Pavel Hartman
Premium
4. července 2020 • 05:00

Jindřiškova zpověď: instalatér, legenda Bohemians a fotbalový poctivec

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Nehraje si na hvězdu. Titul legendy odmítá. Ale splňuje obojí. Josef Jindřišek, 39letý poctivec z podhorské vesničky Plavy, hraje patnáct sezon v české elitní fotbalové soutěži. V dresu pražských Bohemians nasbíral třetí nejvyšší počet ligových startů. Dříč z Ďolíčku se však slávě vyhýbá, radši ve volnu dělá instalatéra.



Příznivci by mu rádi postavili v Ďolíčku sochu. Tak hrdí jsou na svého kapitána. Budou mu navždy vděční za jeho oddanost Bohemce a stoprocentní práci ve prospěch týmu. „Neumím něco ošulit,“ přiznává Josef Jindřišek na střídačce milovaného stadionu ve Vršovicích. Dělník fotbalu? Tenhle přívlastek. „Je pravda, že jsem na hřišti od černé práce. A tu umí ohodnotit jen znalci fotbalu,“ podotýká. Prozradil podrobnosti o svých začátcích, příchodu do Bohemians, receptu na sportovní dlouhověkost i jméno reprezentanta, kterého nemusí.

Byl jste odmalička hráčem na černou práci?
„Určitě. Nikdy jsem nebyl špílmachr. Jezdit po zadku, vybojovat míč a předat ho dál, to byl můj úkol. Nejdřív jsem hrál předstopera. Nechtěl jsem jenom bránit, táhlo mě to i do útoku. Trenér Rada mě začal dávat v jabloneckém áčku na pravého beka, pak i na levého. Do Olomouce jsem šel jako pravý bek a na Bohemku taky. Když střídal Jožka Weber na lavičce Pavla Medynského, dal mě na posledních šest kol z beka na prostředek zálohy, protože jsem byl zodpovědný. A když jsme spadli, litoval, že to neudělal dřív.“

Vidíte, a teď jste uprostřed ligové zálohy stále, i když vám táhne na čtyřicítku. Po kom máte tak zdravý kořínek?
„Nevím. Spíš je to o tom, že jsem odmalička sportoval. Dělal jsem víc sportů, které mi pomohly. Do patnácti let jsem závodně kombinoval fotbal a běžky. Fyzičku z běžek jsem měl ve fotbale navíc a myslím, že mi to vydrželo.“

Jaký jste byl běžkař?
„Docela mi to šlo, byl jsem druhý v Severočeském kraji. Vyhrával jsem spíš díky zarputilosti, dnes už je to víc o technice. Vím to, protože mám dvě holčičky, které také jezdí na běžkách. Starší bude za chvíli čtrnáct a zírám, jak rychle se naučila techniku. Po nás trenér nechtěl, abychom byli nejlepší. Bral to stylem, aby děti chodily ven a bavily se. Shodou okolností vedl i obě moje holky.“

Takže se potatily.
„Starší je cílevědomá. Když si něco řekne, jde za tím. Má obrovský dar v tom, že když jí trenér řekne - dej tu ruku takhle, uvědomí si to a udělá to.“

Byl jste také takový?
„Ne. Já jsem skočil na běžky a prostě jsem to urval. Dokud jsem mohl, tak jsem jel. Byli jsme z vesnice, ze Sokola Plavy, takže jsme neměli tolik peněz a lyžařské vybavení nebylo takové, jaké měli soupeři. Pamatuji si dodnes na jeden závod. Po hromadném startu jsme to rozjížděli soupaž, a jelikož jsem měl sílu, tu rovinku jsem vyhrál. Pak byl kopeček, to jsem to ještě držel. Ale když jsme jeli dolů, ostatní mě dojeli a předjížděli.“

Rozhodla zkrátka kvalita lyží.
„Byli jsme malý oddíl a v něm se lyže dědily. I tak se ale několikrát podařilo, že jsem vyhrál. Když jsem v létě běhal přespoláky, v nich jsem vyhrával hodně. Jednou jsme měli závod v Jablonci nahoře na kolečku. Kluci se bavili před startem mezi sebou a najednou vykřikli: Je tady Jindřišek? Já jsem se přihlásil a oni zahlásili: A je to v prdeli.“

