Patří mezi nejoslovovanější české trenéry ze strany světových reprezentací. A to ačkoliv jde o poněkud náročnější či specifické štace. Taky to ale znamená, že Miroslav Soukup dlouho nepůsobí v českém prostředí. Naposledy si prošel solidními štacemi ve Slovácku a Českých Budějovicích, ale to už je přes deset let. Navzdory jednomu z historických úspěchů českého fotbalu s reprezentační dvacítkou a stříbrem na MS tak Soukup zůstává jeho lehce pozapomenutou tváří.
Za poslední roky si Miroslav Soukup prošel angažmá v Iráku či Bahrajnu, než podruhé zakotvil u národního týmu Jemenu. V novém díle Dloubáku popisuje nejen práci s reprezentací země, která za posledních deset let prošla jednou z nejbrutálnějších válek na planetě a humanitární katastrofou, ale taky proč v Česku nedostal tolik příležitostí a jestli má chuť se vrátit do ligy.
Preferoval jste zůstávat v zahraničí oproti Česku?
„Ne, to ne, nepreferoval. Vůbec ne. Ono je takové klišé, když řeknu, že jsem profesionál a že musím zvažovat každou nabídku, kterou dostanu. A teď nechci, aby to vypadalo, že si na něco stěžuju, ale já nevím, do jaké krabičky jsem byl zařazený.“
Jak to myslíte?
„Pamatuji si, že v době, kdy jsem byl už v Brně a potom jsem začal pracovat ve Slovácku jako hlavní trenér. Vím, že i třeba Pepík Csaplár s tím měl problém. Najednou jsme byli zařazeni do kategorie trenérů, kteří pracují s moderními technologiemi. Tenkrát jich ještě tolik nebylo, ale už začínaly. Dnes máte Wyscout a další programy, ale tenkrát ještě nebyly tak dostupné. Kdo z trenérů pracoval a monitoroval hráče přes sport testery? A my jsme v tu dobu to dělali, stříhali jsme videa. Nepřetáčeli jsme si VHS a hledali roh ve dvacáté čtvrté minutě. Ne, my jsme měli sestříhané rohy všechny za sebou a takhle jsme se snažili to urychlit a dělat věci trošku možná jiným způsobem.“
Dělali jste na tom s panem Csaplárem společně?
„Já jsem s Pepíkem Csaplárem dlouhodobě kamarád, protože jsme spolu nebo proti sobě hráli i v Německu, trénovali jsme oba tam a když s panem Škorpilem získali titul v Liberci, tak jsem toho na začátku své kariéry vlastně využil a byl jsem tam na stáži, abych viděl, jak to všechno probíhá. Hodně jsem si z toho vzal, začal jsem to přenášet do své práce. A teď nevím, jestli jsem byl zařazený do škatulky, já nevím, nějakého vědátora.“
Kvůli videu?
„Spousta názorů tehdy zněla: ‘U videa přece nic nevykoukáš, na to prostě musíš mít cit, musíš to umět dělat na hřišti.’, Teď když to vidím zpětně, tak všichni používají technologie na lavičce, mají tablety, video je úplná samozřejmost a základ. Monitorují, kolik hráči naběhají. Tenkrát jsme byli trochu pro smích. A nevím, jestli mě to zařadilo do nějaké škatulky takového typu trenéra, o který asi nebyl zájem.“
Přesto jste působil na Slovácku a v Českých Budějovicích. Jak na angažmá vzpomínáte?
„Na Slovácku jsem prožil hrozně krásné období. Po skončení angažmá v Egyptě jsem byl oslovený tenkrát ještě Mírou Kadlecem, který pracoval pro Slovácko, a Láďou Krejčím, jestli bych neměl zájem dělat sportovního ředitele a starat se vlastně o akademii a zásobování áčka. Na Slovácku byla jedna z mála akademií, která velmi dobře pracovala.“
Každopádně za deset let, co už jste vlastně kontinuálně v zahraničí, přišla někdy nabídka z českého prostředí, kterou jste zvažoval?
„Přišla jedna nabídka z ligového klubu, kde jsem dokonce byl na jednání, ale trošku mě zklamal způsob toho jednání.“
Jak to?
„V podstatě ti funkcionáři, když to řeknu, moc o mě
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
