Vízek: Kritika Jarolíma? Přehnaná, ale úmyslně

„Vím, že jsem kritiku Karla Jarolíma přehnal. Ale i trochu úmyslně. Pořád nemůžu překousnout, jak se k Vláďovi choval. Mohl si z něj udělat prodlouženou ruku v kabině, kdy on by držel v ruce bič, Šmíca mohl sypat ten pověstný cukr. Ale Karel to nezvládl.

Vím dobře, jak se Šmíca klepal, že bude znovu hrát, ale Karel mu veškerou radost zkazil a vlastně ho odrovnal. Dá ho na dvě minuty s Valencií, aby snad nic nepokazil, pak se těší na zápas s Olomoucí, ale nedostane šanci.

Pozval si dokonce tetu, aby ho viděla. A pak vyběhne na půlku s Plzní mezi stopery na dlouhé balony, které nikdy neuměl, a v poločase ho Jarolím beze slova vyžene ze hřiště a nic mu ani neřekne.

Přišlo mi to, jako by ho chtěl odstřelit. Přitom nebyl horší než Vasiljevič a ty jeho prapodivné posily, které se mu nevydařily. Měl jsem být diplomat. Nebylo na tom nic zlého, vždyť je to jenom sport. Byl jsem ale hodně vzteklej, sedělo to ve mně.

Karel si měl přece uvědomit, co Šmíca pro Slavii dokázal, a neměl se k němu tak chovat. Vždyť on se ho bál! Přitom si z něj měl udělat kamaráda. Proto jsem vybuchl hněvem. Ale naprosto spravedlivým.

Nadělal jsem si svými prohlášeními asi hodně nepřátel, včetně Karla Jarolíma. Já však nemohl mlčet. I Šmíca mi nyní vyčítá, že mluvím za něj. Ale já mluvím jen za sebe a vím, co Vláďa prožíval. On se ozvat neumí, je to holubičí povaha, ještě se snad omluví. Přitom je to obrovský srdcař, stojí za rakví Františka Veselého, slávistou bude do konce života.

Úplně zírám, jaký má k ní vztah. I kluka k tomu vede. Vláďa si takový konec ve Slavii nezasloužil. Skončil neuvěřitelně hloupě, což Karlovi nikdo do očí neřekl. Tak já jsem se opovážil. Ať si klidně říkají, že to jsou hospodské kecy. Ale stojím si na nich.“