrát hry a povídat si. Mejdan určitě ne, nemohla bych pít.“ (smích)
Karolína: „Přesně tak, musela bych vyrazit sama. Já si to prostě oslavím v Miami bez ní...“
Jak vypadaly vaše oslavy v dětství? Dostávaly jste stejné dárky?
Karolína: „Dárky jsme dostaly každá svůj, to je jasný.“ (smích)
Kristýna: „Naši to měli asi docela těžké, ale fakt se všechno dělalo jedna ku jedné. Když jedna dostala mikinu, druhá taky, jen v jiné barvě. Byly to prostě vždy stejné dárky – Vánoce, narozeniny i přes rok. Takže nikdy se nestalo, že by jedna cítila křivdu, že ta druhá má něco dražší, větší, nebo lepší.“
Karolína: „Časem jsme už měly různá přání, takže pro rodiče to byla asi dřina něco vymyslet.“
Jaký dort máte nejraději?
Kristýna: „Ovocný, příchuť jahody nebo lesního ovoce. Nemám moc ráda čokoládové a hutné věci.“
Karolína: „Já taky ne. Popravdě, na dorty si nepotrpím, my jsme obě spíš bonbonové, ale když už, tak ovocný, nic megasladkého. A plný svíček!“ Kristýna: „Hm, já svíčky snad nikdy neměla, možná jednu...“
Vzpomenete si na nejkrásnější narozeninový dárek?
Karolína: „Bylo jich spousty! Od ségry, od Míši, od rodičů. Letos jsem si vybrala kabelku.“
Kristýna: „Nechci urazit všechny dárky, které jsem kdy dostala. Některé jsou úplně suprové, jiné praktické, další zase zážitkové. David mi dává krásné dárky, Kája úplně neskutečné, vždycky se trefí. A velké kouzlo je v dárcích, které mi třeba rodiče vyrobí.“
Obě jste se stihly vdát, Kristýna je navíc i těhotná. Představovaly jste si coby teenagerky, že to zhruba tak nějak bude s vámi ve 30 letech vypadat?
Kristýna: „No, vzalo to docela rychlý spád na to, že ještě dva tři roky zpátky jsem byla na volné noze. (smích) Jsem za to ráda, řekla bych, že je to moje nejšťastnější období, i když tenis mi chybí a plánuju se k němu vrátit. Ale jsem ráda, že se do třiceti stihlo tolik věcí.“
Karolína: „No, ségra se stihla vdát těsně, u mě je to už spousta let. Ona ale zase čeká mimčo, to mám teprve před sebou. Nevím. Když jsme byly juniorky, tak třicetiletí mi přišli staří... Ve dvaceti jsem si říkala: No dobře, tak teda budu hrát tenis do třiceti. Ale přišlo mi to šílené, ještě deset let takové dřiny. A uletělo to jako voda, je mi třicet a končit se mi nechce.“
A jak se vidíte ve 40 letech?
Kristýna: „Budu mít dvě nebo tři děti, uvidíme, jak to bude s Davidovou kariérou, kde bude hrát, ale po ní chceme žít v Česku. Určitě bych chtěla být maličko aktivní, ne sedět doma a jenom prát. Takže buď u tenisu, nebo třeba u módy, která mě docela baví. Věřím, že i Kája už bude mít děti, minimálně jedno.“
Karolína: „Já jich chci mít hodně, uvidíme, co na to můj manžel. (smích) Ale deset let je strašně dlouhá doba, může se stát všechno možné, teď i s tím světem je nějak nebezpečno... Jinak jsem zvyklá cestovat a nevyhovuje mi být na jednom místě, takže asi budeme víc času trávit ve Španělsku, možná si necháme i Monako, ještě jsme to neřešili.“
Jak jste si malovaly život, když vám bylo sladkých patnáct a vsadily jste na tenis?
Karolína: „Jiné plány než tenis jsme tenkrát neměly.“
Kristýna: „Přesně tak, žádný plán B. Ani střední školu jsme nedodělaly, byla to sázka na tenis. Díky bohu vyšla.“
Karolína: „Rodiče ani nepřemýšleli, že by to nevyšlo. Ale bylo to těžké, měli jsme tam těžkou situaci, když nám bylo právě těch čtrnáct patnáct... (otec Radek byl ve vězení – pozn. red.) Juniorky jsme byly dobré, ale to nic neznamená. Párkrát nás napadlo, co kdyby to nevyšlo, ale tahle myšlenka jen prolětěla kolem nás.“
Tenisem se uživí jen hrstka vyvolených, vám se to povedlo. Jste na sebe pyšné?
Kristýna: „Určitě! Když teď chodím do naší akademie a vidím, kolik dětí se tenisu věnuje, kolik tréninků je potřeba, jak se rodiče obětují, a nakonec se to povede jen pár lidem... Je to maličkej zázrak.“
Karolína: „Pyšné máme být na co. Po skončení kariéry hned nemusíme nastoupit do práce, to je neskutečný, jsem za to strašně vděčná. Na druhou stranu nebylo to zadarmo, myslím, že jsme si to odpracovaly. Ale že jsme to dokázaly, dvě holky z jedné rodiny, dvojčata, to je neskutečné. Myslím, že jsme se našim povedly!“
Zvládly byste to jedna bez druhé?
