Při pohledu na tabulku se nechce věřit tomu, že tenhle tým funguje téměř v polních podmínkách. Bohemians 1905 jsou skokanem jara, prohánějí horní polovinu tabulky. „Stabilizovali jsme kádr a jedeme jako tým,“ pochvaluje si trenér Pavel Hoftych.
Občas od něj uslyšíte hlášku typu, že mu v kanceláři zamrzá čaj, protože se v ní netopí kvůli poruše plynového kotle. Pavel Hoftych však podobné věci bere s úsměvem – a podařilo se mu složit tým hráčů, kteří se na těžké podmínky dívají stejně. Proto Bohemka válí.
Musíte při pohledu na tabulku krotit v kabině euforii?
„Nemusíme. Dáváme si bacha, ale tyhle skromné podmínky, které v Bohemce jsou, nás drží dennodenně při zemi. Na nikom necítím, že by lítal v oblacích. Samozřejmě občas si při zápase připomínáme kvalitu soupeře, který proti nám hraje. Víme, že nejsme o nic lepší než spousta mančaftů, které jsou pod námi. Máme navrch jen v tom, že jdeme společně jako tým a neurážíme štěstí.“
Čím si vysvětlujete, že jste tak šestí, ačkoli máte jedny z nejhorších podmínek v lize?
„Jeden z důvodů je, že realizační tým může dva a půl roku dělat práci tak, jak chceme. Máme absolutní důvěru a v podmínkách, které máme, si můžeme dělat, co chceme. Paradoxně i díky soudům a finančním problémům nepřicházejí neustále noví hráči, nerotuje sestava. Můžeme kádr stabilizovat, zůstali hráči, které jsme chtěli, a odešli ti, které jsme nechtěli. Mužstvo si sedlo.“
Je podle vás výhoda, že má Bohemka problémy mimo hřiště a vedení má jiné starosti než mluvit vám do práce?
„Nemyslím. Byl bych rád, kdyby Bohemka žádný problém neměla. Pak jde o to, kam vás vedení pustí a do jaké míry vás nechá pracovat. Byl bych radši, kdybych se s někým rval já a Bohemka byla v klidu.“
Říkáte, že vás podmínky drží při zemi, ale teď jste v tabulce nad Teplicemi nebo Libercem. Kam můžete vystoupat?
„Máme vynikající bilanci, která začala vítězstvím v Teplicích. Nechci, aby to znělo jako fráze, ale po podzimu byl prvotní cíl jednoznačně záchrana. Stačilo v třech utkáních na začátku jara zaváhat a byli jsme na sestup. Teď si užíváme toho, že jsme se dostali mezi elitní skupinu druhé špičky – mezi kluby, které jsou rozpočty někde jinde než my. Hráči vědí, co po nich chceme, věci děláme opakovaně na tréninku. Nejvíc je to vidět na Milanu Škodovi, který pochopil, co po něm v útočné fázi považujeme. Opíráme se o zkušenou obranu a na vyšší úrovni ligy máme útok.“
To si skutečně myslíte?
„Ano – Hartig, Škoda, mladý Nešpor, Aziz Ibragimov jsou čtyři agresivní, rychlí a důrazní fotbalisté. Když to srovnám s jinými mančafty... Liberec – Nezmar, Slavia – Pospěch, Boleslav má jen Kuliče a Chramostu, do toho Řezníček. Složení našeho útoku nám dovoluje předvádět takovou agresivní hru.“
Podle vstřelených gólů však mezi nejlepší nepatříte...
„Jasně. Máme ale konkurenceschopné útočníky. Liberec má Nezmara, vedle něj moc velká variabilita není. My máme čtyři hroty, kteří jsou schopní vytáhnout hru vysoko, nechat obranu a záložníky odpočinout, pokrýt balon. V tom jsou silní – v pomoci týmu včetně mezihry.“
Říkáte, že máte jeden z nejlepších útoků v lize – jak si ho můžete dovolit udržet?
