Slavné drama na K2: Zázračný cepín a záhadná smrt!
Zapomeňte na moderní výbavičku, satelitní telefony a záchranné vrtulníky na stisknutí tlačítka. Píše se rok 1953 na zlověstné K2 v Karakoramu. »Divoká hora« s oblibou žere horolezce k snídani a k obědu si dává jejich ambice. Americká výprava byla odhodlaná slavit úspěch, hora ale měla jiné plány.
Šestadvacetiletý Arthur „Art“ Gilkey, geolog a oblíbenec výpravy, z ničeho nic zkolaboval v Zóně smrti v neuvěřitelných 7 800 metrech. Trpěl těžkými krevními sraženinami v nohách, které postupovaly k plícím. Dnes by mu zavolali záchrannou helikoptéru. V roce 1953 a v této výšce to znamenalo jediné. Mrazivý, pomalý rozsudek smrti.
Chlapi z americké výpravy ale nebyli z cukru. Pod vedením elitního doktora a lídra Charlese Houstona se rozhodli pro absolutní, sebevražednou šílenost. Snesou parťáka dolů. V brutální bouři trvající už několik dní. Z hory, ze které se za normálních okolností jen stěží schází s prázdnýma rukama.
Sestup byl noční můra. Zmrzlí muži, oslepení vánicí, spouštěli nemohoucího Arta ve speciálním vaku ze spacáků kousek po kousku dolů. A pak se stalo to, čeho se bojí každý horolezec. George Bell uklouzl na ledové plotně. Strhl s sebou Tonyho Streathera. Lano se zamotalo do Houstona s Batesem. A k tomu byl pořád navázaný bezvládný Gilkey. Během jediného zlomku vteřiny letělo pět těl nezadržitelně po zledovatělém svahu dolů směrem k tisícimetrovému srázu, ze kterého není návratu.
Jenže na samém konci lana, nahoře ve svahu, stál Pete Schoening. Šestadvacetiletý kluk ze Seattlu, v ruce jen obyčejný dřevěný cepín s kovovým hrotem. Měl milisekundu na reakci. Zarazil cepín za zamrzlý balvan, obmotal si tenké konopné lano kolem ramen a vlastním tělem se zapřel do ledu. Lano se napnulo k prasknutí, zařezávalo se mu do masa, ramena řvala bolestí, ale on vše udržel!
Jeden muž, jeden cepín, zastavil plnou vahou pád pěti chlapů letících do bezedného ledovce Godwin-Austen. V horolezeckých kruzích se o tomto nadlidském výkonu dodnes mluví s nábožnou úctou prostě jen jako o »The Belay« (To jištění).
Lídr výpravy Charles Houston se po pádu probral v šoku z bezvědomí, zbitý, se zlomenými žebry, chroptící krev a vůbec netušil, jak to, že jsou naživu. „Co tu děláme? Co tu sakra děláme?“ v naprostém zmatku prý jen mumlal.
„Žádnou horu nevyleze jeden nebo dva muži. Za nimi stojí stín desítek dalších, kteří se snažili, doufali a selhali. Ve svém selhání získali mnohé a my na ty, kdo zvítězili, hledíme s hrdostí, respektem, ale i se smutkem,“ popsal sám Houston později ve své knize o K2.
Tady ale příběh nabírá ty nejtemnější obrátky, ze kterých horolezecký svět dodnes nespí. Když po záchranném zázraku zkrvavení přeživší konečně dolezli do blízkosti dalšího výškového tábora (Camp VII), nechali Gilkeyho dočasně ukotveného ve svahu na dvou cepínech, aby připravili stany pro jeho bezpečný přesun. Slyšeli ho volat a povzbuzovat je.
Když se pro něj o několik minut později vrátili, byl pryč. Ve svahu zela jen prázdná sněhová rýha. Podle oficální verze se těžkou ledovou stěnou prohnala skrytá lavina a bezvládného Arta smetla. Beze stopy. Ale v kuloárech a u piva v základních táborech se dodnes šušká něco mnohem dramatičtějšího. Art Gilkey celou dobu slyšel sténání a kašel svých zmlácených přátel. Věděl, že s ním, s kusem mrtvé váhy, tu horu nepřežijí. Mnozí experti i kolegové se přiklání k teorii, že tenhle statečný chlap na pokraji smrti, sužovaný krutými bolestmi, se sám odepnul a dobrovolně se zřítil do prázdnoty, aby svým zuboženým kamarádům daroval šanci na přežití!
Pete Schoening se po návratu stal žijící americkou legendou. Zůstal skromný a svůj zázračný výkon dlouho bagatelizoval s tím, že „měl prostě jen štěstí na dobrý kámen“. Úspěšně lezl dál, mimo jiné jako první vylezl na Gasherbrum I. Zemřel v roce 2004 na rakovinu, ale rodiny zachráněných horolezců mu dodnes píšou děkovné dopisy s tím, že bez jeho cepínu by nikdy neexistovaly. Sám cepín je dnes vystavený jako svatá relikvie v horolezeckém muzeu.
To Charles Houston kvůli tragédii na chvíli na lezení zanevřel, ale nakonec se stal jedním z největších světových expertů na výškovou nemoc. Pomohl zachránit tisíce životů svou lékařskou výzkumnou prací. Tělo Arta Gilkeyho nebylo léta k nalezení. Až v roce 1993, čtyřicet let po tragédii, vydal ledovec jeho pozůstatky na úpatí hory. Dodnes je na K2 památník zvaný Gilkey Memorial, kam horolezci pokládají kameny a jména všech, které si »Divoká hora« za ta léta vzala.
Témata:
blesksport, Seattle, smrt, Houston, svah, horolezec, Karákóram, Charles Snead Houston, Peter Schoening, George Bell
