Nová posila Sparty Lačný: Co chci, to získám

Sedne si proti vám a libozvučná slovenština z něj padá jako rány z kulometu. Neschovává se za naučené fráze, naopak „práskne“ na sebe upřímně všechno. „Jako kluk jsem hrozně zlobil,“ mrkne šibalsky na úvod rozhovoru Miloš Lačný, jednadvacetiletá zimní letenská posila z Ružomberku.

Byl jste tedy neposedné dítě?
„Byl a jsem dost živý člověk. Jako malý jsem nesnášel učení. Pořád jsem někde lítal, chodil domů špinavý, s kamarády jsme zkoušeli napodobovat různé věci. A taky nebylo dne bez fotbalu a bez rozbitých oken na ulici. Zkrátka: byli jsme živlové.“

Jakou největší lumpárnu jste provedl?
„To jsem byl hodně malý. Hráli jsme si s kamarády na nindži. Věděli jsme o jednom domě v naší vesnici, kde zrovna nikdo nebyl. Šli jsme se do něj podívat. Lidi si mysleli, že jsme ho šli vykrást. Ale to nebyla pravda. Jen jsme nastartovali auto, protože v něm byly klíče, vzali jsme si šroubováky, i když jsme nevěděli, na co nám budou. Tak to už se mámě a tátovi zdálo moc. Otec sundal opasek a dostal jsem pořádný világoš.“

Takže rodičům jste dal zabrat.
„Mamka mě pořád u nás na vesnici ve Spišském Štvrtku naháněla. Ale už s tím měla zkušenosti. Otec hrál taky fotbal a pořád utíkal na hřiště. No a já mám krev mého otce. Proto když přišla v šesté třídě základní školy nabídka, abych šel hrát do Spišské Nové Vsi, neváhal jsem.“

Miloš Lačný se upsal Spartě • ČTK

Co na to maminka?
„Bála se o mě, protože to bylo přece jen už kousek od domova a já jsem musel cestovat. Ale prosadil jsem si to a pustila mě. Snad jsem jí to teď vrátil.“

Kam to ve fotbale dotáhl váš tatínek?
„Hrál ve Spišské Nové Vsi druhou nejvyšší slovenskou soutěž.“

On vás dotáhl poprvé na hřiště? Nebo jste tam prchl z domova sám?
„Sám. Máme ho kousek od domu. S chalany jsme tam byli pořád.“

Jaké jste měli hřiště?
„Perfektní. V kraji máme nejlepší a nejrovnější trávu. Jezdila k nám hrát i Petržalka.“

Začínal jste jako stoper. Je to tak?
„Ano, hrál jsem klasické libero. Vydrželo to šest let. Ještě do dorostu Ružomberku mě brali jako obránce.“

Kdy se to zvrtlo do útoku?
„Vlastně od začátku, protože mě to vždycky táhlo dopředu. I jako libero jsem si vzal míč a utíkal jsem nahoru. Nechtěl jsem rozehrát, chtěl jsem se sám prokličkovat až k bráně soupeře. Pak to zjistili i trenéři a dali mě do zálohy.“

Kdy došlo k posunu na hrot?
„To bylo v Ružomberku za trenéra Michala Bílka. Zavelel, že jdu do útoku, a já jsem tam šel.“

Miloš Lačný ještě v dresu Rožumberoku. • SITA

A hned vám to šlo.
„Dal jsem za jaro jedenáct gólů.“

Pak jste zažil dalšího českého kouče Františka Straku. Jaký dojem na vás udělal?
„No tak Franta…“

Říkal jste mu Franta?
„Nééé, to bych si nedovolil. Ale většina lidí mu tak říká… Je to člověk, o kterém si po prvním očním kontaktu řeknete: To je živel, motivátor! Čiší z něj síla. A přinesl ji i do Ružomberku. Zbláznil nás. Otočili jsme se o sto osmdesát stupňů. Dotáhl nás ze spodku tabulky na sedmé místo. Výborný trenér.“

Má své speciality: tataráček, olivový olej. Zkoušel něco z toho na vás?
„Věděli jsme, že tohle jsou jeho oblíbené specialitky, a řekl nám, že nějaký tataráček taky ochutnáme. A na jedné společné akci jsme skutečně tatarák dostali. Jedl jsem ho tehdy poprvé a je to super jídlo. Možná, že je v něm přece jen takový duch, který dodává sílu.“