„Těchhle hráčů si nikdo moc nevšímá. U Lukáše Hartiga je to asi logické vzhledem k věku, i když já tvrdím, že pokud je zdravý, je to jeden z nejnepříjemnějších útočníků v lize. I Sparta za pana Hřebíka by s celým jeho systémem nedosáhla bez Hartiga takových úspěchů. On utáhl celý útok. O Milana Škodu měla před dvěma lety zájem Sparta, ale my jsme ho neprodali, protože jsme ho potřebovali na postup do ligy. Pak měl období stagnace a teď chytá druhý dech. Martin Nešpor je obrovský příslib, ale zatím si ho nikdo nevšiml, což je pro nás dobře. Je poctivý a učí se od Hartiga. Aziz Ibragimov je nevyzpytatelný Uzbek... Nejsou tak sledovaní, ale já přesto tvrdím, že patří k nejlepším.“
Ještě jste mi neodpověděl na otázku, kam můžete dojít...
„Bude se to odvíjet od situace Bohemky. Pokud by pokračovaly problémy s financováním a mělo to být tak, že už prakticky rok nemáme na žádný přestup, Asi nedojedeme nikam. Pokud se v létě budeme moct bavit o tom, že můžeme udělat tři kluky do základní sestavy, budeme v příští sezoně schopní opakovat účast v lepší polovině tabulky.“
Před sezonou se čekalo, že budete celou dobu namočení v boji o záchranu. Vy jste věřil, že byste se mohli dostat tak vysoko?
„Něco podobného jsem zažil se Zlínem, kde jsme se jeden rok zachránili a druhý jsme s minimální obměnou kádru byli celou sezonu ve středu tabulky a skončili jsme osmí. Ta situace je dost podobná, ale záleží taky na štěstí, na tom, jak vyjde vstup do ligy. Po rozjezdu, kdy jsme se pohybovali pořád v té skupině osmi namočených mančaftů, jsem s tím nepočítal. To bych hrál machra.“
Tahle sezona pro vás měla být složitá i v tom, že jste se odstěhovali z Ďolíčku a přišli o část fanoušků na tribunách. Nebál jste se, že to bude dělat problémy?
„Byl to velký otazník, brali jsme to jako handicap. Na druhou stranu, statistika ukazuje, že v Ďolíčku byla sice výborná atmosféra, ale že by to byla nějaká velká výhoda... A to jsem se díval i na zápasy zpětně za trenéra Busty. Bylo to zhruba stejné jako u nás. Ďolíček byl famózní, ale body nám nedělal.“
A jak to, že se vám v Edenu tak daří?
„Důležité bylo, že jsme hned první zápas remizovali se Slavií v zápase, ve kterém jsme byli jakoby domácí. Kdybychom chytli bůra, neradi bychom se tam vraceli. Vlastně už v generálce jsme tam porazili Sokolov, hráči tam získali pozitivní dojmy. Jsou v tom taky takové minisouboje...“
Co tím myslíte?
„Musíš naznačit, že ti o něco jde. Karel Jarolím žádal, jestli by nemohl být na lavičce pro domácí, na to jsme řekli, že v žádném případě. Kabina jim zůstala, ale lavička je naše. Nám se pak podařilo vyválčit bod, hráči se nadechli a věřili, že to na tom stadionu může jít.“
Radek Sňozík kvůli stěhování hodně zuřil. Neměl jste strach, že přesun do Edenu rozloží kabinu?
„To je právě práce nás trenérů. Jsme tady od toho, abychom na mužstvo působili. Taky jsme byli naštvaní, že odcházíme z Ďolíčku, věděli jsme, že to bude zčásti bez fanoušků. Na druhou stranu jsme museli zachovat jméno Bohemians v první lize, apelovali jsme na hráče, abychom se v tuhle chvíli starali o sebe. To, jestli za námi lidi přijdou, nebo ne, neovlivníme. To je kromě přípravy tréninků taky důležitá součást práce.“
Je v klubu, jakým je Bohemka, ještě důležitější?
„Je to hlavní důvod, proč jsme postoupili do ligy, v minulé sezoně byli dvanáctí a teď jsme zase výš. Tohle nám v klubu funguje líp než v jiných klubech – symbiózu mezi kabinou a realizačním týmem máme bližší, propojenější než v jiných klubech. Říkáme si věci na rovinu tak, jak jsou: Hoši, prachy nejsou, musíme počkat... Jezdíme na soustředění do Krkonoš, kde máme náklady řádově šestkrát nižší než Slavia ve stejném termínu o deset kilometrů dál. Kdyby k nám přijeli sparťani, asi by se jim tam nelíbilo, kdyby se jim to dobře nevysvětlilo. V tom je Bohemka speciální, kádr s námi tuhle hru hraje.“
To je snadné, když se vám daří. Ale co když přijde několik porážek v řadě?
