Pudil: Zatím není co slavit

„Asi tři metry před vápnem jsem si zařval o míč, spoluhráč mi ho dal a já se snažil obstřelit šajtlí protihráče přede mnou. A povedlo se. Míč zapadl do horního růžku,“ vyprávěl Pudil, opora Genku.

Líbil se vám?
„Mně osobně se líbil. I kluci říkali, že to byla hezká střela.“

Vy jste nastoupil až v 65. minutě, v 70. jste se už radoval. U míče jste byl poprvé v utkání?
„A víte, že asi ano? Byl jsem na hřišti asi čtyři minuty, před tím jsem snad jednou hlavičkoval, tohle byl první kontakt nohou a šlo to do brány.“

Trenér vás tlačí do obrany. Kde jste nastoupil?
„Jako levý obránce.“

Slavil jste pak první trefu?
„Zatím ne. Není důvod, jeden gól nic neznamená, já jich potřebuju dát víc. Slavit můžeme až na konci sezony.“

To fotbalisté říkají rádi. Ale opravdu jste první gól v cizině, a ještě takhle parádní, neoslavil ani trochu?
„Opravdu ne. Sice je to první gól v zahraničí, ale já si to tak neberu, dal jsem už gól v Lize mistrů, v reprezentaci, a jak se říká – jedna vlaštovka jaro nedělá.“

Ani dres na památku jste si neschoval?
„Vůbec nic. Jak říkám, já potřebuji dát gólů více.“

To nezní vůbec romanticky…
(úsměv) „Já si takové věci schovávat nepotřebuju, pak si třeba schovám dres, když se nám povede získat titul.“

A kolik jste zaplatil jako zápisné?
„Nikdo mi nic neříkal, tak uvidím, jestli se něco ještě vyklube, ale na tréninku to taky nikdo nepřipomínal, takže asi žádné nebude.“

A sám se o něj hlásit nebudete.
(úsměv) „To ne, ale za chvíli mám narozeniny, do kabiny asi přinesu nějaké dorty, takže se s klukama podělím takhle.“

Na konci září vám bude třiadvacet. Když úplně vynechám fotbal, co si přejete?
„Asi nic, hlavně aby to klapalo v rodině, teď jsem nadmíru spokojen. Ještě se natrvalo prosadit do základní sestavy a bude to fantastické.“