Robert Enke, člověk s obrovským srdcem. Tak bude na svého spoluhráče z Hannoveru, který kvůli těžkým depresím skočil v úterý 10. listopadu pod vlak, navždy vzpomínat český reprezentant Jiří Štajner.
Po sebevraždě dvaatřicetiletého Roberta Enkeho, německého brankáře číslo jedna a kapitána Hannoveru, byl dlouho v šoku. Když nesl v neděli v hannoverské aréně před čtyřiceti tisíci smutečními hosty rakev s jeho ostatky, plakal.
O den později se však společně s kamarády z týmu vrátil opět do práce. „Je to těžké, ale život jde dál,“ řekl Štajner před včerejším tréninkem. A pak se vrátil k tragédii, jež otřásla celým sportovním světem.
Kde vás zastihla zpráva o Enkeho nečekaném činu?
„Doma. Žena byla v kině, já jsem se večer koukal na televizi, když v tom mi najednou volá v devět hodin jeden novinář. Povídám si: Proč mi volá? Vezmu sluchátko a on mi říká, že Robert je po smrti. Myslel jsem si, že si dělá srandu. Pak jsem si otevřel internet a už to bylo všude. Nechápal jsem to, absolutně jsem to nechápal. Neuvěřitelné!“
Věděl jste hned i to, že si sám sáhl na život?
„Ne. Nejdřív jsem si myslel, že šlo o nehodu na přejezdu, protože i v tom smyslu se něco psalo na internetu. Potom mi volali kluci z mančaftu, že jsou u stadionu a už se objevila verze o sebevraždě. Říkám si: Ty vole… Druhý den ráno jsme se sešli v kabině. Stáli jsme tam a všichni jsme koukali do země. Nálada žádná. Manažer pak jen oznámil, co se stalo, a zrušily se tréninky. V jednu se konala tiskovka, kde řekli, že byl Robert těžce nemocný.“
„Vůbec. V neděli Robert odchytal derby s Hamburkem. V pondělí po zápase jsme měli výklus a on šel do posilovny. To dělával po každém zápase. V úterý nejel na reprezentační sraz, protože měl dohánět tréninkový deficit, který nabral kvůli žaludeční infekci. Měl šestinedělní výpadek. A tak byl v úterý pro něj nachystaný individuální trénink. Ale on dopoledne zavolal doktorům, že už mu je dobře. Že tuhle přípravu nepotřebuje. Jako by jim už lhal….“
Vážně jste nepostřehly žádné náznaky, že to s ním jde z kopce?
„Ne. Vůbec jsme o tom nevěděli. O jeho depresích jsme se dozvěděli až v pondělí, tedy den po té tragédii, kdy se o nich otevřeně mluvilo na tiskové konferenci tady v Hannoveru. Pro většinu z nás to byla absolutní novinka.“
Takže někdo z mužstva měl přece jen tušení?
„Tři lidi něco tušili. Jeden hráč a dva fyzioterapeuti. Ale nikomu to neřekli. Nebyl důvod. Robert byl v pohodě, nikdo na něm nic nepoznal.“
Opravdu?
„Opravdu. Robert byl poprvé hospitalizovaný ještě před příchodem do Hannoveru. Když skončil angažmá ve Fenerbahce Istanbul, tak se v roce 2003 obrátil na specialistu v Kolíně nad Rýnem. A vyléčil se! Pět let nepotřeboval žádnou pomoc. Vůbec nic! Až teď se mu to před dvěma měsíci vrátilo.“
Bez toho, aniž by to šlo pouhým okem postřehnout.
„Přesně tak. To nešlo poznat. Celou dobu vypadal jako zdravý. Nedávno sice v šatně šest neděl nebyl, ale to bylo kvůli té střevní infekci. Poslední tři týdny už v kabině zase normálně seděl a byl naprosto v klidu. Držel se sice jako vždycky zpátky, ale nic na něm nebylo poznat.“
Psychické problémy skrýval před okolím proto, že měl panickou hrůzu z toho, že by se to provalilo ven.
„Končila mu v klubu smlouva, chtěl být reprezentační jedničkou a bál se, že kdyby se do toho pustila německá média, tak by se mu všechno mohlo zhroutit.“
„Tak určitě nebyl ten, který by v kabině dělal srandu. Ale žádnou legraci nepokazil. Uměl říct i vtipnou věc. My se každý pátek před zápasem chodíme dívat od půl deváté večer na bundesligu a Robert chodil s námi a normálně se bavil. Ale hlavně žil pro fotbal. Měl ho na prvním místě, byl to pro něj životní elixír.“
I jeho manželka mluvila o tom, že fotbal nade vše miloval. Předpokládám tedy, že byl absolutní „profík“. Je to tak?
„Stoprocentně. Plně se fotbalu oddal. Trénoval pořád naplno. Všechny tréninky ho bavily. Nikdy neřekl, že by ho to nebavilo. Ani jednou v týdnu. Na tréninku dělal všechno na sto procent, vždyť on ani na něm nedělal žádné chyby.“
Osud mu však kladl do cesty těžké překážky. Tou největší byla smrt dvouleté dcery na vrozenou srdeční vadu. Prý ohromnou bolest léčil prací?
„Jo, hned chytal. V pátek nebo v sobotu zemřela a za týden v sobotu už stál v bráně.“
Podle všeho ovšem na tuhle ránu nenašel lék.
„Oni už před narozením věděli, že bude mít Lara srdeční vadu. Přesto se rozhodli, že to zkusí. Ale dva roky skoro nebyla doma. Většinu času musela trávit v nemocnici. Absolvovala operace a měla naději být v pořádku. Robert s ní byl i na hřišti, potom slavili dvouleté narozeniny. Jenže pak měla nějaký malý zákrok a ……(nedopoví). Překousnout toho ale musel hodně.“
Třeba?
„Před rokem měl být jasnou jedničkou německého nároďáku. Jenže přijel na soustředění a zlomil si tam ruku. No a teď měl být zase jedničkou a chytl tu infekci. To už říkal do novin: Proč teď? Proč já?“
Postupně se všechno na něj nejspíš nabalovalo. Na druhou stranu však nemohl být vnitřně slabý, když se před osudovým rozhodnutím dokázal poprat s nemálo životními nástrahami.
„To ne. Ale neměl absolutně žádné sebevědomí. Byl jednička, přesto se držel zpátky. Když vidíte jiné německé brankáře, jaká mají ramena, tak on se s nimi v tomhle směru nemohl měřit. Přitom byl lepší než oni.“
Však také bydlel v ústraní. Na statku společně s osmi psy.
„Byl to neuvěřitelný člověk s obrovským srdcem. Angažoval se pro jednu nadaci na ochranu zvířat. Když byl v Portugalsku, tak posbíral na ulici všechny možné potulné psy a měl je doma. A nejen je. Měl i kočky, koně. Bral si dokonce další psy z útulků. Prostě člověk s mimořádným srdcem.
 |
Ve čtvrtečním deníku Sport najdete: |
| » celý rozhovor s Jiřím Štajnerem O čem mluví: » Jak prožíval Enkeho pohřeb? » Znal Štajner manželku Enkeho? |
