V dobrém: Roman Číhal (28) je úkaz. Nevšední zjev se specifickým chováním a koníčky. Před šesti lety dal v tuzemském poháru Olomouci úžasný gól téměř z půlky hřiště. Tento kousek do jeho naturelu krásně zapadá. „Jsem exhibicionista,“ přiznává v upřímné zpovědi obránce třetiligového Hulína, jehož fotbalový rozlet zabrzdil podmínečný trest na čtyři roky. A také mraky vypitého piva.
Když vypráví, co všechno dělal a zažil, máte pocit, že žijete šíleně nudně. Stoper Roman Číhal jede neustále na plné pecky. Až z toho má někdy bolehlav. „Mám rád život. Když vyšla akce na pátek a zápas na sobotu, bylo to těžké.,“ líčí někdejší talent Zlína, jenž hraje v kapele na baskytaru a na klávesy, i když to neumí. Kouzelnické vystoupení s ručníky mu ale šlo parádně. Jenže mu ubyl kolega, stal se nedávno starostou Martinic. Už se jaksi nehodí, aby šaškoval na svatbách s holým penisem…
Co vím, tak jste se chtěl stát profesionálním vojákem. Povedlo se?
„Měl jsem jet do Prahy na závěrečné testy před základním výcvikem, ale dva dny předtím jsem si udělal na tréninku výron v kotníku. Asi by nebyl problém to celé odložit. Nakonec jsem uvážil, že se mi nejvíc líbí tady. V Martinicích mám deset nejlepších kamarádů. S přítelkyní jsme zjistili, že by to nebylo to pravé ořechové. Jako voják bych byl furt pryč. Je fakt, že jsem chtěl radikální změnu v životě. Nakonec jsem ji našel v přítelkyni. Ta mě trošku zklidnila, je to můj motor.“
Věříte, že byste na testech uspěl?
„Do armády jsem hodně chtěl a jsem přesvědčený, že by mě vzali. Fyzické testy bych snad udělal a psychologických jsem se nebál. Úplný blbec, doufám, nejsem. Lákala mě práce v týmu. Směřoval bych to k tomu, abych dělal řidiče. Teď jsem na pracáku a dělám si řidičák na kamion. S kamarády přemýšlíme o autodopravě, bagrech. Práce se nebojím. Nejsem typ, co se bude válet a mít jen pár tisíc za fotbal.“
Jaký je váš vztah k armádě?
„Doma mám kalhoty-maskáče, známky, brýle-pilotky…Ale když jsem o tom pak přemýšlel, přišla mi vojna jako poslední řešení. Když už fakt nevíš, co se sebou. Chtěl jsem vypadnout, ale mezitím jsem si našel skvělou přítelkyni. Ta mě odtáhla od rodičů, kde jsem dal nádobí do dřezu a za hodinu tam nebylo. Přestěhovali jsme se do Holešova a zkoušíme, jestli spolu můžeme fungovat.“
Co stíháte kromě hraní za Hulín?
„Teď trénuju v Martinicích chlapy ve III. třídě. Předtím jsem rok a půl vedl žáky, ale na to nemám nervy. Buď jsi učitel, anebo nejsi. Já nemám rád, když někdo neumí základní věci, nehodlá se dál posouvat a přijde jen proto, že ho tam poslali rodiče. Tohle mě nebavilo.“
Prý jste byl v mládežnických kategoriích talent. Hrával jste za Zlín s Lukášem Pazderou, Michalem Malým… Proč jste to nedotáhl do první ligy jako oni?