„Může přijít. O to víc si ale vážíme série, kterou si vychutnáváme teď. Je to odměna za to, jak se tady k sobě chováme. Ale bereme to tak, jak to přichází. S Budějovicemi nám Sňóza vychytal penaltu v poslední minutě, s Ústím to byl naprosto nekoukatelný zápas, který jsme vyhráli se štěstím čtyři minuty před koncem, v Příbrami a s Brnem jsme vyhráli zaslouženě. Nepřeceňujeme to, máme teď prostě štěstí, které si užíváme. A když přijdou porážky, budeme je řešit tak, jak jsme je řešili vždycky.“
Říkal jste, že s hráči na rovinu řešíte, že je třeba potřeba počkat s penězi. Byl okamžik, kdy to bylo opravdu těžké? Měl někdo z fotbalistů třeba až existenční potíže?
„No, za nás byla novomanželská půjčka na dvacet tisíc a tím to haslo. Teď jsou hypotéky, vezmete si ji, když se vám daří, a neuvažujete o tom, že za rok můžete být bez smlouvy. Pár kluků se tady dostalo pod ohromný tlak, ale řešili jsme to.“
Jak?
„Teď v posledních měsících se to výrazně zlepšilo. Ale třeba na podzim v minulé sezoně přišlo třeba jen několik procent peněz na výplaty, museli jsme to řešit citlivě s ekonomem. Zjistili jsme, kteří hráči to potřebují urgentně, a ostatní počkali třeba dalších čtrnáct dní. I v tom je síla kabiny.“
Nefungoval jste jako vychovatel nebo ekonom mladších hráčů, aby nerozhazovali?
„Moje máti byla účetní, čísla mě bavila odmalička. Zajímala mě ekonomika, když jsem dělal kapitána ve Zlíně nebo Slušovicích, řešil jsem za tým prémie. To mě vždycky zajímalo, to budou geny po máti. I tady se snažím brát mladé kluky stranou a korigovat je, aby nerozházeli prachy za hovadiny. Majitel Zlína, pan Červenka, měl takové heslo: Když se ti daří, začni šetřit. To jim říkám.“
Říkal jste, že jste se v Bohemians zbavili dámiček. Jak to probíhalo?
„Vyznělo to tak, že jsme se zbavili nagelovaných princezen s kabelkami a náušnicemi. To jsme tady ani tak řešit nemuseli. Pořád říkám, že fotbal by měl být hra chlapů. Spíš šlo o to, že tady byly typy hráčů, kterým, když pršelo, vadil déšť, a když nepršelo, vadilo sluníčko. Bylo to takové plouživé brblání... Jeden den to udělá jeden, pak se k němu někdo přidá, ve středu se sejdou a přidají se další. Přitom je důležité, abychom kabinu ovládali my trenéři, a ne hráči s negativními věcmi. My máme k hráčům blízko, máme rádi, když nějak reagují. A po starších hráčích chceme, aby si kabinu dirigovali, když s nimi nejsem. Nemám problém s tím, když kabina žije vlastním životem, ale musí to být pozitivní.“
Bylo to u někoho bolestivé rozhodování? Byla nějaká dámička dobrý fotbalista?
„U někoho to bylo obráceně. Ivan Hašek nebo Honza Růžička odešli kvůli opakovaným zraněním, necítil jsem, že by nám mohli pomoct herně. Na druhou stranu jsem se s nimi loučil nerad, protože to byli povahově fajnoví kluci.“
Jak při takové filozofii vybíráte posily? Není pro vás důležitější sednout si s hráčem na kafe než vidět ho hrát?
„Když přicházeli tři kluci ze Slovenska, Ibragimov, Janek a Cseh, ani jednoho jsem neznal. To nebylo pravé ořechové, dělám to nerad. Na druhou stranu to byla nutnost, potřebovali jsme posílit ve druhé lize. Ale mám jiný příklad.“
Jaký?
„Po zápase s Brnem jsem se bavil s jedním pánem z našich sponzorů a ptal se mě, jestli bychom nezkusili oživit Střeštíka. Na to jsem mu řekl, že by mě to teoreticky zajímalo, protože Střešťu sleduju a znám ho dlouho. Měl ohromný potenciál a udělaly se velké chyby v jeho výchově v kabině. To se právě my snažíme eliminovat. Stálo by to za úvahu, pokud bych věděl, že ten kluk chce a ví, kde udělal chyby.“
Kabina a kolektiv jsou tedy pro vás nejdůležitější?
