Tragédie českých horolezců na Makalu: Kamaráda museli nechat zemřít! Hrob si sám vynesl
SERIÁL - Pátá nejvyšší hora na světě Makalu (8481m.n.m) budí hrůzu. Výstup je technicky náročný a nic neusnadňuje ani extrémní chlad, vítr, laviny, trhliny a strmý terén. Tragický příběh Jana Kounického (†35), kterého parťáci nechtěli opustit, když umíral, stále budí obří emoce.
„Udělám dva tři kroky... a vidím Honzu, jak po sněhovém poli letí dolů... Na zádech měl krosnu s kyslíkovými láhvemi. Její kostra se zaklínila mezi skálu, popruhy se utrhly a on spadl na dno toho komína. Při nárazu se z láhví utrhl ventil a kyslík šel do vzduchu jako pára. Šerpové začali hystericky vykřikovat, že bohové si nepřejí, aby sáhibové šli na Černého obra,“ vzpomínal účastník expedice Červinka v roce 1973 na pád Jana Kounického .
Ale od začátku... Výprava musela čelit především nezdarům počasí. Do pátého tábora ležícího ve výšce 7850 dorazili tři horolezci 16. května a v zádech jim šla podpůrná skupina. Postavili zde stany, které se jim staly nedobrovolnými přístřešky na další dny. Počasí v tu dobu na hoře vládlo a nikoho nepouštělo do svahů.
Podle plánu měli útočit na vrchol další den, jenže se strhl ledový vítr. Stačilo pouhých 30 minut mimo stany a začaly se jim tvořit omrzliny. Raději tedy setrvali v bezpečí stanů. O čtyři dny později ještě stále horolezci mrzli ve stanech, kterými cloumal vítr. Nevyspali se, byli vyčerpaní. Přesto se k nim dokázali dostat další členové expedice se zásobami a podporou.
21. května se vichr změnil ve snesitelný vítr. Všichni tedy vyrazili k předvrcholu a postavili šestý tábor v sedle. V něm přenocovali jen Jozef Psotka, Leopold Páleníček a Jan Kounický. Ostatní se vrátili do pátého tábora. Dole v základním táboře mezitím začala vládnout oslavná nálada, za rozbřesku mělo dojít k pokusu horu dobýt.
Dalekohledy namířili na šestý tábor a vrchol. Po dlouhé době se objevily tečky, ale… Oni se vracejí? Proč? Není jich méně? Během dne se horolezci ozvali do vysílačky a potvrdili chmurné zvěsti. Jan Kounický se zřítil. Nesli s sebou kyslíkové lahve a Kounickému zřejmě zamrzl redukční ventil na kyslíkovém přístroji. Když se ho snažil opravit, došlo k pádu.
Jistou náhlou smrt zastavila kyslíková bomba, která se zasekla v komínu, do kterého Kounický spadl. Po nárazu ventil vybuchl a objevil se oblak páry. Zraněný horolezec ale přežil. Vrcholu nedosáhli. Expedice změnila cíl své mise z dosažení vrcholu na záchranu. Teď bojovali o život svého parťáka a snášeli ho do pětky. Cesta to byla pekelná. Každý náklad je v takové výšce přibližně pětkrát těžší. V táboře zjistili, že Kounický měl těžce zraněnou páteř a poškozenou míchu.
V pátém táboře ho utěšovali, že pro něj přiletí vrtulník. Lhali. Nikdy v té době se do výšky 7900 helikoptéra nedostala. Pokusili se ho tedy snést ještě níž a dát kamarádovi šanci na život. Nezvládli to. Ivan Fiala si zraněného Jana dokonce připevnil na záda a pokusil se s ním sejít. Po pouhých třiceti metrech svou snahu vzdal. Museli se s ním vrátit zpátky do „pětky“. To jim zabralo celý den! A tak byl zraněný Kounický odkázán jen na morfium proti neuvěřitelné bolesti. Lékaři na jeho parťáky naléhali, ať sestoupí. Riskovali své životy pro umírajícího kamaráda.
Po klidnějším větrném oknu se blížil monzun. Na varování ale horolezci nedbali. Neopustili zraněného Kounického. Psotka a Fiala se o kamaráda otcovsky starali. Krmili ho, dávali mu kyslík, podávali léky, píchali morfium. Jan zvládal potravu přijímat i vylučovat. „Pečovali jsme o něho, čistili ho, převlékali. V malém stanu, v mraze. Žili jsme s ním a umírali. Potají jsme plakali. Bylo to na hranici lidských schopností,“ popisoval Fiala.
Zdola na ně stále naléhali, ať sejdou do bezpečí. Měli doma rodiny, čekaly na ně děti. Postupně dokázali přemluvit jednoho po druhém. Poslední, kdo s Kounickým zůstal byl Michal Orolin. „Bylo to velmi těžké. Honzovi jsem nalhal, že pro něj přiletí vrtulník. Možná tomu i uvěřil. Ležel ve spacáku, jeho oči se na mě podívaly. Nakonec jsem sebral sílu a zavřel jsem stan,“ vrátil se ve vzpomínce Orolin. „Zůstal jsem sám s umírajícím člověkem, daleko od ostatních a přitom také nemocný. Nevydržel jsem to,“ napsal ve své biografii.
Cestou dolů potkal Zdeňka Brabce, kterému se nepodařilo vystoupat za Kounickým. Rozplakali se. Po denní odmlce vystoupili k Janovi Poldo Páleníček a Karel Procházka. Kounický ležel v roztrhaném stanu na zádech, částečně vysoukaný ze spacáku, bez známek života. „Consummatum est,“ zahlásil do vysílačky Páleníček. Dokonáno jest. Tělo zabalili do spacáku a zbytků stanu. Zatížili vše kyslíkovými lahvemi, pod které ještě vložili státní vlajku. Příběh byl zfilmován a objevil se pod názvem Vynes na horu svoj hrob. Jan totiž zemřel ve stanu, který si sám na horu přinesl.
Výprava jako by byla prokletá. Vedoucí expedice Gálfy onemocněl zápalem plic, šerpové ho složitě snášeli do míst, kde je vystřídal vrtulník. Po monzunech byla cesta plná pijavic a horolezci doplnění o přírodovědce byli požíráni zaživa. Když už byli na indickém území, narazil do jejich náklaďáku kamion. Dva z nich si dovezli těžká zranění.
Témata:
blesksport, jan kounický, vynes si na horu svoj hrob, stan, Jozef Psotka, horolezec, Makalu, Ivan Fiala, Michal Orolin, Karel Procházka, Leopold Páleníček, Zdeněk Brabec