„Nemyslím, že jsem byl nějaký velký talent. Pazdy (Pazdera) byl určitě větší. Většinou jsem se pohyboval na pomezí lavičky a základu. Spíš mě zdobila poctivost, chodil jsem na každý trénink. Vrátilo se mi to aspoň tak, že hraju třetí ligu. Určitě byla obrovská chyba ten podmínečný trest na čtyři roky. Bylo mi osmnáct, udělal jsem blbost. Tohle byl zlom, mohl jsem to dotáhnout výš. Takové věci se v klubu, jako je Zlín, netolerují. Vyloženě mě nevyhodili. Tvrdili, že nade mnou nezlomili hůl. Jenže od té doby jsem nenastoupil ani do jednoho zápasu. Tak jsem se naštval a odešel. Vadilo mi, že mi to neřekli na rovinu.“
Slyšel jsem, že nejste zrovna vzor fotbalového profíka. Pivo vám hodně chutná, viďte?
„To jo, bez debat. Mám rád lidi, kolektiv, život. Když vyšla akce na pátek a zápas na sobotu, tak to bylo těžké. (úsměv) Snažil jsem se skloubit všechno dohromady, nacpat to do dvou dnů. Ale vím, že to pokaždé nejde. Jak už jsem říkal, přítelkyně mě zklidnila.“
Je pravda, že jste donedávna přes noc řídil taxi a dopoledne se občas nestíhal dostavit na zápas?
„To jsem dělal právě jako prevenci, abych nepil. Když týden makám, neumím si pak zajít na tři piva. Tak jsem si řekl, že budu v noci řídit. Sice jsem byl do tří do čtyř vzhůru, ale pak jsem si pospal. Žádný zápas jsem kvůli tomu neprošvihl. Jen asi dvakrát jsem zaspal a dorazil na poslední chvíli. Do Olomouce jsem za současného trenéra Lehkoživa přijel nějakých deset minut před utkáním a samozřejmě jsem nenastoupil. Předchozí kouč Pospíšil mě v podobném případě dokonce stáhl o prémie. Na to jsem nemohl nic říct, jen sklopit hlavu a uznat chybu.“
Pivo si dáte s chutí, ale panáky prý nepijete. Sedí to?
„Přesně tak. Zvládnu víc piv, ale tvrdé mi nechutná. Někdy mě kluci přinutí, většinou po narození dítěte. Když je dobrá akce, ze slušnosti si panáka dám. Stačí mi málo. Pak se vysvlékám a tančím nahatý na stole. (smích) Další den si polovinu věcí nepamatuju.“
Jak se vyvíjí vaše hraní na baskytaru v martinické kapele Orion?
„K tomu jsem se dostal jako slepý k houslím. Dva kamarádi, otec se synem, kteří hrají převzaté skladby na svatbách a plesech, potřebovali záskok za muzikanty. Hudbu mám rád, každý žánr. Tak jsem vzal basu, trošku se to naučil a šel na to. Já jsem takový víceúčelový. Teď byla plesová sezona, za dva měsíce jsme měli asi šest vystoupení. Mým vrcholem bylo vyhlášení ankety o nejlepšího sportovce Kroměřížska. Mezi námi, já na to vůbec hrát neumím.“ (smích)
Opravdu ne?
„Dali mi basu, protože má pouze čtyři struny. Z Youtube jsem odkoukal nějaké grify. Chce to mít jenom koule, udělat show kolem. Myslím, že s tímto nemám moc problém. Není legrace stoupnout si před dvě stě lidí na ples a něco předvádět. Měl jsem hrozný strach, že přijde nějaký muzikant a odhalí mě. Jako ve filmu Vrchní, prchni.“
Ještě se to nestalo?
„Nedávno ano, a bylo to docela nepříjemné. Tak mi borci radši dali klávesy, na které jsem odehrál poslední dva plesy. Na ty samozřejmě taky neumím, ale jde to líp zakrýt. (úsměv) Jinak hudební geny mám. Děda byl bubeník a brácha hraje v kapele. Byli druzí v soutěži „Česko Slovensko má talent“ a dnes spolupracuje v Praze s Mirem Šmajdou. Taky stříhá hudbu na počítači, na to je hrozně šikovný. Má umělecké sklony, fotbal neumí.“
Vizáží jste rocker.
