Saňák otevřeně o Spartě: Jílkovi jsem říkal pravdu. Jaký byl Haškův konec?

Jsou to více než dva měsíce, kdy jste společně s Václavem Jílkem skončili ve Spartě. Už jste stihl tuhle skutečnost vstřebat?
„Je pravda, že času na přemýšlení jsem i s ohledem na pandemii koronaviru měl dostatek. Víte, já jsem typ, který se snaží si vzít z každého angažmá co nejvíc. Ať už bylo úspěšné nebo ne. Vyvodil jsem si z působení nějaké závěry, co jsem jako asistent trenéra mohl udělat jinak a co se povedlo. Musíme to vzít tak, jak to je. Ve Spartě jsme úspěšní nebyli, říkat cokoli jiného by byl nesmysl. Chci se z toho ponaučit a jít dál.“

Mluvíte o tom, že jste něco mohl udělat jinak. Co konkrétně?
„Určitě bych ze své pozice víc tlačil na to, abychom v zimě někoho přivedli. Cítili jsme, že potřebujeme mužstvo doplnit.“

K tomuto tématu se ještě dostaneme, ale vezměme to postupně. V létě jste přicházeli s Václavem Jílkem v roli trenérů, kteří konečně vtisknou mužstvu charakteristický způsob hry a jasnou tvář. Nebyla tahle očekávání až přehnaně vysoká?
(zamyslí se) „Vím, kam tou otázkou míříte. A za sebe to musím potvrdit. Očekávání jsou obrovská. Čekalo se, že dva lidé najednou všechno změní. Na druhou stranu platí, že Sparta na úspěch a dominanci čeká opravdu dlouho, očekávání jsou a budou vždy obrovská. Pro mě je to zpětná vazba v tom ohledu, že člověk samozřejmě chce, aby Sparta jako klub a celý projekt byli úspěšné, ale někdy jsou ta očekávání tak velká, že je zkrátka splnit nelze. A pak narazíte na tu realitu.“

Není to tak, že jste se i vy s kolegou Jílkem trochu přecenili?
„Určitě jsme si mysleli, že to půjde snáz. Já za sebe tedy rozhodně. Je to o rozumném vyhodnocení situace, které byste měl mít, když berete takovou výzvu. Až teď opravdu chápu, co mi vždycky říká Jarda Šilhavý . Tvrdí, že člověk musí mít především pokoru.  Aby neměl velké oči, ale zároveň nebyl podělaný. Je třeba to vyvážit na základě reálného stavu. Jsem z konce ve Spartě smutný. Ale i z tohoto si chci vzít maximum pozitivního pro sebe.“

Hlavní charakteristikou vašeho angažmá byly neustálé rošády na stoperské dvojici, za které jste byli opakovaně pod palbou kritiky. Jak se na neustálé změny ve středu obrany díváte s odstupem času?
„O tomhle jsem hodně přemýšlel. Je jasné, že stabilizace ve stoperské dvojici je vždy důležitá. K mnohočetným změnám nás vedly opakované chyby a zvyšující se tlak na hráče. Otázka tedy zní, jestli jsme i my trenéři měli tomuto tlaku podléhat a bez ohledu na vývoj situace držet stabilní sestavu. To je dilema, které řeším. Zpětně mohu říct, že jsme tu situaci měli spíš stabilizovat.“

Hned v úvodu sezony jste nesplnili jeden z vytyčených cílů, tedy postup do základní skupiny Evropské ligy. V závěru prvního utkání s Trabzonsporem jste ztratili dvoubrankový náskok. Byl to pomyslný zlom?
„Shodli jsme se na tom, že to zlom sezony byl. Do 75. minuty jsme hráli opravdu dobře. Navíc v situaci, kdy nám chyběli fanoušci, kteří nás jinak i přesto, jakými jsme procházeli turbulencemi, skvěle podporovali. Jsem přesvědčený, že s nimi v zádech bychom to zvládli. Bohužel se to nepovedlo, byl to zlomový moment celé sezony. V závěru toho utkání se projevila naše dlouhodobá bolest, tedy křehkost. Byla to velká škoda.“

O křehkosti se v souvislosti se Spartou mluví už několik let. Jak se jí zbavit?
„Máte pravdu, že už to trvá roky. Je zapotřebí, aby z celého klubu šla jednotná energie. Měla by tam být větší homogennost, vzájemné propojení. Je to o přístupu každého jednotlivce. Sparta jako značka si to zaslouží. Pokud se to všechno složí dohromady, může se klub té křehkosti zbavit. Není to o tom, že někde bude napsáno „my jsme Sparta“. Musí to být opravdu cítit.“

Což z vašeho pohledu úplně nebylo.
„Když budu mluvit za sebe, tak na tohle bych se snažil dbát ještě víc. Propojovat lidi víc a víc. Zpětně to vidím jako velmi důležitou věc. Ve Spartě je spousta skvělých a pracovitých lidí, například, v rámci celého realizačního týmu se nám opravdu podařilo nastavit týmový duch.“