Pátek 29. března 2024
Dnes je Velký pátek / Taťána, zítra Arnošt
Oblačno, déšť 14°C

Rychlostní kanoista Špicar: Nevyléčitelná nemoc!

Autor: sm

Když Jakub Špicar (28) dostal jako čerstvě plnoletý možnost »pádlovat« za Duklu, asi nemohl být šťastnější. Jenže radost brzy vystřídala starost. Tělo mu totiž drastickým způsobem vypovědělo službu a prognózy nebyly vůbec dobré. Známý kanoista svůj příběh obrovského odhodlání popsal pro projekt Bez frází.

Rodák z Nymburku dostal příležitost být součástí Dukly v roce 2011. Krátce poté u něj ale vypukla choroba, která ve většině případů sportovcům končí jejich kariéru. Jde o tzv. Bechtěreva, chronickou revmatickou nemoc, která je nevyléčitelná.

Začátky nemoci byly dost kruté. Podle vlastních slov nebyl Špicar ani schopen dojít s taškou na tramvaj, a zpočátku vypadali bezradně i sami lékaři: „Tehdejší týdny nejistoty byly tak frustrující… Vzpomínám na tu řadu doktorů, na výrazy v jejich obličejích. Tápání, když nevěděli, co se mnou. Na tu spoustu vyšetření.Na hromady léků, které jsem polykal ve velkých dávkách. Všechno protizánětlivé či zmírňující bolest. Ze dne na den se ze mě stal feťák,“ popsal.

Jakub se navzdory diagnostikované chorobě a těžkostem, které přináší, nechtěl vzdát a za podpory trenérů a maminky se snažil co nejdřív vrátit tam, kde byl před propuknutím choroby.

„To mamka se mnou jezdila po doktorech. Když to bylo na hraně, vozila mě v Nymburku na pohotovost, kde mi museli píchat léky proti bolesti,“ popsal Jakub zlomek toho, co pro něj maminka dělala. Byla jeho velkou oporou ve chvílích, kdy bylo mladému kanoistovi nejhůře: „Třeba jsem si jen sednul do vany, abych se vykoupal, a už jsem jednoduše nemohl vylézt. Ona mě pak tahala, pomáhala mi s obsluhou.“

Trpký návrat na vodu

Když se mu podařilo dostat zpátky do kanoe, tušil, že se na něj lidé kolem něj dívají jinak: „Moje nemoc ovlivňovala myšlení mého okolí a hlavně závodníků, kteří by se mnou měli usednout do jedné lodi. Ve vzduchu rezonovalo: »Co budeme dělat, když se zase něco stane a bude se mu opakovat záchvat nemoci?« Pro okolí jsem byl jako časovaná bomba, u níž nikdo neví, kdy bouchne,“ popsal Jakub.

Přesto, že si Jakub nevedl v tuzemských vodách špatně, do Ria se v roce 2016 podíval pouze jako náhradník. Nezazdívá, že ho taková realita demotivovala. „Vyhrál jsem v Čechách, a stejně nejedu na olympiádu. Na třetím svěťáku jsem zajel nejlepší výsledek na singlu, co jsem kdy jel. Byl jsem druhý v áčku za Pepou Dostálem… Nic nestačilo,“ mrzelo Jakuba.

V Česku přesto přišel další úspěch: Dvě bronzové medaile z mistrovství světa, které se po 59 letech konalo v Česku. Přesto, že se kvalifikace do Tokia nepodařila podle představ a Jakub byl demotivovaný, chuť opět bojovat přišla brzy poté, co se vrátil Radek Šlauf z olympiády. 

Hned poté totiž český reprezentant se spolu Jakubem, Janem Vorlem a Danem Havlem usedl do K4 a parta vybojovala bronzovou medaili. V tu chvíli Jakub věděl, že ještě není nic ztraceno a vrátila se mu víra, že na olympiádě jednou skutečně odstartuje. Zároveň ale také řeší dopad své nemoci v osobním životě. 

„Nemoc mi do hlavy usadila myšlenku, jak to bude s dětmi, protože možnost dědičnosti není něco, co beru na lehkou váhu. A i když Bechtěrev nepostihne moje děti, stále mohou být přenašeči do dalších generací,“ připouští Jakub riziko. „Přesto děti chci, i kvůli nim jsem tehdy odmítl bioléčbu, která představuje právě v tomhle ohledu riziko. Jen mi tohle všechno běhá hlavou, když přemýšlím, co bude dál,“ přiznává.

>>> CELÝ PŘÍBĚH SI MŮŽETE PŘEČÍST ZDE <<<