Fotbalový trenér Jozef Chovanec: Sparta bývala k fanouškům otevřenější
Patří mezi největší fotbalové legendy! Jak bývalý hráč Jozef Chovanec vidí zákulisí české reprezentace amyslí v šatně nebo aktuální Spartě? Nejen nad tím se zamyslel v otevřeném rozhovoru.
Jozefe, jak to vůbec bylo v době, kdy jsi byl aktivním fotbalistou nebo trenérem se zábavou?
My jsme netlačili na pilu. Byli jsme trošku pod drobnohledem, ale vždycky jsme si uměli najít nějakou cestu. Kdo byl chytřejší, uměl v tom chodit – a já osobně měl dobré učitele. Strejdu a takovou tu starší sparťanskou generaci, protože jsem přišel do Sparty v sedmnácti letech. Byl jsem vyjukaný a oni mi tu Prahu postupně ukazovali a odkrývali její kouzla i tajemství. Prošel jsem si tím, ale nikdy jsem neměl zásadní problémy se životosprávou ani s nadřízenými a snažil jsem se být normální. Snad mi to vydrželo a snad mi to pomohlo i ve sportovním životě. Když se zkrátka stal nějaký průšvih, přiznal jsem se k tomu a okolí pochopilo, že se to může stát. Když člověk říká pravdu, vždycky se to vyplatí – a mně se to potvrdilo.
Na zápase, kdy se tvůj strejda František loučil s kariérou, jsem byl a pamatuji si, že to bylo velké.
Jsem moc rád, že jsem ten moment zažil, a hlavně že jsem měl možnost s ním hrát v jednom týmu, což by mě ani ve snu nenapadlo. I jemu patří dík za moji kariéru, protože se o mě pečlivě staral a v podstatě řídil mé první fotbalové kroky. Zároveň mi nahrazoval rodinu, která byla na Slovensku.
Jaké to tenkrát bylo, když jsi jako mladý přišel do Sparty?
Všechno jsem vnímal přirozeně. Nepamatuji si, že by se tam někdo povyšoval. Stejně jsem se potom choval i já k mladším, když jsem byl starší. Žádná mazáckost, naopak – spíš jsme od starších cítili podporu. Mladší si jich vážili, měli k nim úctu a respekt.
Dostat se pro kluka ze Slovenska do Sparty musel být velký skok.
V roce 1976 Sparta sestoupila a já přišel v roce 1978. Tím, že tam strejda hrál, jsem klub vnímal – viděl jsem je hrát ligu v Trenčíně, Trnavě i Bratislavě. Stadiony tehdy bývaly plné. Už jako patnáctiletý jsem hrál za mládežnické výběry Slovenska, potkávali jsme se i s českými výběry, takže nějaké „laso“ logicky přišlo. Nejprve ze Slovanu Bratislava, pak ze Sparty. Rozhodnout ale museli rodiče a vybrali Spartu – asi i díky strejdovi. Za to rozhodnutí jim dodnes děkuji.
Jak vnímáš současnou Spartu?
Myslím, že se posunula – a je to dobře. Posun je obrovský i v celé české lize, hodně klubům pomohli soukromí majitelé. Sparta ale trochu pokulhává. Dříve byla na špici, dnes ji přeskočila Slavia i Plzeň. Ty kluby jsou hodně snaživé a Sparta si možná neuvědomila, že se ostatní rychle zlepšují. Když jsem tam působil, byla otevřenější směrem ven i k fanouškům, působila upřímněji. Dnes je všechno víc zahalené a informace se často shánějí těžko. Prohlášení někdy přicházejí pozdě. Svou roli hraje i internacionalizace, což je v pořádku, ale nic by se nemělo přehánět.
Jak vidíš situaci v reprezentaci?
Chlubíme se, že máme nejvíc účastí hráčů do 21 let na mistrovství Evropy – více než třeba Nizozemsko. Ale víš proč? Protože nizozemští jednadvacetiletí už často hrají za áčko. U nás musí hráč projít osmnáctkou, jednadvacítkou… Když jsem byl trenérem reprezentace, vzal jsem Rosického rovnou a přeskočil jednadvacítku. Když je hráč dobrý, proč ne.
Musíš pracovat s tím, co máš. Vyměnili jsme trenéra Ivana Haška...
Mezitím proběhla volba nového výkonného výboru a vedení fotbalu – ti mají právo trenéra vyměnit. Ale kdyby Ivanovi poděkovali a rovnou představili nového trenéra, akceptoval by to. Neříct mu pořádně, v čem je problém? Jsou špatné výkony, nebo výsledky? Mně připadá, že se to řeší podle momentální potřeby. Mluvím z vlastní zkušenosti. Ivan je inteligentní člověk a určitě by to pochopil – štvalo by ho to, ale tohle ho mrzí mnohem víc. A bude ho to mrzet i do budoucna. Dodnes nemáme sportovního ředitele, řeší se výběry, vznikají nové pojmy jako „bridge coach“…
Byl jsi koučem národního týmu, máš zkušenosti z Česka i ze zahraničí. Jak se předchází excesům v kabině?
