8°C
Zpověď parasportovce Nevěčného: Jak se dostal na vozík a s čím bojuje?
Už odmala miloval sport, především lyže a snowboard. Právě ten ho ale zřejmě dostal na vozík. Po opakovaných pádech na snowboardu se mu vytvořil otok, jenž do týdne utlačil míchu. Tomáš ale na aktivní pohyb nezanevřel. Hraje třeba basket, vesluje, a má v plánu účast na paralympiádě v Paříži 2024! Jeho příběh vám přinášíme v rámci seriálu Příběhy hrdinů.
Poprvé jel ze svahu na prkně ve třinácti letech. Do té doby sjížděl sjezdovky pouze na lyžích. Lákal ho ale i snowboard, který nakonec našel jedny Vánoce pod stromečkem. „Samozřejmě jsem si řekl, že to nic nebude, že se to naučím sám,“ vypráví Nevěčný. „Na vleku jsem to ale po pár metrech neustál, chvíli jsem se ještě držel vleku, ale pak jsem se pustil. V tom časovém presu jsem se potřeboval zvednout. Při převalování jsem si ale otočil koleno,“ popsal první zkušenost se snowboardem.
Problémy s obrubníky
Poté, co mu zloději vykradli sklep, kde měl i prkno, na snowboarding chvíli zanevřel. V osmnácti letech ale do toho šel znovu. S tímto sportem se samozřejmě pojí pády, a na ty Tomáš časem doplatil. Ne ale na nějaký pořádný držkopád. Bylo to nenápadné, postupné. Kvůli častým pádům se mu začal vytvářet otok, který měl fatální dopad na Tomášovo zdraví. „S odstupem času se zjistilo, že to bylo z mnohačetných pádů, což naznačovalo, že šlo o pády na snowboardu. Nejednalo se o nijak velké karamboly, takže to člověka ani nenapadlo, že by k tomuhle mohlo dojít,“ popisoval basketbalový mistr Evropy skupiny B z roku 2014. „Pak se mi v těle vytvořil otok, který utlačil míchu,“ vysvětlil Nevěčný.
Svou vinu nesla i absence ochranných pomůcek při zdolávání svahů. Za dva měsíce byl otok pryč, ale regenerace nervů je velmi složitá a zdlouhavá. Nakonec se nepovedla, a návrat k chůzi se tak bohužel nekonal. Tomáš si musel zvyknout na úplně nový život. Život na vozíku. „Do té doby jsem nikdy například neřešil obrubníky. Po návratu z lázní jsem zjistil, že kolem celého paneláku není jediný snížený obrubník. Musel jsem začít řešit, jak se dostanu dál, než před barák a za barák. To člověku zcela rozšíří obzory v těch jiných záležitostech, které nikdy předtím nevnímal,“ zamyslel se basketbalový vítěz Středoevropského poháru za rok 2017.
Kromě změn v běžném život ale začal řešit i ty sportovní. „Ke sportu na vozíku jsem se dostal během prvního půlroku v lázních, kdy tam jezdili staří pardálové předvádět určité sporty. Je to perfektní, protože nově handicapovaným to rozšíří vědomí, co všechno můžou dělat, nebo že vůbec něco mohou dělat, takže to je skvělá věc. Ukázali nám, že se dá plavat, dá se jezdit na kole, dá se dělat spoustu dalších věcí. Věděl jsem, že pokud se chci udržovat fyzicky, tak budu muset dělat nějaký sport,“ řekl Tomáš. „Má první sportovní pomůcka byl podomácku vyrobený handbike,“ dodal.
Nábor během rodinného obědu
Tomáš jako handicapovaný nemá rád pozornost a taky se snaží být samostatný. Pomoc neodmítá, ale musí s ní souhlasit obě dvě strany. Podle jeho slov může mít dobrý úmysl špatné následky pro invalidu. „Když člověk jede po ulici, chce zabrat do kol a najednou zabere do prázdna, protože do něj někdo zezadu strčí, tak může dojít k zranění. Je lepší nejdříve navázat slovní kontakt, zeptat se, jestli chce pomoct,“ varuje Tomáš.
A jak se vlastně dostal do týmu? Všechno to začalo jednou na obědě, na kterém byl se svou maminkou. „Oslovil mě tam jeden chlap s tím, že v Pardubicích trénují, jestli si to nechci přijet vyzkoušet. Ten chlap je Jarda Menc a je to teď můj kouč v basketbalu. Ze začátku jsem nebyl tomu úplně nakloněný. Neměl jsem rád, že když někdo vidí handicapovaného člověka, tak ho hned oslovují. Během týdne jsem ale přijel na první trénink a dnes hraji basket už 11 let.“
I když má Nevěčný výhodu co se výšky týče, konkurence v basketbalu je obrovská. V úvahu tak začaly připadat i další sporty jako například triatlon nebo závody na handbiku. Nakonec ale jako hlavní sport zvítězil basketbal a ostatní sporty musel kvůli časové náročnosti omezit.
Nejsme chudáci, kteří jen zabíjí čas
Aktivní pohyb je pro vozíčkáře důležitý nejen po stránce fyzické, ale také psychické. Sportovci mohou získat ztracené sebevědomí, případně ho v sobě objevit. „Sport nám pomáhá. Máme mezi sebou lidi, co sportovali i před úrazem. Vidí, že je to pro ně potřeba i z mentálního hlediska, že člověk nesedí doma a nelituje se, ale naopak jde ukázat, že může v zápase dát koše, nebo že může závodit na handbiku nebo cokoliv jiného,“ vysvětlil.
„A je to potřeba i pro veřejnost, aby komunitu parasportovců nebrali jako nějakou charitu, nebo že si chudáci jdou zahrát, aby měli nějakou zábavu. Většina sportovců se to snaží dělat naplno, a to z toho důvodu, aby se někam posunuli.“
Ambice? Paralympiáda v Paříži
Vedle basketbalu zkouší Tomáš nový sport, konkrétně paraveslování, ve kterém má jen ty nejvyšší ambice. Chce se totiž probojovat až na paralympiádu v Paříži, která se uskuteční v roce 2024. „Nejvyšší cíl pro sportovce musí být logicky paralympiáda, takže tady dvě misky vah. Na jedné straně nový sport, na straně druhé vidina velkého cíle, který by mohl třeba odstartovat rozvoj tohoto sportu v Česku,“ poodkryl vítěz Pardubického půlmaratonu 2018 na handbiku.
A jak se připravuje na paralympiádu? „Vzhledem k ročnímu období se připravuji zatím na trenažéru. Ten bude doplněn posilovnou, fyzioterapií a tato příprava potrvá až do jara.“ Držme tedy Tomášovi palce, aby se na paralympiádu kvalifikoval.