Karolína: „Nemyslím si.“
Kristýna: „Já taky ne. Už jen to dětství. Bydlely jsme dva roky v Německu, chodily tam do školy, do toho cestování. Jsem za Káju hrozně ráda. Pro mě je životní parťák na každou situaci.“
Karolína: „Na všechny krizové situace jsme byly dvě, všechno se nám snášelo líp. I když už jsme si pak často lezly na nervy, protože jsme byly spolu fakt nonstop. Ale jedna bez druhé bychom to nezvládly.“
Nenastal třeba v pubertě moment, kdy s tenisem chtěla jedna z vás seknout a ta druhá ji ukecala?
Kristýna: „Asi ne. I když s porážkami samozřejmě přijdou myšlenky, že je to na ho*no a tak.“ (smích)
Karolína: „Měly jsme jen nějaké vlnky. I puberty jsme měly docela mírné. Párkrát se stalo, že jsme šly na párty, opily se a možná byly i opilé na tréninku. (smích) Ale nikdy jsme trénink nevynechaly.“
Která máte delší nohy?
Kristýna: „Ježíš, to nevím, nikdy jsme si je neměřily.“
Karolína: „Sice jsem o centimetr vyšší, ale v nohách asi rozdíl nebude.“
A která jste větší smíšek?
Karolína: „Možná víc já. Jsem pozitivnější než ségra.“
Kristýna: „Ne, já! (smích) Nevím, možná, když jsem doma... Na kurtě jsme obě většinou naštvaný.“
Karolína: „Povahově jsme samozřejmě každá jiná, což spousta lidí nechápe, myslí si, že musíme být stejné. Ale prostě jsme dva lidi, dvě jiné povahy.“
Co byste jedna od té druhé chtěly mít?
Karolína: „Určitě její levačku! Ne že by moje pravá ruka byla špatná, ale ségry levá je prostě šikovnější.“
Kristýna: „Kája někdy rychleji mluví, než přemýšlí, s věcmi si neláme hlavu, je víc splachovací. Ve mně to dýl zůstává. Jí někdo řekne: Jdi do p*dele!, a ona o tom za hodinu neví. Já si všechno beru osobněji.“
Jak často si voláte?
Kristýna: „Pořád si nahráváme zprávy a jsme na WhatsAppu. Kája je pro mě životní parťák, když je problém, řeším to stejně s manželem jako s ní. Není nic, co bychom si neřekly.“
Karolína: „Ano, jsme nejlepší kámošky. Ať už se stane cokoli, hlavně to musím říct ségře, i když už obě máme manžely. Probíráme úplně každou blbinu, chlapi nechtějí řešit ty naše drby. My si fakt nonstop píšeme a namlouváme zprávy.“
Cítily jste někdy, že mezi vámi existuje něco jako telepatie, jakési zvláštní spojení?
Kristýna: „Že by jí někde píchlo a mě taky? To zase ne, ale nějaká telepatie určitě existuje. Řekneme stejnou věc naráz, máme stejné nápady, ale to je asi i tím, že jsme pořád ve spojení.“
Karolína: „Určitě mezi námi něco je, i rodiče říkají, že se jich třeba ptáme na úplně stejné věci. Ale ne že bych teď cítila, že ségra je unavená a bolí ji břicho. (smích) Ani nevím, co je pravdy na zprávách o dvojčatech, z nichž jedno má teplotu a za chvíli i to druhé. Třeba to ještě přijde.“
Máte ještě malou ségru. Netoužily jste mít i bráchu, třeba ve vašem věku?
Kristýna: „Ty jo, ani ne. Třeba by to bylo super, ale možná by nás neměl rád.“ (smích)
Karolína: „Popravdě by mi stačila i ta velká ségra, nikdy jsme nepotřebovaly někoho jiného. Za mladší ségru jsme samozřejmě rády, je to radost. A brácha? Proč ne? Čím víc dětí, tím víc i kamarádů.“
Zaměnili je v porodnici?
Jejich maminka Martina v porodnici podezřívala sestřičky, že jí pořád nosí to stejné miminko. „Rozlišovat jsem se je naučila až po pár dnech,“ smála se.
Rodiče si je prý od té doby nepletli, snad jen podle hlasu, který mají úplně stejný. „Spíš si spletou jméno. Vědí, že jsem to já, ale místo Tyndo mi řeknou Kájo,“ prozradila Kristýna, zatímco její sestra je prý zvyklá při zavolání reagovat na obě jména. „Co víte, třeba nás opravdu v té porodnici zaměnili. Stává se to u jiných, tak proč ne u nás? Ani bych se nedivila, že Kristýna jsem vlastně já,“ hihňá se Karolína.