Měli pravdu?
„Před cílem byl krpál, kde jsem zabral, jenže jsem zapomněl dýchat. Nahoře jsem nemohl popadnout dech. Oni mě předběhli a byl jsem nakonec čtvrtý. Kdybych pořádně dýchal, vyhrál bych. Měl jsem sílu a do kopce jsem si věřil. Však mi to taky trenér dal pěkně sežrat. V kopci na mě křičel: Dejchej, dejchej!“

Sportovní geny jste měli v rodině?
„Ne. Táta nesportoval, jezdil kamionem. Navíc naši se rozvedli ještě předtím, než jsem se narodil. A mamča? Ta nesportovala vůbec. Byla ve fabrice a do ničeho nás nenutila. Ani nemusela, já jsem miloval fotbal od začátku a šel jsem za ním. Když jsem byl v dorostu a ještě jsem neměl žádnou smlouvu, dělal jsem si doma srandu. Kroutil jsem ručičkama a říkal jsem: Ručičky, nebojte se, vy makat nebudete. A pak jsem si klepal na nožičky a opakoval jsem: Nožičky, vy mě budete živit.“

Kdy jste začal tušit, že by vás nožičky mohly opravdu živit?
„Od začátku. Ale byla tam spousta zádrhelů.“

Například?
„V dorostu v Jablonci mě přeřadili k o dva roky starším klukům. Pan Havlík mě nestavěl. Doma jsem v jednu chvíli i říkal, že skončím s fotbalem. Mamča mi radila: Vydrž, ono se to obrátí. Měli jsme jet halový turnaj. Já jsem doma škobrtnul o práh, kůžička na prstu se mi malinko odlepila, bolelo mě to a dostal jsem záminku, abych nikam nejel. A protože tenkrát nebyly telefony, nemohl jsem se trenérovi omluvit.“

Josef Jindřišek představuje spolehlivost na hřišti, nevyhýbá se ani práci mimo hřiště
Josef Jindřišek představuje spolehlivost na hřišti, nevyhýbá se ani práci mimo hřiště

Vynadal vám?
„V pondělí na tréninku se mě zeptal, proč jsem nebyl na turnaji. Vysvětlil jsem mu důvod. Ale jelikož mě nestavěl, neměl potřebu mě peskovat. Potom jsem za ním zašel, jestli se můžu vrátit ke své kategorii, že chci hrát. On na to, že pokud mě vezme pan Kopal zpátky, tak klidně. No a pan Kopal mě hned objal a řekl mi: Pepíčku, jasně! A fotbal mě zase začal bavit.“

Ještě někdy hrozil fotbalový konec?
„Při přechodu z dorostu do chlapů. V Jablonci vybrali šest nejlepších dorostenců, kterým dali vybavení áčka. Oblečení, tašky, kopačky. Já jsem mezi nimi nebyl. Vadilo mi to, protože jsem věděl, že patřím mezi nejlepší. Ale o to víc jsem se do toho zakousl.“

A vyplatilo se.
„Ligu hráli z té šestky jen dva kluci. A já, který jsem nevyfasoval nic, jsem se dostal nejdál. Řekl jsem si: Nemáš věci, no a co? Ježišmarjá, i bez nich se dá hrát fotbal a furt patříš mezi nejlepší.“

Byl jste asi odmalička zvyklý překonávat překážky. Jste ze sedmi dětí a nemohl jste mít, na co si vzpomenete.
„Vyrůstal jsem ve skromnosti. Ale neměnil bych. Co jsem měl, to mi stačilo. Nemohl jsem říkat, že bych chtěl troje boty. Měl jsem jedny, ve kterých jsem chodil do školy. A na ven jsem nosil gumotextilky (hadrové kopačky). Ty byly obuv čísla jedna, protože jsem furt kopal. Na louce, na škváře. Boty do školy jsem na ven brát nemohl. Když to porovnám s mýma holčičkama, ty si můžou vybírat, v čem půjdou ven. Je už jiná doba.“

