Když přijel Real! Na Spartě necítili nadřazenost, v Olomouci hledali hotel
Má ve znaku královskou korunu. Nakupuje nejlepší fotbalisty z celého světa. Třináctkrát vyhrál Ligu mistrů. Dnes se Real Madrid představí v prestižní soutěži na stadionu Viktorie Plzeň. Jak vzpomínají na návštěvu kolosu z minulých návštěv na české půdě? Přečtěte si exkluzivní vzpomínky v podání bývalého záložníka Sparty Martina Haška, někdejšího ředitele Olomouce Jiřího Kubíčka a vicemistra světa Josefa Jelínka, který se slavnému španělskému klubu postavil v dresu Dukly.
SPARTA: Zidanovi nešlo sebrat míč
Narvaná pražská Letná. Na trávníku Galácticos v čele se Zidanem, Figem a Raúlem. Na konci zápasu prohra sparťanů 2:3, ale nadšené ovace publika vstoje. „Nikdy na tu atmosféru nezapomenu,“ říká Martin Hašek, tehdejší středopolař domácího týmu, dnes úspěšný kouč Bohemians 1905. Co ještě se mu vybaví z památného listopadového večera v roce 2001?
„Byl to pro nás životní zápas, ale já jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli ho vůbec budu moct odehrát. Na ty pocity nikdy nezapomenu. Když jsem se rozcvičoval, měl jsem slzy na krajíčku. Mohly za to zdravotní problémy. Nemohl jsem pořádně trénovat, už chvíli jsem hrál pod prášky. Později se ukázalo, že příčinou byl natržený levý přitahovač pod tříslem.
Na rozcvičce jsem dělal různá běžecká cvičení, ale i když už jsem měl v sobě prášek, bolelo to jako čert. Oproti předchozím utkáním to byla ještě větší bolest. Myslel jsem si, že se mi to nepodaří rozhýbat na takovou úroveň, aby můj výkon byl seriózní vůči mužstvu a trenérovi. Proti nám stáli Galácticos - Zidane, Figo, Hierro, Raúl, Morientes, Roberto Carlos. Takže kdybych nemohl být na hřišti platný, nebylo by to ode mě odpovědné.
Má smysl do toho jít, nebo ne? Tohle se mi honilo ještě pár desítek minut před výkopem pořád dokola hlavou. Slzy byly opravdu na krajíčku. Kdybych nemohl takový zápas hrát a musel vycouvat ze základní sestavy, byl by to obrovský pech! Nakonec se to nestalo. Zabrala kombinace atmosféry, adrenalinu a analgetik a šel jsem do toho. Zlepšilo se to natolik, že jsem pak bolest v zápalu boje nepociťoval.
I když proti nám stáli nejlepší fotbalisté na světě, nebáli jsme se. Vážně ne! Já jsem byl upřímně přesvědčený a moji spoluhráči taky, že zápas vyhrajeme. Co mě k tomu vedlo? Byli jsme si tenkrát vědomí své síly. Měli jsme tak vysoké sebevědomí a podporu fanoušků, že jsme si mysleli, že to zvládneme. To nebyla póza. Byli jsme totiž na vlně. Měli jsme způsob hry, který se osvědčoval. V lize jsme byli první. Zápasy jsme vyhrávali poměrně snadno. Měli jsme sice špatný vstup do sezony, ale pak jsme měli asi deset zápasů s nulou. Vůbec jsme nedostávali góly.
Prostě jsme šli na trávník a věděli, že vyhrajeme. Byl to dobrý pocit. Jeli jsme na derby na Slavii s tím, že vyhrajeme. Pak jsme vyhráli a jeli jsme domů. Měli jsme jasný způsob hry a byli jsme přesvědčení o jeho správnosti.