„Když nemáš silnou kabinu, máš problém. Pak to může být tak, že když se prohrají čtyři zápasy, kabina jde po trenérovi, protože to pro ni je nejjednodušší. Pro nás je kabina svatá záležitost, proto jsem rád, že tam nevstupuje nikdo z vedení. Když mi chce někdo vynadat, vynadá mi jinde, a když chci vynadat kabině, vynadám jí sám.“
Jste trenér, který ovládá práci s kabinou, na druhou stranu se o vás říká, že opomíjíte taktické věci a moderní trendy. Souhlasíte?
„Nesouhlasím. Vím, že se to o mně říká, na druhou stranu znám spoustu trenérů, kteří si hrají na moderní trendy, ale nevidím za nimi výsledek. Když pan Hřebík tvrdí: Hrajte jako Barcelona, je to nesmysl. Když budou všichni hrát jako Barcelona, bude fotbal nicneříkající střetnutí dvou mančaftů, které na sebe narazí. Každý by se měl prezentovat vlastním stylem hry. Když hraju proti týmu, který má nějaká specifika, buď věřím, že jsem silnější a přetlačím ho svou hrou, nebo musím aspoň částečně přetvořit taktiku na to, abych silné stránky eliminoval.“
Moderní trendy tedy moc nesledujete...
„Všímám si, co se děje. Ale snažím se to ušít na mužstvo, jaké tady mám. Říha vzal Mytišči a nezkoušel s ním hrát útočnou hru, jakou praktikoval ve Spartaku, protože zjistil, že na to tým nemá. Přizpůsobil se mužstvu. Musíte vycházet z toho, co máte k dispozici. Tady hraju úplně jinak, než jsem hrál ve Zlíně, kde jsme dokázali podržet balon. Měli jsme Vidličku, Zúbka, Opielu, Vyskočila. Tady nemáme tak silnou a kreativní zálohu.“
Mohl byste se svým přístupem trénovat tým na špičce ligy nebo v evropských pohárech?
„Já si razím to, že práce mě musí bavit. Některé realizační týmy u nás jsou přestřelené – čím víc je tam lidí, tím víc negace vzniká, když se nedaří. A tím víc je tam problémů.“
Iritují vás vědecké řeči o fotbale?
„Zlatá střední cesta. Taktika nejde dělat tak jako dřív, že nemáte žádné informace o soupeři. Dnes jich máte mraky, do televize chodí hosté, kteří tomu rozumějí, i když jako hráči to nedokázali praktikovat. I já se tam chodím vykecat. K fotbalu to patří, dělá ho to zajímavějším. Na druhou stranu když pak u patnáctiletých kluků řešíme, jestli budou hrát v rozestavení 4-2-3-1, nebo 4-4-1-1, přicdházíme o českou jednoduchost a chytrost. Z tohohle pohledu mám pocit, že se tady vědy a chytračení objevilo až moc.“
Vy sám se vzděláváte? Sledujete nějaký tým?
„Já radši sleduju život. Pracuju spíš s hlavou hráče, než abychom trávili hodiny učením systémů a organizace. Koukám na mišmaš všeho, klidně i na pohyb v hokeji. Z mého pohledu jsou ale činnosti jednoduché. A to, že teď jsme tam, kde jsme – a to říkám s veškerou pokorou – je důsledek toho, že všechno opakujeme dva roky na tréninku a hráči si to zafixovali. Mně se hlavně nelíbí nudný přetaktizovaný fotbal. Mám rád zápas, kde to jiskří, má to náboj a tempo. A mám jeden vzor...“
Povídejte.
„Děkuju hvězdám za setkání s Vlastou Marečkem. Dodneška vycházím z toho, co jsme dělali ve Zlíně, sedmdesát procent tréninků v nějaké obměněné verzi mám od něj. I vnímání směrem ke kabině. Nebýt Vlasty, na některé situace tady bych reagoval jinak. Někdo o mně říká, že jsem praktik, ale kdybych v době, kdy jsem do trénování přicházel, chytil trenéra-praktika, který by mě teorii neučil, byl bych dnes stoprocentní praktik. Určitě mám i tak mezeru v teorii, ale díky Vlastovi jsem aspoň jednoprocentní teoretik.“