Připomínáte jim, jak to bylo dřív?
„Říkám jim to pokaždé, když berou něco jako samozřejmost. Ne úplně pokaždé si to uvědomí, ale většinou ano. Starší Lucinka mi odpovídá: Tati, já vím, já vím. Opakuju jim, že až něco nebude, pak teprve budou koukat. Zespoda se na lepší podmínky zvyká rychle, ale svrchu dolů je to horší. Pád dolů je těžký.“

iSport Premium nyní pro nové předplatitele jen za 1 Kč za první měsíc + zdarma vstup do saunového světa>>>

Pamatujete si na svoje první kožené kopačky?
„Byly to kopačky Mitre, kupoval jsem si je v dorostu v Jablonci. Ale vlastně ještě předtím jsem dostal pumy. Ty mi koupil trenér Zdeněk Bryscejn, který mě dostal do Jablonce. Pochází od nás, hrál za Plavy fotbal. Potom začal trénovat v Jablonci žáky a vzal si mě tam. Je to můj fotbalový táta. Na ten trénink ve Vrkoslavicích nezapomenu. Přinesl na něj krabici Puma a dal mi ty kopačky. Věděl, že jsem na ně neměl peníze.“

NEJVÍC ZÁPASŮ ZA BOHEMIANS
Zdeněk PROKEŠ 294
František JAKUBEC 260
Josef JINDŘIŠEK 259
David BARTEK 253
Antonín PANENKA 230
Pavel CHALOUPKA 219
Zdeněk HRUŠKA 217
Jiří ONDRA 213
Miroslav VALENT 204
Stanislav LEVÝ 202

Fantastický dárek!
„Pro mě určitě. Nevím, jak na to koukali ostatní kluci. Ale ve své kategorii jsem patřil mezi nejlepší, tak snad na to nehleděli. A hlavně: většina z nich byla z úplných rodin, takže měli maminku i tatínka. Já jsem měl jen maminku, která chodila do práce, a ještě nás bylo tolik. Takže to, doufám, pochopili. Nebo možná ani nevěděli, že jsem měl ty kopačky od pana trenéra.“

Je štěstí narazit na trenéra s takovým srdcem.
„Dodneška si pamatuji, jak jsme měli jet na turnaj do Švédska. Platilo se dva a půl tisíce. Pan Bryscejn mi řekl, ať se zeptám maminky, kolik může dát. Mamča řekla pět set korun. Přišel jsem na trénink a povídám trenérovi: Může dát pět set korun. On na to: Jo, dobrý. A zbytek zaplatil buď on, nebo se to nějak udělalo, protože jsem jel.“

Musel to být pro vás obrovský zážitek.
„Byli jsme s Jabloncem dvakrát ve Švédsku a dvakrát ve Francii. Tam jsme hráli turnaj v Avignonu. Skončili jsme na druhém místě, ve finále jsme prohráli s místním klubem. Ale v semifinále jsme porazili Barcelonu 2:0.“

Takže to byl ještě větší zážitek než výlet na sever Evropy.
„Komu se poštěstí za život porazit Barcelonu? (usmívá se) Jsem za to rád. Dodneška mám schovaný článek v novinách, protože mi je

Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+

Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!

Koupit
Vstoupit do diskuse
0

FORTUNA:LIGA - první fotbalová liga 2023/2024

Nejvyšší česká fotbalová soutěž FORTUNA:LIGA se i v sezoně 2023/2024 odehraje ve formátu s nadstavbou. Vrací se skupina o Evropu, protože české týmy budou mít v nadcházející sezoně opět pět pohárových účastníků. Titul obhajuje Sparta Praha.

Základní část - tabulka a rozpis zápasů Dresy iSport Index Sestřihy zápasů VIDEO momenty Fantasy liga

Stránky klubů: Viktoria Plzeň * Slavia Praha * Sparta Praha * Bohemians 1905

Fotbal dnes * Liga mistrů * Evropská liga * Konferenční liga




Články odjinud


Články odjinud