Olivový olej jste nepozřel?
„Ne. Vím, o co se jedná, ale neměl jsem ho.“

Jaký je to skok z Ružomberku do Sparty?
„Kdybych přestoupil z Ružomberku do Slovanu Bratislava, což je slovenská špička, tak už jen to je rozdíl. Ale mezi Slovanem a českou špičkou, teda Spartou a Slavií, je další rozdíl. Takže skok to je velký. Do Slovanu bych však nikdy nešel.“

Proč?
„Já jsem prostě odmalička vyrůstal s tím, že dres belasých nikdy neobleču. Ne že by se mi hnusil, ale Slovan jsem nikdy neměl rád.“

Co vám udělal?
„Nechci to víc rozebírat. Vím, že Slovan by mi neseděl.“

Který byl naopak váš oblíbený klub?
„Fandil jsem Juventusu Turín. Mým idolem byl Del Piero. V mých klukovských letech hrál naprosto fantasticky. Celý dětský pokoj jsem měl polepený plakáty Juventusu. Dokonce jsem měl v barvách Juventusu i záclony na okna, povlečení i koberec. Jak jsem řekl, celý pokoj v barvách černé a bílé.“

Visel na stěně i Pavel Nedvěd?
„Samozřejmě. Držel se tam s kluky z Juventusu za ramena. Je to hvězda, vynikající fotbalista, hráč extra třídy.“

Miloš Lačný • archív ml

Zaujalo mě i vaše nejoblíbenější jídlo: buchty na páře. Co si pod tím přesně představit?
„Jsou to teplé buchty plněné džemem a posypané skořicí s vanilkovým cukrem. Mamka a babička mi je dělaly odmalička. Vyrůstal jsem na nich! Když jsem hrál na počítači hry, nebo jsem se, nedej bože, učil a ony na mě volaly: Pojď se najíst! Nereagoval jsem na to. Ale když zakřičely: Buchty na páře, tak jsem byl okamžitě dole (směje se). Je to moje domácí jídlo, které jinde nedostanete. V restauraci jsou suché…“

A ještě si proberme vaše motto: Jít za svým cílem. Jak jste k němu přišel?
„Jak bych to řekl. Jsem takový zvláštní člověk. Jednoduše si dám cíl a vím, že ho musím splnit. Jsem katolík a tak se za to i modlím. Například jsem si řekl, že chci auto, i když jsem neměl peníze. A zkrátka jsem ho musel mít. A nic se mnou nehnulo, i když třeba mamka plakala. Stejné to bylo s mobilním telefonem. Prostě jsem ho musel mít a obě věci jsem získal.“

Jak?
„Mobil jsem s někým za něco vyměnil. A to auto? V Ružomberku jsem měl malý dorostenecký plat. Byl jsem už ale v kádru áčka a všichni tam měli auta. Jen já jsem ho neměl. A tak jsem si na něj půjčil. Ne od banky, protože bych musel platit úroky, ale od mámy. Pak jsem jí to splácel. Dával jsem jí tři čtvrtiny platu. Ne proto, že jsem musel, mamka na mě nijak netlačila. Ale proto, že jsem chtěl. Neměl jsem už na jiné věci, například na oblečení. Trvalo to rok, teď už je všechno splacené. A mám už druhé auto.“

Co když se vám nedaří vytyčenou metu naplnit?
„Tak nespím. V Ružomberku se mi třeba chvíli nedařilo, vypadl jsem ze sestavy, což je normální a zažije to každý fotbalista. Ale já jsem nespal a choval jsem se zvláštně. Byl jsem nervózní, chtěl jsem něco rozbít. Je to prostě ve mně.“

Jaký cíl máte ve Spartě?
„Já mám jeden velký cíl: chci hrát velký fotbal, potkat se s fotbalisty, které jsem měl vylepené na plakátech na stěně. Tohle chci zažít. Možná to řeknu hloupě, ale říkám si, že neodejdu z tohohle světa, dokud to nedokážu. Věřím, že to vyjde a Sparta Praha je krokem, který mě k tomu posune.