19. března 2023 • 16:45

Drsný příběh úspěšného paralympionika Procházky: Nedávali mi šanci na přežití!

Příběh, který ukazuje neskutečnou sílu osobnosti a také osudové rozhodnutí. Vše se odehrálo jednoho večera v roce 1994. „Stalo se mi to v osmi letech. Porazilo mě auto, které jelo nepřiměřenou rychlostí,“ začal Radek své vyprávění. Náraz mu způsobil porušení krčních obratlů C1 a C2.

„Na ten úraz jako takový si vůbec nevzpomínám. Pamatuju si, že asi deset, patnáct minut před úrazem na mě máma z okna volala, ať už jdu domů, že je pozdě. Bohužel jsem ji překecal, že ještě můžu být chvilku venku, a pak se to »bohužel« stalo. Bohužel je ale v uvozovkách, protože teď víceméně žiju kvalitní život, a být zdravý, tak bych ho takový neměl,“ míní. 

V dětství ovšem absolvoval extrémně dlouhý a namáhavý boj o svou budoucnost. „Byl jsem upoutaný na lůžku na dýchacím přístroji. Měl jsem navrtanou hlavu a kolem ní takovou obruč, která vedla kolem hlavy k sádrovému korzetu. Dřív se to jinak nedělalo. A takhle jsem byl minimálně třičtvrtě roku na ARO. Doktoři mi nedávali žádnou šanci na přežití. S rodiči konzultovali i dárcovství orgánů,“ svěřil se, jak blízko smrti podle lékařů byl.

Sympatický bojovník se ale nevzdal. Netrvalo příliš dlouho a své bývalé ošetřovatele šokoval tím, že si do nemocnice nakráčel po svých: „Další rok jsem se tam přišel ukázat pěšky o berlích. Doktoři na mě koukali a říkali, že tomu nerozumí.“ Pozitiva našel i na tom, kdy se mu úraz stal. „Já všem říkám, že jsem strašně rád za to, že se mi stal ten úraz v dětství. V té době jsem si vůbec neuvědomoval nástrahy,“ vysvětlil.

„Myslím si, že mám teď fakt super život. Mám úplně všechno, co je v mých životních hodnotách důležité. Mimo sportovní kariéru jsem se oženil s Verunkou, mám syny Tomáše a Lukáše, dále jsem také vystudoval ekonomickou fakultu na Mendelově univerzitě v Brně, kde jsem získal titul Ing., můžu chodit do práce, mám dům, jezdím po světě. Co víc si přát. Kdo tohle má ze zdravých?“ vypočítal. „A mám invalidní důchod, takže stabilní příjem,“ pobavil nakonec.

A jak se dostal ke svému sportu? Boccia je sport určený lidem s těžkým tělesným postižením, který je nejpodobnější klasické hře pétanque. „Já jsem býval dlouholetý šachista, ale v rehabilitačním ústavu v Košumberku jsem se dostal k boccie. Mě to fakt chytlo. Vzal jsem si míček a hned mi to šlo. Je to logický sport. Vlastnosti jsem si přenesl z šachů a vidím tam ty tahy do budoucna. Pak už je to o tom, zda ta ruka ty tahy udělá. Důležité je zkrotit psychiku,“ popsal Radek lásku na první dobrou.

Radek Procházka je v tomto sportu velmi úspěšný. Na paralympijských hrách v Pekingu v roce 2008 získal bronz v párech, což znamenalo první českou paralympijskou medaili v boccie. O čtyři roky později vybojoval stříbro v páru s Leošem Lacinou.

„Od roku 2005 jsem byl pravidelně členem užšího reprezentačního výběru ČR v boccie, a to až do roku 2015, kdy jsem skončil s respiračními obtížemi dlouhodobě v nemocnici a musel jsem ukončit boccistickou kariéru. V současné době už opět hraji a mým snem je opět se dostat na vrchol mezi nejlepší boccisty světa,“ uvedl své aktuální ambice.

Co pro něj jeho sport znamená? „Já bocciu beru jako nástroj, který mi pomohl si věřit. Začínal jsem v osmé, deváté třídě a ta boccia mi dala víru, že můžu být dobrý. Projevilo se to i ve studijních výsledcích, přestal jsem se bát. Plus díky boccie sem si našel manželku, která je rozhodčí,“ rozhovořil se na závěr o tom, za co všechno svému sportu vděčí.