Elegantní vstupní brána, prostorná krytá tribuna, vířivka v kabině... Vážně jsou tohle kulisy pro okresní přebor? Ale ano, jsme v Lázních Bohdaneč. Klub z východočeské periferie má pestrou historii: před 20 lety slavil senzační postup do ligy, pak na čas zanikl, ale teď už zase dýchá. „Konec experimentů, děláme vesnický fotbal,“ tvrdí kluboví šéfové. Tak hurá na exkurzi!
Dvě maminky stojí na balkoně nad tribunou, usrkávají kávu a od zábradlí spokojeně sledují svoje syny. Osmiletí prckové pobíhají s míčem u nohy po pečlivě sestřiženém trávníku, který se zkraje jara nádherně zazelenal.
Když se tihle kloučci narodili a začali nasávat život, byl fotbal v jejich městě mrtvý. V areálu na kraji Lázní Bohdaneč rostl plevel po pás dospělého člověka, na hlavní budově padala omítka a vstup sem byl na vlastní nebezpečí. Nebýt dvou zrezlých branek, nepoznali byste, že jste na fotbalovém hřišti.
„Prostě regulérní džungle,“ prohodí Tomáš Jupa. Sekretář bohdanečského klubu je bodrý chlapík, jenž umí poutavě vyprávět a často se usmívá. Když ale vzpomíná na horší časy, nápadně ztiší hlas a v očích má smutek.
Ještě jako běžný fanoušek zažil euforii před dvaceti lety, když na jaře 1997 Lázně Bohdaneč slavně postoupily do první ligy. Málokdo si to dokázal představit, ale stalo se: městečko s třemi a půl tisíci obyvateli hrálo se Spartou, Olomoucí či Libercem. Pamatujete? Do branky si stoupl exreprezentant Petr Kostelník, před ním tvrdil muziku fotbalový cestovatel Luboš Kubík, v útoku sbíral zkušenosti mladý Marek Kulič ...
„Trvalo to jedinou sezonu, ale stálo to za to,“ tvrdí dnešní šéf bohdanečského fotbalu David Martínek. „I za těch jedenáct bodů, které se pořád omílají,“ připomene sekretář Jupa antirekord nejhoršího týmu v dějinách samostatné ligy.
| Očima Luboše Kubíka, bývalého hráče Lázní Bohdaneč |
| „Vážně je to už 20 let, co jsme postoupili do ligy? Vzpomíná se na to krásně, měli jsme skvělou partu; některé kluky jsem znal ještě z hradeckého dorostu. Já se v roce 1995 vrátil po zranění z Německa a v Bohdanči, kde se tenkrát hrála třetí liga, jsem se dostával zpátky do formy. Postupem do první ligy se paradoxně všechno zlomilo, klub narazil na svůj strop. Chybělo zázemí, funkcionáři i peníze, víc než rok to v lize prostě nešlo. Na vesnici je maximem asi divize, což se ukazuje v sousedních Živanicích.“ |
Do svého životního díla se ve východočeských lázních zkraje 90. let minulého století pustil jeden z proslulých fotbalových mecenášů Jiří Novák. Místní patriot a podnikatel pumpoval do fotbalu peníze, nalákal hvězdy a dotáhl Atlantic, jak se klub tenkrát jmenoval, mezi šestnáct nejlepších fotbalových klubů Česka.
Novák se o svoje vzpomínky s deníkem Sport nepodělil, tak dejme slovo Jupovi: „Byl to experiment na vesnici, ale aspoň jsme v lize byli a zkusili jsme si to.“
Následovaly dva roky ve druhé lize, odliv kapitálu, sloučení se Slovanem Pardubice a konec. Novák časem odešel do sousedních Živanic (nyní divize) a od roku 2003 areál v Bohdanči pustl. Smutný pohled.
„Panu Novákovi se zazlívala spousta věcí, ale ono to nejde pořád dál. Fotbalem žil, jenže jednoho dne se nejspíš dostal do bodu, kdy už nemohl dál a řekl si, že to sám dělat nemůže,“ vykládá Martínek. „Drnovice, Blšany, my... V dlouhodobém horizontu nebylo možné velký fotbal na vesnicích utáhnout, tyhle kluby do ligy nepatřily.“
Možná je dobré si připomenout bohdanečský příběh právě nyní u příležitosti Velikonoc. S trochou nadsázky: s Ježíšem Kristem to šlo rychle, na zmrtvýchvstání mu stačil jediný víkend, zato fotbal v Lázních Bohdaneč potřeboval osm let.
Vzkříšení přišlo teprve v roce 2011, byl u toho dnešní předseda Martínek. Spolu s pozdějším bohdanečským starostou Ladislavem Štěpánkem a dalšími dvěma srdcaři se už nemohli dívat na to, jak se z někdejší perly města stává čím dál bolavější vřed.
GALERIE | Podívejte se, jak to dnes vypadá na stadionu Lázní Bohdaneč
„Začátky byly složité, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom to vzdali,“ poznamená Martínek. V Lázních Bohdaneč se dělo v podstatě totéž, co předloni na brněnských Lužánkách. Vymýtit hřiště, zprovoznit přesvědčit
Do klubového loga přiletěl místní symbol čáp a sháněli se hráči, bez nich bývá fotbal slabší. „Ještě dneska si vybavuju, jak jsem chodil po Bohdanči a lepil na popelnice a ploty náborové plakáty pro děti,“ líčí klubový manažer a trenér dorostu Jiří Zackl.
Dnes v klubu hraje 164 dětí, áčko patří do okresního přeboru (zatím je třetí) a otužilecká sekce chodí trénovat do nedalekého rybníka. Pozor, tohle nejsou seriálové Houslice: z ligové éry zůstalo nadstandardní zázemí s malou posilovnou, saunou, regeneračním bazénkem a vířivkou. Při zápasech nemusíte stát u klandru, sedí se na pohodlné tribuně.
„Od soupeřů slyšíme, že je tu radost hrát,“ pochlubí se Jupa. Dávno pryč jsou doby, kdy natěšení fanoušci parkovali na kraji silnice za městem a přespolní chuligáni vytloukali v centru výlohy. V týmu už nekopou hvězdy, nostalgie slavných časů ožije jen při exhibicích legend (příští bude za rok, kdy klub oslaví 100. narozeniny) nebo při projektu Kopeme za fotbal, loni parta z Bohdanče zajela do Jablonce.
Ani bláznivá finanční spirála se už v Lázních Bohdaneč netočí. „Tatínek našeho žáčka koupí dresy a my mu za to tady pověsíme banner s logem jeho firmy. Takhle to u nás běží,“ popisuje Jupa. Stropem má být krajský přebor, předseda Martínek hodně opatrně zmíní divizi.
„Děláme vesnický fotbal. Liga tady už nebude...“