Hráči tě velmi rychle přečtou. Poznají, jestli jsi tvrdý nebo mírný. Důležité je také, kdo kabinu vede – lídr dokáže tým hodně ovlivnit. Já měl štěstí, že když Spartu koupily Košice, studoval jsem trenérskou licenci. Došlo k odvolání realizačního týmu a zůstal jen Vladimír Borovička. Pak přišel zásah shora – pan Rezeš rozhodl, že budu trénovat já. Byl to šok. Najednou jsem musel klukům, se kterými jsem chodil na pivo, vysvětlit, že jsem na druhé straně barikády a že musí respektovat hierarchii. Díky zkušeným hráčům to kabina zvládla a nakonec jsme vyhráli ligu. Hráčům jsem vždy říkal, že zábava musí mít určitou úroveň a že musí počítat s trestem – finančním, přeřazením nebo vyřazením. Pomáhalo, že jsme měli skvělou partu a kabina držela pohromadě.
A jak ses dostal k trénování české reprezentace?
Končil jsem ve Spartě, měli jsme po půlce sezóny náskok asi 13 bodů, takže nebyl důvod odcházet. Předtím jsme hráli Ligu mistrů, sice jsme nepostoupili ze skupiny, ale klub vydělal peníze a mladší hráči nabrali zkušenosti i cenu na přestupovém trhu. Pak přišly změny ve Spartě – objevil se pan Zachar, kterého povolal pan Rezeš, a přestalo to fungovat. Nejprve odešel Ivan Hašek na svaz a já s novým vedením pracovat nechtěl. Nakonec jsem tedy přijal opakovanou nabídku ze svazu. S Ivanem jsme sestavili realizační tým a nastavili spolupráci mezi reprezentacemi. Řešili jsme i osobnostní problémy po Dušanu Uhrinovi – Nedvěd vs. Berger, později Čech vs. Rosický, dnes je to třeba Šik vs. Souček. Nakonec se nám ale podařilo tým stabilizovat a kvalifikací jsme prošli bez ztráty bodu.
Jak vzpomínáš na angažmá v PSV Eindhoven?
Obrovská výzva a velký klub. Škoda, že to nepřišlo dřív. V jednatřiceti letech už jsem byl na sklonku kariéry, ale splnil jsem si sen. Profesionalismus, vyprodané stadiony, špičkoví spoluhráči – úžasná zkušenost.
A nizozemština?
Naučil jsem se ji, dokonce jsem v ní dával rozhovory.
Skoro jako Honza Koller.
Honzu jsem objevil pro reprezentaci a je to výborný člověk. Nejdřív jsme spolu hráli a později jsem ho i trénoval. Když přišel do Sparty, do béčka, ještě pracoval v bance a počítal drobné – bylo to v roce 1992. Jarabinský ho pak vytáhl do áčka a my využili jeho obrovský potenciál v útoku. Měli jsme silového útočníka, který dokázal rozhodovat zápasy, a fungovalo to skvěle. Později přestoupil do Lokerenu a já se na něj jel podívat, už jako trenér reprezentace. Vzal jsem ho do národního týmu, první zápas jsme hráli s Belgií, dal gól a vyhráli jsme. Pak skóroval skoro v každém utkání a jeho kariéra šla prudce nahoru. Je to krásný příběh, klidně na hollywoodský film.
Když jsem četl, že jdeš do komise rozhodčích, říkal jsem si, jestli to máš zapotřebí. Nešlo o potřebu, ale o poznání fotbalového světa a toho, jak skutečně funguje – tím se pro mě ten kruh uzavřel. Rozhodčí jsou nedílnou součástí fotbalu. Přiznám se, že ze začátku to pro mě byl šok. Setkal jsem se s lidmi z úplně jiných profesí – zubaři, policisté, dělníci. Jejich práce se často podceňuje a někdy se do nich zbytečně příliš strefuje. Na druhou stranu jsem rád, že jsem si tím prošel. Dnes o tom můžu otevřeně mluvit, o věcech, které se staly i nestaly, a dovolím si říct, že mě už máloco překvapí a umím číst mezi řádky.
Rozhovor k poslechu i zhlédnutí
Čeho Jozef Chovanec lituje? Kdo je pro něj boomer a jaké jsou jeho další fotbalové zážitky?
Jozef Chovanec (7. 3. 1960) je bývalý reprezentant, legenda pražské Sparty a někdejší trenér české reprezentace. V národním týmu odehrál 52 zápasů a vstřelil čtyři góly, zúčastnil se mistrovství světa 1990 v Itálii, kde československý tým postoupil do čtvrtfinále. Se Spartou sehrál rekordních 750 utkání a pomohl jí k osmi ligovým titulům a třem vítězstvím v poháru. Další dva ligové tituly získal v PSV Eindhoven. Jako trenér dovedl Spartu třikrát k mistrovskému titulu a českou reprezentaci k bezchybné kvalifikaci na mistrovství Evropy 2000.
Témata:
blesksport, Jan Koller, Reprezentace, fotbal, Praha, Ivan Hašek, Slovensko, Bratislava, Jozef Chovanec, PSV Eindhoven, trenér