(úsměv) „Vizáž je víceméně také dílo přítelkyně. Má ráda vousy, takže mě dohnala až k takovému extrému. Už ale přemýšlím, že to shodím a stane se ze mě zase na chvilku hezký kluk. Když jsem dělal řidiče a jezdil denně šest set kilometrů, poslouchal jsem cestou rádio. Takže znám spoustu písniček.“
Do čeho se ještě odhodlaně pouštíte?
„Jednou kamarádka v hospodě bědovala, že nemá nikoho na pizzu a já říkám, že strašně rád vařím. Ukázala mi, jak na to a už dva večery jsem dělal pizzu. Jen za útratu. K tomu jsem členem Sokola v Martinicích, obnovili jsme uliční turnaje ve fotbale. Letos bude už třicátý ročník, takže to uděláme ve větším. Pozveme nějakou kapelu a tak.“
Popište ještě vaše vyhlášené kouzelnické vystoupení s ručníky.
„S tímto číslem jsme s kámošem objížděli svatby. Nacvičovali jsme ho čtrnáct dní, každý den po dvou hodinách. Docela opruz, ale když jsme se to naučili, bylo to v pohodě. Na nahém těle si různě vyměňujeme ručníky, nakonec nám zbude jeden úplně malý. Nevěsta šla vždycky dopředu, aby lépe viděla a lidi to bavilo…Zjistil jsem, že penis má tři fáze. Ta třetí je zcvrkloň, do které jsem se dostal z nervozity při vystoupení. To jsem se trošku styděl, že by si někdo mohl myslet, že mám takového pinďu. (úsměv) Byla to super zkušenost. Bohužel můj parťák, který mě do toho nahecoval, se stal v Martinicích starostou. Bylo by blbé, kdyby pokračoval. A druhého blázna už těžko seženu.“
Jak vás před šesti lety napadlo ve 3. kole domácího poháru proti prvoligové Olomouci vypálit skoro z půlky hřiště?
„To bylo úplné zatmění v hlavě. Vyloženě náhoda. Když jsem v uvozovkách nesmyslně vystřelil, slyšel jsem našeho trenéra Pospíšila, jak řve: „Čihy, co zas děláš?!“ Balon letěl a on mi nadával. Pak z toho byl gól a on jenom kroutil hlavou. Stejně jako polovina kluků, která si říkala, že zrovna já…(úsměv) Ta druhá se radovala.“
Ten večer navzdory porážce 1:3 a vyřazení patřil vám, co?
„Bylo to fajn. Když se podíváte v televizi na zprávy a jste tam v takové souvislosti zrovna vy, je to super. Akce trvala asi týden a stála mě pár tisíc. Olomouc tehdy soupeře válcovala, v lize byla třetí. Hodně se o ní mluvilo a u nás se chudáci natrápili. Hráli za ně Michal Hubník, Kalas, Hořava…Skoro do 80. minuty jsme vedli 1:0. Já jsem předtím klasicky chytil křeče, do toho nadváha. S ní taky nejsem úplně kamarád. Takže jsem musel střídat.“
Trenér Jindřich Lehkoživ říkal, že jste někdy na hřišti až moc sebevědomý. Souhlasíte?
„Je to tak. Mám rád fotbal a u stopera není kreativita tolik vítaná. Někdy vymýšlím v uvozovkách geniální přihrávky, balony křížem. Dřív jsem hrával defenzivního záložníka, měl jsem v sobě dávat to naslepo z jedné strany na druhou. Za to jsem byl v mládí ceněný. Se svýma nohama jsem v pohodě překopl hřiště a vpředu jsem měl dobré pilníky jako třeba Zdeňka Konečníka, kterým jsem to dával.“
ROMAN ČÍHAL
Narozen: 19. října 1987 (28 let)
Pozice: stoper
Klub: Spartak Hulín (MSFL)
Kariéra: Martinice, Zlín, Bystřice pod Hostýnem, Martinice, Roštění, Hulín
